+ Harald Hóffding. 2. července 1931 zesnul ve věku 88 let dánský filosof Harald Hóffding (do 1915 univ. prof. v Kodani), představitel kritického positivismu, typického pro široký směr školské filosofie druhé poloviny minulého i počátku tohoto století. Tento směr, representovaný na př. B. Erdmannem, E. Goblotem, ale i Brunschvicgem, je charakterisován snahou, pochopit svět – náš myšlenkový svět – z psychologické empirie při zdůrazněni aktivity duševní; Hóffding sám je především psycholog, který se snaží o výklad duševního života v celku, používaje hojně historické metody a nezastavuje se před nejvyššími zjevy spirituálními, etikou, náboženstvím, vědou. – V mládi chtěl se věnovati theologii a byl přitahován Kierkegaardem; při tom filosofický interes vyvolal konflikt, který se skončil úplným opuštěním náboženského stanoviska. „I mimo náboženství existuji veliké, vznešené myšlenky.” K psychologickému základu filosofování přiměl jej brzký styk s francouzskými a anglickými positivisty; ale jeho psychologie (1. vyd. 1882, 4. něm. 1908) není mosaiková, v jeho době u positivistů obvyklá, nýbrž aabývá se formami syntetické aktivity psychické a připomíná voluntarismus Wundtův (k franc. vydáni napsal předmluvu Pierre Janet). Hoffding ji založil na psychologickém paralelismu, jako většina psychologů té doby, a paralelismus pokládal za průběžný, jako je tomu u Spinozy – jeden z mála hypotetických kroků do metafysiky, které si dovolil. – Psychologicky a historicky založil svou etiku, kde zdůrazňuje přirozený, humanitní základ morálky a účtuje s apriorismem a supranaturalismem, tehdy ještě častými u nerozhodných dědiců romantické filosofie. Hóffding se cítil renesančním duchem; svůj životní názor považoval 2a renesanci řeckého, prohloubeného křesťanstvím, a největší jeho obdiv platil ve shodě s tím Sokratovi a Shakespearovi. Do rámce humanismu patří ovšem i jeho náboženská filosofie; jako jeden z prvých použil děl náboženských geniů k psychologické analyse. Náboženství je věrou v přetrvání hodnot, k nimž se člověk nejúže připíná, v jejich zajištění i mimo lidské úsilí. Positivní náboženství je již tak vzdáleno jeho zájmu, že navrhuje jakési „podvázání” náboženských interesů, které by mělo za následek bezbolestnou atrofii. – Jeho prací z dějin filosofie používá se po celém světě jako spolehlivých, přehledných učebnic. – Ke konci filosofické kariéry věnoval se H. cele noetické práci, kterou ostatně nikdy nespouštěl se zřetele (v psychologii i nábož. filosofii jsou partie noetické). I zde vychází z psychologie. Noetika je závislá na psychologii, poněvadž vědecké myšlení se nemůže vymykati obecným zákonitostem života vědomého. Psychologie je jakousi fenomenologií ducha, uvádějící do objektivní problematiky života vědeckého. Kategorie nutno pojmouti jako obecné funkce myšlenkové, nelze podati definitivní jich systém ani zdůvodnit! pro vždy jejich platnost. Zjišťují se empiricky, analysou psychologickou a v materiálu historickém. Dvě z katogorií mají výjimečné postavení; souvztažné pojmy totalita a relace, z nichž první znamená nejen určitý pojem v sérii kategorií, nýbrž vlastnost všech forem myšlenkových i jedinou ideu (v kantovském smyslu), kterou uznává H-va noetika. Totalita vyjadřuje totiž syntetický charakter poznávání; vedle ní stojí relace jako jeho moment analytický, kterým se snažíme přesně určiti svazek elementů celkem zahrnutých. Totalita nemůže, mini H., sama býti pojmem explikativnim; klade problém, ale nepraví, může-li býti rozřešen. Z forem myšlení nelze vyvozovat! přírodní výklady, praví proti Drieschovi a proti organicismu v sociologii.
Jako důsledek tohoto pojímání teorie poznání vyplývá relativismus, jemuž pravda není nikdy dána v definitivní formě, nýbrž musí stále býti dobývána; a právě na tomto aktivismu, který si pravdou není jist, ale
nikdy ji nespouští se zřetele, se zakládal radostný životní pocit, který Hoffdingovi dala jeho filosofie. Přesto, že omezenosti a slabosti lidské pohlédl do tváře, neztrácí viru v cenu života a světa; výsledek – pohlížel na svět s humorem, který před nejvyšším smeká, ale nepropadá sentimentalitě. – Hoffdingův život a filosofie, positivistická idyla, blíži se k největším problémům nížinami; může se dnes zdát nedost životnou, ale je to doklad víry, že filosofie dá životu jednotu i ušlechtilý cíl, že její role daleko není dohrána; plodný příklad životní. J. P.