Hrdinové naší doby
Název
Hrdinové naší doby
Část. překl.: Les héros de notre époque.
Die Helden unserer Zeit.
V rámci oddílu: En memoria de un filósofo checo.
Los héroes de nuestro tiempo.
Autor
Jan Patočka
Jazyk
cs, fr,de,es
Datum vzniku
1977
Původní médium
Identifikátor
1977/5
Typ
Text
Publikováno
Str. 5–8. Stať.
Popis
Přepis
+
Hrdinové naší doby

(1976)



Mezi hesly devatenáctého století stojí individualismus na čelném místě. Zní-li: všecka moc, všecka privilegia,…
Hrdinové naší doby

(1976)



Mezi hesly devatenáctého století stojí individualismus na čelném místě. Zní-li: všecka moc, všecka privilegia, všecky výhody jednotlivcům!, pak je to heslo nesmyslné. Arendtová ukázala přesvědčivě, že moc je bytostně v konsensu, konsensus však nestrpí jiných privilegií krom dobrovolně koncedovaných, dohodnutých. Dvacátému století zbyl z konfúzní fúze individualismu s kolektivismem pseudoindividualismus komandujících: masa volá po velkém muži, po charismatickém vůdci, v němž zbožňuje sama sebe. Ale individualismus zodpovědnosti - což ten nezahynul? I když snad ne zodpovědnost sama či lépe: zodpovídání: Mussoliniho zastřelili jako psa, Hitler se odstranil sám, norimberský tribunál zafungoval přes hranice právnických tradic a tabu atd. Vedle toho však stojí gulag bez porušení až do nedávna. Po druhé válce na individualismus žádného druhu jako by se ani vzpomenout nechtělo. Když významný myslitel naší doby mluvil o Nietzschem, domníval se, že je dobře individualismus svého hrdiny omluvit.
A přece je málo historických údobí, kde by jednotlivec ukázal tak přesvědčivě, že je v něm skryta rozhodující dějinná možnost, jako v době naší. Tak přesvědčivě, protože nikdy nebyla tak vyslovená doba mas jak obrovských, tak uvědomělých, tj. tak si vědomých své povahy mas - nakupení matérie, setrvačnosti, která se též může proměnit v nezadržitelnou energii pohybu. Otevření planety, katastrofa evropské nadvlády, vítězné tažení techniky, nekončící řetěz revolucí, válek, teroristických a anarchistických akcí - to všecko jsou etapy uvolnění masy v pohybu. Samozřejmě poskytuje tento nesmírný magacín energie příležitost k obrovitému využití: síla "chce" zformovat a vytvořit trvalou
konstelaci sil, ale pak pořád ještě zůstane silou a forma látky není nic než látka sama. Člověk jako historická moc není prostě forma síly jako látky. Diktátoři, technikové, ekonomové nejsou místy té dějinné možnosti, o které jsem se zmínil.
Tím místem je něco skromnějšího, nenápadnějšího. Co to je, je nesnadné říci obecnou formulí. Nietzsche říkal, že velké změny přicházejí na holubičích nožkách. Odehrávají se v skrytu, a to podstatně. Kdyby měly spektakulární ráz, herodesové by je zadávili v zárodku. Jen to, že nevidí, co se ve skutečnosti děje: že se mění nikoli věci, nýbrž svět, zachraňuje svět a dějiny před hrabivou rukou manipulátorů. Kde se však mění svět a dějiny? V "nitru", lépe v životě jednotlivce. Metafyzik by řekl, že skrytost je jednotlivcův smysl. Vystříhejme se takových důvtipností. Ale vystříhejme se též "kultu osobnosti". Osobnost je modla: jako by člověk, v němž se mění svět (pozor: nikoli - "který mění svět"!), mohl být nějaká věc, nějaká síla, entita, talent, "génius", v němž je všechno potřebné ke změně obsaženo jako květ a plod v semeni.
Podívejme se místo abstraktních úvah na několik postav, v nichž se něco jako změna našeho světa odehrávalo a odehrává! Možná, že takové pozorování a rozebírání by nám dalo konkrétnější poučení než spekulace. Možná, že by pro spekulaci stvořilo nezbytný podklad. Běží ovšem o příklady vybrané libovolně, nesoustavně, podle dojmu, "subjektivně". Ale neběží též o nic jiného než o počátek, pokus reflexe. Je-li myšlenka nosná, podnítí snad další přemýšlení.


