Moritz Geiger: Die Wirklichkeit der Wissenschaften und die Metaphysik. Bonn, Cohen, 1930. Str. 183.
Profesor Edmund Husserl napsal ve svém Doslovu k Ideáip. (Jahrbuch XI, str. 568): „…filosofie nemůže počínati přímo naivně, tedy nikoli jako positivní vědy, které se usazují na předem daném poli zkušenosti světa, předpokládaném jako samozřejmě existující. Z toho, že tak vědy činí, pocházejí všecky problémy jejich základů, jejich paradoxie, které se potom chtí teprve následnou a pozdě přicházející teorií poznání kurýrovat. Právě proto jsou positivní vědy nefilosofické, nejsou absolutní, z posledních noetických důvodů oprávněné vědy.” Celá Geigrova knížka působí dojmem komentáře těchto mocných slov. Je to v podstatě polemika proti scientismu, t. j. proti mínění, že vědecké a metafysické bytí se kryjí. Scientismus je obsahově i metodicky dogmatismus. Zde se věnuje Geiger pouze kritice obsahového dogmatismu scientistického: věda není nepředsudná, vychází z přirozeného poznání a přijímá jeho předpoklady, jež jen potud obměňuje, pokud je pro její cíle třeba; tím však dochází ke konfliktům základních koncepcí bytí ve vědách (Geiger je nazývá immanente Strukturontiken), dokonce imanentní ontiky věd se vzájemně ruší, na př. pro vědy přírodní je základem ontika jiná, než pro duchovědy. Jsou celkem dvě základní stanoviska, ve kterých se vědomí zmocňuje světa; stanovisko naturalistické, které vychází od objektivní přírody a vyvozuje z ní kausálním působením subjektivní svět, který není skutečnost rovnoprávná existenci přírody; a stanovisko bezprostřední (prostého rozumu), kde vzájemný vztah subjektu a objektu je samým východiskem ontiky. S hlediska bezprostředního jsou psychická a objektívni existence hodnoty souřadné. Pro bezprostřední hledisko nejsou fysické a psychické kontradiktorickými opaky, jako pro naturalismus. Mohou býti předmčty mentální, jež proto ještě nejsou pouzesubjektivni. Geiger rozeznává 1. psychická fakta. 2. fysické předměty, 3. skutečné duchovní předměty, 4. ideální předměty, 5. mentální objekty, kterážto klasifikace náleží celá bezprostřednímu hledisku. Geiger vyvozuje konsekvence obojího hlediska v problému vnímání, ve vědecké praxi, v metafysiekém zabsolutnění a závěrem pronáší názor, že naturalistická ontika vede ke sporu (nemožnost ukázati, jak subjekt ví o vnějším světě), kdežto bezprostřední stanovisko, ač má své značné obtíže, se může spíše státi základnou metafysiky. J. P.