Josef Kratochvil: Meditace věků. Dějinný vývoj filosofického myšlení TV. Filosofie nejnovější (od Kanta po dnešní dobu), Brno, Barvič a Novotný. 1932. Stran 394.
Josef Kratochvil je plodný katolický filosofický spisovatel, který ee obírá hlavně dějinami filosofie. Jeho práce byly veřejností přijímány celkem se sympatiemi a to jej asi povzbudilo, aby se dal do podniku, k němuž mu chybějí síly: do souborných dějin filosofie. Svazkem, o kterém referujeme, byly tyto dějiny ukončeny. Je škoda, že dosud nikdo otevřeně neukázal na malou vědeckou cenu této práce, aby veřejnost nebyla zbytečně uváděna v omyl a aby autor sám našel vyšší míru autokritiky.
Dějiny filosofie nejsou Kratochvílovi problémem. Otázkou metody se netrápí: podává je jako snůšku názorů bez ladu a bez jednoty, podporován snad druhdy míněním, že moderní filosofie je „pestrou mosaikou názoru a teorií bez vnitřní souvislosti”. Kdo jde na dějiny filosofie s takovýmto předsudkem, nad který není falešnějšího, nemůže jich ovšem pochopiti.
U Má-li Kratochvil filosofický program, je jím jakýsi katolický eklekticismus; i tomu se ovšem stává zastáváním tak povrchni these nevěrným. Z jeho bezmocných kritik moderních filosofických teorií zírá totiž naprostý dogmatismus, který se nedovede k filosofickým doktrínám ani přiblížili, natož se do nich vžiti.
Kratochvílovi totiž patrně chybí z veliké části dobrá piamenná znalost autorů, o kterých jedná. Jinak by sotva psal s takovou nejistotou; logika Heglova je mu „vědou o myšlení a bytí, o pojmech a podstatách” (63), u Hegla „rozvoj mravní ideje (je řeč o Heglově mravnosti, nikoli moralitě) projevuje se nejlépe v útvarech sociálních”, u Bolzana „z předmětné souvislosti v sobě jednoznačných představ vyplývají posléze i »představy o sobě«“ atd. To vše jsou projevy myšlenkové nejistoty, které mohlo být snadno odpomoženo, kdyby autor přešel od kompendií k dílům samotným. Spis se takovými místy hemží. Za výraz stylistické neobratnosti nelze je pokládati, neboť prostota a jasnost podání jsou jinak, v případech, že vykládá to. co je mu běžné, vskutku přednostmi Kratochvílových prací.
Ale je tu i leccos horšího. Spis je pln hrubých omylů a nedopatření, způsobených spěchem či nedbalostí. Npř. o Kantovi řečeno str. 22: „Důkaz kosmologický dovozuje z účelnosti v přírodě jsoucnost bytosti, jež tuto účelnost přivodila. Kant však nazývá pojem účelnosti názorem subjektivním. Stejně negativně kritisuje i ostatní důkazy jsoucnosti boží.” Autor hrubě zmátl Kantův důkaz kosmologický a fysikotheologický a ve vyvracení tohoto připsal Kantovi argument, kterého Kant nikdy neužil. Autor očividně neměl transcendentální dialektiku v rukou, poněvadž jinak by při Kantově systematickém způsobu nahlédl, že každý důkaz má u Kanta svou přesnou funkci vzhledem k rozptýlení transcendentálního klamu. Vždyť ostatně dovedl vykládati o Kantovi obyčejné fráze, takže jeho nauka vypadá konečně jako „naprostý subjektivismus”, a pronikl do jeho nauky tak málo, že mu klade tuto otázku: ,,Jsou-li však tyto formy jenom v nás, co zůstane ve věcech samých, když přece vše, co vnímáme, jsou vlastně jenom formální prvky?” – Podotknu ještě, že o transcendentální apercepce a dedukci kategorií, tedy o tom, co dá vskutku přemýšlení, není u Kratochvíla kloudného slova. – Autor udává mezi „hlavními spisy Schellingovými” jako poslední „Philosophie und Religion” a „uber das Wesen der menschlichen Freiheit”; je jeho právem vybírat mezi spisy filosofovými ty, jež pokládá za hlavní, odůvodní-li si to; ale s podivem je, že ve svém výkladu o Schellingovi přeskočí pak úplně období filosofie svobody a vykládá hned o positivní filosofii, jejíž díla mezi hlavními spisy filosofovými neuvádí. Tento podivný postup vede asi opět k nějakému kompendiu. – Je zajisté neoprávněno počítat mladého Fichte, Weisse a Ulriciho k Heglově pravici. Nahlowského počítá autor mezi herbartovské esthetiky atd. Takových výtek bylo by více. Obracím pozornost ještě na jednu zbytečnost, totiž uvádění spousty jmen autorů a spisů, o nichž se nic věcného a filosofického nepoví, a která zaplňuje celé stránky.
Jediné to, že dějinám filosofie se u nás věnuje poměrně malá pozornost a že se nepěstují přisně vědecky, umožnilo tento spis, jehož podrobná analyse by zabrala stránky. Popularieovat vědu mohou jen ti, kdo stojí na
I její výši a mají jistou ruku. Jan Patočka.