Filosofie česká
(Heslo z Ottova slovníku naučného)


Filosofie česká od let 80tých nabyla úplně nové tvářnosti proti předchozímu období. Proti dotud vládnoucímu eklektickému herbartovství, jehož hlavním zástupcem byl Josef Durdík, nabývá převahy *positivismus, který k nám počal pronikat již Lindnerovým prostřednictvím, zvl. však účinkem akademické, publicistické, organizační i jiné veř. činnosti T. G. *Masaryka, od 1882 mimoř. prof. samostatné čes. univ. Masaryk ze západních filosofů (proti vlivům něm. idealismu, ač Kanta nepodceňoval a zvlášť později kladl na důležité místo v moderní f-i) propagoval Comta a Huma, z ostatních myslitelů Pascala a Dostojevského i jiné rus. romanopisce. Učil nikoli abstraktně filosofovat, nýbrž filosoficky řešit aktuální otázky, jako smysl nár. zápasu, otázku sociální, náboženskou, budoucnost naši i budoucnost Evropy. Masarykem česká filosofie překonává stadium "f. pěstované českým jazykem" a stává se působivou složkou života. V pozitivistické "konkrétní logice", otevřel vskutku současnou problematiku filosofickou (podstata a systém vědy, poměr vědy a f.); reorganizoval vědeckou práci u nás, podpíral ji filosoficky i mravně, zavedl k nám mod. orientaci v sociologii i psychologii, objevil význam staršího čes. myšlení pro přítomnost, upozornil na přednosti i nedostatky pozitivismu. Zejména nesouhlasil s pozitivistickou lhostejností v otázkách, týkajících se celkového smyslu života a f-i dějin všeobec. i českých i své etické [chybí text? opakovaná řádka?] náboženským. Spojení pozitivistické, metodické střízlivosti s živým smyslem pro hluboké stránky prožívání světa se pokládá obecně za svéráz Masarykovy osoby; k tomu se pojí mravní síla, která každou myšlenku uvádí v čin. Humanitní idea, kterou resumoval svou f-i dějin všeobecn. i českých i své etické názory, je konečným výrazem jeho životní zkušenosti a úsilí. - Pozitivismus, proniklý hlavně vlivem Masarykovým, reprezentují především F. *Krejčí, F. *Drtina a F.* Čáda, zatím co herbartovství dožívá v J. Durdíkovi (zemř. 1902), O. *Kramářovi (zemř. 1924, herbartovství koncem života zcela opustil) a G. Zábovi (1854-1925). Fr. Krejčí, žák Durdíkův a Masarykův stoupenec, napsal systém psychologie (6 dílů, 1902-26) orientované biologicky a vývojově, když již dříve důkl. rozpravami o zákl. pojmech psychologických súčtoval navždy s herbartovstvím. Filosoficky se opřel hlavně o Spencera, ze starších filosofů o Spinozu. V protináboženském radikalismu pozitivistickém je důsledný; je odedávna jedním z hl. vůdců Volné Myšlenky. Též jeho hl. dílo filosofické Positivní etika 1922, má za účel dokázat, že není nadpřirozeného základu morálky. Krejčí měl velký vliv na inteligenci, zejm. na učitelstvo; podával jí svět. názor prostý, radikální, orientovaný vědecky. Drtina byl spolu filosof a pedagog; působil naň spíše Kant a souč. něm. filosofové mezi pozitivismem a kantovstvím; byl orientován k dějinám f. a přidržoval se ve všech hl. věcech Masaryka, jehož humanitní idea tvoří osu jeho hl. díla Myšlenkového vývoje evropského lidstva. Jeho nástupce O. *Kádner (*1870) přešel od logických prací k pedagogice. Fr. Čáda, odborník v noetice, psychologii (zvl. pedopsychologii) a dějinách f. (pro dějiny čes. f. vykonal velmi mnoho sám i jeho podněty), byl učenec obšírného rozhledu; sám jediný z našich pozitivistů se zabýval systematicky teorií poznání, ale nepodal tu ani původní, ani životné názory.