Sartre

Sartre je evropský, ale netradiční, vychází ze svobody, kterou Evropa odložila, ale která Evropu daleko přerostla, odstrčila, nechala za sebou. Znamenalo to svou chůvu naučit množství odchodů ze slávy. Myšlenka odejít z Vietnamu, z Alžíru, z tzv. zámořské Francie byla v jeho hlavě dříve, než si na ni začali zvykat státníci. Zkoušel každé tabu a před žádným se nezastavil, anticipoval všecky kritiky, bořil všecky establishmenty, než se to stalo masovým hnutím a módou. Svou "neuctivost" prokázal nejprve ve vlastním "systému": nauku extrémní svobody v metafyzickém smyslu spojil s marxismem. Vysmál se věčným pravdám sám na sobě, odhodil všecky konvence, odsunul všecky instituce,
uznal jen jako kategorický imperativ svobodu všem, vždy, za všech okolností. Nezastavilo ho to, že je to rozpor sám v sobě. Pokusil se být smějícím se filosofem do konce. Až do regionálních neonacionalismů předsedal všem rozkladům staré západní Evropy. Sartre je v zárodku ten uragán, který působí, že kolosy od Atlantiku až po Pacifik se boří v zápasech se zdánlivými liliputány. Sartre je základní radikální osvícenství, negace jako jediný princip, kterým nemíní otřást, protože je otřásání samo.


Kající se atomoví vědci: Oppenheimer, Sacharov

Osvícenci jiného typu a zaměření než Sartre. Co jimi hýbe, není vůle detabuizovat všecko, není negace jako princip. Jsou to odborníci a myslitelé nejvyšší obezřelosti. Ale to, co myslí a manipulují, jsou příliš fantasticky ohromné masy energie, schopné všecko zničit a všecko proměnit - rezultáty myšlenkové činnosti tří set let. Vidí nad slunce jasněji, že všecky projekty společenského dneška, všecky politické konstelace, situace, kombinace jsou nepoměrné k tomu, co má v rukou technika, jíž směšně mocní tohoto světa se domnívají moci rozkazovat. A nemajíce nic jiného po ruce, čím by sdělili své zděšení nad tímto nepoměrem, v němž se ukazuje nezvládnutost a možná nezvládnutelnost člověka, který může více, než rozumí, obětují sebe, svou práci, svou pozici, své dosavadní cíle, dosud samozřejmé hodnoty a ideály.
Jsou to Deciové,1 kteří se uprostřed vřavy zasvěcují podzemním božstvům. Svět krčí rameny, ale strne v této pozici.


