Philosophische Forschungsberichte, Junker und Dünnhaupt-Verlag, Berlin.
Heft 3: Hans Leisegang, Re1igionsphilosophie der Gegenwart, 1930, 8°, 102 s. – O jednom svazečku této sbírky (Burkampově Přírodní filosofii) referoval již v České mysli dr. Tardy. Bude však účelné upozornit na ni jako celek. Zdá se, že není vydávána podle jednotného plánu, nýbrž spíše s ohledem na odborníky, kteří zpracovávají jednotlivé dí1ky. K autorům neněmeckým se přihlíží minimálně (ze svazků, o nichž bude zde referováno, činí tak obšírněji jedině Ipsen; u Burkampa z cizích autorů uvedeni pouze Brouwer, Russell, Eddington, Heisenberg, Whitehead jen jako spolupracovník na Principia mathematica, Rignano, Jennings; v Leisegangovi vzpomenuto pouze tří cizích autorů: Dubnova, Guardiniho a Jamese, neuvedeni ani francouzští novothomisté, neuvedena Heringova Phénoménologie et Philosophie religieuse; také u Kynasta přichází cizina silně zkrátka i na těch polích, kde pracuje s větší intensitou než Německo, na př. v logistice). Je to krátce přítomné myšlení s německého hlediska; ale poněvadž přese všecko je Německo stále filosoficky nejvšestrannější a nejrušnější, má sbírka značnou informativní cenu. Každý dílek má obšírnou bibliografii.
Leisegangův sešit měl úlohu velmi obtížnou. Průřez dnešní náboženskou filosofií měl by její motivy ukázat nikoli jako kuriosa, nýbrž jako odpovědi na důležité otázky našeho života. Autor však byl bezmocný před rozsahem látky a skrovností místa; výsledek je ten, že předvádí chaotický, jen vnějškově spjatý pohled na oživlé náboženské filosofování, jehož jednotlivé tendence se ostře potírají. Dělí je v náboženskou filosofii židovskou, katolickou, protestantskou a čistě filosofickou (zde opět tendence kriticistická, fil. hodnot, směr Euckenův, realismus Dunkmannův, psychologicko-empirický Jamesův – Wobberminův, fenomenologický a varia); často je klasifikace dost libovolná, na př. sbližuje-li se Tillich s Euckenem a odtrhuje hodně daleko od dialektické theologie. Charakter kritické bibliografie (často hodně zběžné) ztrácí kniha jen v partiích polemických. Z těchto nejobšírnější je kapitola, věnovaná dialektické theologii. Překvapuje, že Kierkegaarda, otce dialektického hnutí, kterého se snaží všemožně představit jako pouhého podivína a brusiče paradoxů, kritisuje pouze velmi paušálně a nejednotně filosoficky. Elementárním námitkám, stavěným proti dialektice Kierkegaardově jako neplodné a chorobné, mohl se autor vyhnout, respektuje třeba starou Hoffdingovu práci o Kierkegaardovi z Fromannových klasiků.
Dialektická theologie si uvědomila a přiznala, že ideál rozumu je protikřesťanský. Je tedy něco vznešeného, vysoce cenného mimo ideál rozumu, mimo svět jako racionální konstrukci To je důležitý filosofický problém. Všem těm, jimž stále ještě křesťanství je náboženstvím, nutno žíti v nepřekonatelném protikladu. Věřit neznamená věřit, protože..., nýbrž... a přece věřit. Je-li však vskutku nutno přece věřit, je tato víra něčím jiným než poslední nadějí rozumu vrhnout most mezi naprostou nutností esence a mezi prožívanou naprostou hodnotou existence? Pro rozum je bytí pouhý materiál, který má býti pozdvižen do ideje; pro život sám je bytí základem i centrem zájmu. Naše bytí má však i jiné požadavky, nežli je požadavek rozumu, a ty stojí v přímém protikladu k racionální metodě. Je tedy nutno buď radikálně racionalistické stanovisko, nebo překonáni racionalismu. Dialektická theologie vidi, že spor je nutný, a rozhodnutí přenechává životu náboženskému. Může se tím filosof uspokojit? Rozhodně přecházeti otázku bylo by příliš pohodlné.