Všichni tři zmínění filosofové měli význačný vliv na pedagogické vrstvy. Drtina po převratě stal se na čas předním úředníkem školské správy; společně počali vydávat 1900 první čes. čas. filosofický "Česká Mysl", časopis pozitivistického směru, kde uveřejňovali své práce snad všichni významnější čeští filosofové té doby, v němž však časem nabýval stále převahy vliv Fr. Krejšího. Přestala vycházet r. 1917, pak obnovena redakcí A. Uhlíře 1922, načež přešla znovu do rukou Krejčího (a V. K. Škracha) 1923. Od 1932 je red. E. Rádl a redakce je rozšířena.
Celkem k pozitivismu se přiblížil od herbartovství i estetik O. *Hostinský (zemř. 1907), jehož Estetika ve formě, jak vydána posmrtně Zd. Nejedlým (1921), spočívá na základě empiricko-psychologickém; i u svých žáků a nástupců Zd. Nejedlého (*1878) a O. Zicha (*1879) přispěl k orientaci pozitivistické. Ovšem význam Hostinského se daleko více než v systemat. pracích jeví v působnosti pedagogické a kulturně-propagační. Sociologii pozitivistickou propagoval činností překladatelskou i pův. B. *Foustka (*1862), jeden ze starších žáků Masarykových. - Příslušníkem této starší generace filosofické je též Fr. *Mareš (*1857), přední fyziolog, který polemizoval s Masarykem o Kanta, s Krejčím o psychologii (kritizoval 1912 ostře "psychologii bez duše" a v poválečných letech sám zpracoval psychologii); zdůrazňoval aktuálnost Kantovy f., ale přechází od ní stále více k čirému iracionalismu a mysticismu. Jeho vliv na některé naše filosofy byl značný ještě po převratu. - Filosofoval též chemik F. Wald (1861-1930), odpůrce atomismu, stoupenec Machův a Duhemův.
Přesto, že počet odpůrců pozitivismu je dosti značný, je možno stále ještě mluvit o vládě pozitivismu u nás, tím spíše, že z naznačených tendencí se nevynořilo nic, co by se pozitivistickým názorům jednotnou koncepcí a souhlasem s duchem a potřebami doby postavilo po bok. Filosofický zájem veřejnosti vůbec poklesá, třeba byl po převratu obraz našeho filosofování pestřejší, než kdy před tím, zvláště přičteme-li ještě f-i orientovanou konfesionálně. Protestantské stanovisko zastupuje především J. L. *Hromádka (*1889), bojovník proti laxnímu liberalismu, a méně energicky F. *Linhart (*1882). Z katol. nábož. spisovatelů, starších i novějších, buďtež uvedeni E. *Kadeřávek (1840-1922), autor obsáhlého systému podle tomistických zásad, a J. *Kratochvíl (*1882), činný hl. na poli dějin f., autor pilný, ač málo kritický. Plodným spisovatelem historickým z oboru středověké mystiky je A. Lang (1869). Čes. nábož. dějinami zabývali se zejména A. Lenz (1829-1903) a Jos. Sedlák (*1866).
Mladší fenerace, vyrostlá pod vlivem změněných poměrů filosofických, náleží již k filosofickému dnešku. Tato generace dílem pokračuje v tradičním pozitivismu, dílem jej obměňuje a snaží se jej překonat. Pod znamením pozitivismu zůstávají sociologové I. A. *Bláha (*1879), J. *Král (*1882), pedagog P. *Chlup (*1875), E. *Beneš (*1884), celkem pozitivistou zůstává též E. *Chalupný (*1879), autor rozsáhlých prací sociologických; historik f. a psycholog-noetik J. *Tvrdý (*1877) - vesměs žáci Masarykovi. Pozitivisty jsou psychologové, žáci Krejčího a Čády, V. *Forster (*1882) a F. *Šeracký (*1891). Nikomu z uvedenžých nestal se Masaryk takovým problémem a zdrojem podnětů myšlenkových, jako biologu a filosofu E. *Rádlovi (*1873), který pochopil právě nepozitivistické stránky Masarykovy. Ze studia dějin své vědy čerpal Rádl přesvědčení, že moderní věda je příliš vnější, formalistická a neživá, a v Masarykovi vidí ztělesněnu jednotu ideje a života, o niž především usiluje. Rádl kráčel zprvu směrem tendencí intuitivistických, které poč. 20. stol. byly pěstovány ve Fr., v Rus., ba i v Něm. Vystihl hluboce smysl těchto tendencí, anarchismus skrytý v rouše důvěřivého optimismu a primitivismu, a dal se válečnou zkušeností přesvědčit o jejich nesprávnosti. Nyní klade větší důraz na rozumnou plánovitost a obírá se problémy dnešního života, zvl. náboženským, sociálním a národním. - Masarykem překonat pozitivismus usiluje též J. B. Kozák (*1888), jenž se zaměstnává usilovně též otázkami etickými a náboženskými.