Solženicyn

Nic nedosvědčuje vládu masy, hmoty, síly jako fakt, že to, co dělá člověka člověkem, pravda a lež, odkrytí a skrývání, se stalo předmětem manipulace, která dokáže upřít celému světu nos mezi očima. Je možno
zakrýt milionové počty lidských obětí, je možno přepsat dějiny, je možno nechat uvěřit nejfantastičtějším výmyslům, které je nadmíru snadno odhalit jako výmysly, je možno skrýt planetárně rozsáhlá nepřátelství a celému světu sugerovat neexistující chiméry. Zase to byla Arendtová, která poznamenala, že pravda má proti tomu všemu jen jednu výhodu (myslím teď pravdu v banálním smyslu odkrývání naší výpovědi toho, co je, pokud není přímo předmětem zkušenosti): že je jedna a následkem toho se nemění tak rychle jako zájmy těch, kdo ji skrývají.
Může se stát, že na pravdě má někdo rovněž zájem. Zájem na pravdě je tenkrát čistý, když je zájmem potlačených, uražených, ponížených, mrtvých, když na něm lpí krev, která zavazuje. Nikoli duch pomsty, nýbrž vůle k pravdě. To předpokládá několik skoro "mystických" poloh. Právě to například, co všichni cítíme, ale temně a jakoby neskutečně: že mrtví, ponížení, uražení, poražení mají pravdu, že mocní, vládci, páni ne snad budou, nýbrž jsou odsouzeni. A že nám mrtví nejen nesmějí být, nýbrž nejsou lhostejní. Že jsme zde, abychom převzali to, čím oni jsou. Že tímto způsobem oni jsou my.
Takové převzetí je také zasvěcení podzemním božstvům. Opravdu převzít je možno jenom tak, že jimi jsme, že tedy v jistém smyslu jsme zemřeli jako oni, zemřeli - živí jako mrtví, tak, že se toto strašné, čeho se všichni běžně bojí, již odehrálo.
Jen za takového předpokladu se něco mění na samém dně. Dochází k otřesu, který otřásá dále. Odehrává se něco neodčinitelného: mrtví jsou naživu, vidíme je před sebou, nemůžeme odvrátit a zamhouřit oči. Zrak se dá odvracet, ale patřící zrak nemůže nevidět.
Tak se může stát, že se něco pohne na dně nejobrovitější masy, která se dotud zdála řízena zákony svého růstu a součtu svých sil. Kde došlo k této změně?


Heidegger

Filosofové se nikdy nezpěčovali tomu, být měřeni měrou obyčejného života. Ale co se při tom získá? Nic takového, co by se nevědělo předtím. Filosofy jsou však doopravdy ti, kdo dokáží proměňovat náš život, dát nám něco takového, o čem jsme dosud netušili, že to jest a že to, co se nám zdálo zbytečné a fantastické, je pravdoucí pravda.
Je jasné, že to má rovněž své předpoklady. Prvním je, že máme-li něco takového spatřit, musíme se jiného vzdát. To znamená, vzdát se jistot a ptát se.
Nikdo se nedovedl v naší době ptát tak vytrvale, tak pronikavě, tak nešetrně jako on. Tak, že zproblematizoval vždy sám základ a východisko otázky - i sama sebe. Většina věděla všecko lépe a v lecčems i podržela pravdu. Ale co se jevilo dlouho čistou pravdou, ukázalo se mezitím jinak.
Přitom dokázal udržet při svém vytrvalém naslouchání trvalost několika málo otázek. Jak porozumět člověku jako člověku, z něho samého, ne z věcí? Co znamená porozumět mu z něho sama? Je-li jeho specifikum možnost být v pravdě, na čem to spočívá? Jak zbavit otázku pravdy její sterility, tak aby obsáhla i možnost oné pravdy, která otřásá a vyvolává k odpovědnosti?
A ukázal, že taková je zároveň nejstarší i budoucí podoba pravdy. Že největší otřesy nejsou od včerejška, nejsou v těch hektických tancích kolem odhalených tabu. Že pravda přichází zdaleka, že je příliš zvrácená perspektiva vidět ji jako pouze lidské dílo, i když má své místo právě v člověku.













1) Publius Decius Mus, otec a syn, oba se obětovali za vlast. Otec ve válce proti Latinům r. 340 př. Kr., syn ve válce samnitské r. 295 př. Kr. - Srv. Titus Livius, Ab Urbe condita libri, Bibliotheca Teubneriana 1936, 8,9-11 a 10,28-30, česky: Livius, Dějiny, díl II–III, přel. P. Kucharský, Praha 1972, str. 267-273 a 442-447. (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------



Citace
Jan Patočka. Hrdinové naší doby. In: Jan Patočka - repository. [cit. January 19, 2022].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/841 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/841 .
Soubory
Skeny10_Hrdinové_naší_doby.jpgSkeny v PDF 10_Hrdinové naší doby.pdf

Document Viewer