E. Bréhier: Histoire de la Philosophie, n, sv. 4: 19. století po r. 1850 a 20 stol. Všeob. rejstřík. Paris, Alcan 1932. Str. 275, za 25 frs.
Bréhlerovy Dějiny jsou v tomto svazku ukončeny. Budou ještě doplněny dějinami filosofie orientální, zpracovanými společně se známým onentalistou Masson-Ourselem. Lze o nich však již dnes pronésti celkový soud. Na dějiny filosofie klademe požadavek, aby vedly k pochopení celko-
vého smyslu dějin myšlení. To značí,. že dějiny se nepochopí jako serie atomdckých fakt, tvořených jednotlivými myšlenkovými pokusy, nýbrž že v nich nutno vysledovat jednoznačnost myšlenkového pohybu, totalitní dynamiku logického pokroku, který je umožňuje. Bréhier není muž takovéto synthese. Jeho dějiny jsou řadou pečlivých často nadmíru pronikavých monograftí, které lze dobře mysliti jako isolované partie, I Bréhier hledá ovšem v dějinách jednotný smysl; jsou mu manifestací mnohoovámosti
inteligence; odtud jeho stálé úsilí, zachytit typ chápání a výkladu, vlastní určitému myslitel; spíše než jeho konkrétní nauky a tak se zmocniti myšlenky v jejím tvořivém zřídle. Ale to, co nám posléze ukazuje, je juxtaposice spíše než dialektika neb: hierarchie; filosofický problém dějin filosofie, jednoty jejích smyslu, tu není rozřešen Bréhier se spokojuje tím, že v historických doktrínách ukazuje ž:vé problémy a povznáší tak historii na niveau života problém relativity 81 absolutnosti života myšlenky tím získává na akutnosti, zvyšované imanentním skepticismem historické metody. Chápajíce všecko jednotlivé, nechápeme jedno potřebné.
Tento poslední svazek omlouvá se předem, že je pouze skizzou klasifikace, nikoli skutečným: dějinami. Autor zde podává — zjev velmi sympatický — svůj výklad nové filosofie až do nejbližší přítomnosti referováno i o letošních novinkách;, kterou dělí ve dvě období .1850-90 a od 1890 podnes); byl resumován v stručnosti v autorově pražské přednášce O současnem stavu filosofie Liči se tu rozkvět positívistlckého sciemísmu a jebo rozklad, první obdob: je charak'.erisováno formalismem, lhostejností k předmětu, druhé hledí znovu překonat; protiklad mezi náplní života a rozumovou formou protiklad, který byl věrou období předchozího Tyto lákavé formule jsou ovšem aproxamativní, pozdní Milí hleděl překonati posítivlstický intelektualismus a filosofie Spencerova aTaineovase nevyznačuj! lhostejností k objektu. Na druhé straně formalismus je promýšlen do důsledků v marburské škole a u Rickerta.
Za nejzdařilejší partie lze pokládat! oddíly o Míliovi a Spencerovi, kde vyšetřován jejich poměr ke klasickému emp’rismu; Spencer vyložen jako „falešný evciucionísta ve smyslu Bergsonevě: volnost a nesourodost doktríny ostře vystupuje J:nak je v knize zajímavé především to co se týče francouzského myšlen: Taineův originální poměr k posítlvismu, detaily o Renouvierovš finirlsmu, Cournotovo překonání kantovského feno-menalismu svéráz Lachelierovy metody syntetické, srovnání Bergsona s novoplatomsmem, aktivní a ;ntelektual:stický spiritualismus Lagneauův a Brunschvicgův Bréhter přihlíží co možná všestranně k filosofické cizině, je však přes to trochu příliš stručný na př. o Rickertovi, nemá zmínky o Las-ková, o DUtheyovi a jeho škole a j.; o Brentanovi stojí „professeur ä Wtirz-bourg“, jako by jeho vlastní činnost a osud nebyl spjat s Vídní (co o něm řečeno, je bezvýrazné, ; není vzpomenuto nových německých positivistů, takže vývoj dnešní německé filosofie se zdá daleko jednoznačnější, nežli vskutku jest; u Husserla není zdůrazněna kritická stránka jeho filosofie a jeho transcendentální idealismus, který se nedá zařazovat do stejné rubriky s realisty anglosaskými. Jen stručná, nevýrazná zmínka o Drie-schovi, vůbec neuveden W. Stern a Volkeltova metafysika, Z ruských filosofů obšírněji traktován Spir, zaznamenán Losský jistě ne na vhodném místě. Často nelze souhlasit též s pořádkem Bréhierova exposé. Tak Stumpf uveden před Brentanem, ačkoli je jeho žák, Moorův článek o idealismu z r, 1903 uveden až po Alexandrovi, atd Stručnost nutila často k abstrakci skreslujíci; tak z celého vývoje Russellova zbývá formule logické konstrukce objektu z neutrálních fakt. Je však takto pojatá doktrína Russellova ještě ,,realismus1 ‘? — Autor vůbec spíše konfrontuje jednotlivé doktríny a myslitele in abstracto. nežli nachází živé svazky mezi jednotlivými naukami a lidskou fysíognomii myslitelů. Škoda též, že uvádí zvláště v posledním oddílu jen nepatrný zlomek použité literatury; nechtěl zatěžovat knihu, která by tím však byla nadmíru získala na instruktivnosti.
Bréhierova kniha tedy není určena k tomu. aby nám pomáhala z dnešních filosofických křísí· je· to však dobrá informativní p**’·”*>< .resumuje svůj materiál přesněji, stručněji, jasněji a dokonc
příslušné rozvláčné práce české.