Jiní, celkem akademičtější odpůrci pozitivismu jsou matematik K. *Vorovka (1879-1929), komentátor Kanta, autor prací k f-i exaktních věd a platonizující, ale zároveň iracionalistické metafyziky; Vl. Hoppe (1882-1931), autor rozsáhlých spisů o teorii přír. věd a teorii mystického zážitku, ovlivněný mj. Marešem; F. Pelikán (*1885); T. *Trnka (*1890), plodný, ale málo kritický autor prací historických a psychologicko-metafyzických. Stranou tendencí, které hýbaly českou f-í této doby, stál L. *Klíma (1878 až 1928), metafyzující básník, radikální idealista, iracionalista a nihilista. Proti oficiálnímu pozitivismu brala se rovněž činnost nad jiné vlivného lit. kritika F. X. *Šaldy (*1867), jehož voluntaristický svět. názor dal podklad nepoměrně hlubšímu chápání života duchovního, nežli bylo obvyklé v dřívější naší lit. historii a kritice. Z jiných odborníků filosoficky interesovaných, orientovaných celkem proti pozitivismu, zvláště jmenovati nutno psychiatra A. *Heverocha (1869-1927), biologa E. *Babáka (1873-1926), pedagogy J. Hendricha (*1888) a J. Uhra. - Zvláštní skupinu tendence protipozitivistické tvoří právní filosofové F. *Weyr (*1879) a Jar. *Kallab (*1879). Weyr pomáhal aktivně tvořit tzv. normativní teorii právní, konstruující právo logicky na pojmu povinnosti, a teorii *Kelsenovu v mnoha bodech koriguje. Logický základ pro nár. hosp. teorii snaží se podat ze spřízněného hlediska formálně-teleologického K. *Engliš (*1880). - Spíše humanitně a pozitivisticky jsou orientováni právníci E. Svoboda (*1878), B. Tomsa, Z. Peška.
Literatura o české f-i tohoto období je poměrně malá a nutno jí užívat kriticky. A. Novák, Dějiny české literatury 1922, K. Vorovka, v čas. Nové Čechy 1922 (o f-i po převr.), F. Pelikán v Überwegově Grundrissu 1926 (přecenění směrů protipozitivistických a protirealistických), N. Losskij v čas. Ruch filosofický 1929.
Vedle České Mysli vycházejí po převr. ještě tyto filos. čas.: Ruch filosofický (od 1921), vydávaný F. Pelikánem za přispění K. Vorovky, V. Hoppe, R. Malého, J. Kopala aj.; Filosofie (2 ročníky, 1927 a 1928) red. J. Bartoše, T. Trnky a K. Vorovky; katolická Filosofická revue od 1929, vydávaná hl. úsilím morav. tomistů. - Filos. díla klasická vydává jednak Filosofická bibliotéka I. třídy Čes. Akad. (vyšel tu Aristotelés, Bacon, Hobbes, Spinoza, Kant, vycházejí též cenné starší práce české) a Laichtrova filosofická knihovna (řídí J. B. Kozák); která mj. dá první úplnou, moderní edici překladů děl Platónových (F. Novotný).