»Les grands Philosophes«, str. 297.
Práce, jíž Bergson sám nemá, co by vytkl, pokud se týče proniknutí nauky; v dopise, zaslaném auktorovi a uveřejněném v čele knihy, vyzvědá B. pečlivost jeho přípravy, vystižení geneze doktríny, originálnost vlastních spekulaci auktorových. Přichází v době, kdy se dějí pokusy, z Bergsona vybírat nebo štěpovat na jeho nauky momenty intelektualistické (v. na př. Brunschwicg, Le Progrès de la conscience str. 683 s.), v době počínající reakce proti metafyzice, jako práce integrálního bergsoniana, upřímně přesvědčeného, že bergsonizm je na ten čas nauka pravdě nejbližší, poněvadž jediná činící zadost svérázu duchovního života. Má 5 kapitol: 1. Totalités organiques (vyšlo 1929 v Revue de Métaphysique pod titulem Prolégomènes au bergsonisme), 2. Liberté, 3. L’Ame et le corps, 4. La Vie, 5. Le néant des concepts et le plein de l’esprit. První kapitola znamená předvedení základního problému bergsonizmu, jak zachytiti organické celky, t. j. skutečnosti mentální a vitální. Zákonem organizmu je imanence všeho ve všem; kdežto hmotné věci mají přesně vymezený obsah, má každý z našich zážitků nepřeberné bohatství spirituálního horizontu, jsa členem trvající řady a při tom celkem. Kontinuita individuí, tak mohl auktor s G. Simmelem charakterizovat životní proud. I jiné formule auktorovy zde připomínají Simmela: »Organizmy jsou hluboké; jsou, aby se tak řeklo, mimo sebe samy; či lépe, jsou, čím nejsou, jsou něčím daleko více, než samými sebou« (12; sr. k tomu Simmelovu Transzendenz des Lebens). Auktor pak odmítá intelektualistickou, rekompoziční metodu traktování organizmů, kterou křtí na »retrospektivní iluzi«. V ní spatřuje změtení pojmů primitivního a elementárního; z elementů, které jsou výsledkem intelektuální analyzy, činíme jednoduché prvky, z nichž by se dal organický celek vyrobit; co je fakticky posterius, pokládáme za prius, pohlížíme zpět, zatím co jsme měli zachytit počáteční jednotu, autarkii organizmu. Naproti tomu filozof pokusí se Postaviti do samé totality; veškeré úsilí filozofa se bude koncentrovat v intuici, která bude nekonečně přesahovati každý hotový výraz, každé hotové dílo, každou hotovou věc, každý výtvor života. Nelze vyrobiti ducha, aniž bychom jej zavedli potajmu do svých předpokladů. Svět intuitivního filozofa nebude tedy o nic tajuplnější než svět materialistův; neboť jediná filozofie, jež nezatemňuje mystérium ještě více, bude ta, jež mystériem počíná.
Zde máme vlastně dáno předem schéma, podle něhož je celá práce stavěna (nepodléhá-li ovšem referent retrospektivní iluzi): v případě svobody, poměru duše a těla, v problému života získat vždy stanovisko plné reality spirituální, jež nekonečně přesahuje všcehny pokusy intelektuální rekonstrukce. Ve svobodném aktu je nekonečně více než volba části alternativy; nedá se rekonstruovati, je inspirovaný akt. Podobně duch se nedá kopírovati žádnými hmotnými strukturami v organizmu; přesahuje nekonečně každou-aktuální reakci. Paralelizovat jevy fyziologické s psychickými značí rekonstruovat smysl věty z hlásek. Konečně mechanická evoluce či teleologie předem daného cíle nemůže proniknouti k nekonečnosti všudy přítomného impulzu, který nese v sobě přírodní výtvory téměř jako proměnlivé symboly celku. Nakonec pak nám odhaluje v analýze pojmů nepořádku a nicoty, nebytí vlastní klíč bergsonizmu. Eksistence je pro Bergsona právě tak nutná jako pro Spinozu, jenže ji nepojímá jako věčnou substanci, která v sobě jest a sebou se chápe, nýbrž dynamicky, jako jednotu všudypřítomného elánu, který nemá jiného zákona mimo uskutečňování vlastního bohatství, přes překážky, které se mu spontáně kladou do cesty. »Svoboda je pouze ústřední osud našeho já, které je vězněm vlastního bohatství.« Ovšem právě v překážkách svobodné kreace je nejtěžší problém, který filozofie může jen vyznačiti, ale který nerozřeší; duch musí překonávati překážky vnější i, což je hlavní – vnitřní; v každém okamžiku mu hrozí smrt, právě v okamžení, kdy triumfuje svobodným skutkem. Jako by eksistence byla zatížena na věky neodvratným prvotním hříchem, jako by všechno pozitivní, co tvoří náplň světa, vyžadovalo výkup stagnací, zploštěním, nevědomím, eksterioritou. Tak bergsonizm, který počíná problémem, na který intuitivní filozofie postačuje, ústí v problém, kde každá filozofie umlká a kde umlkají všechny hlasy lidské, neboř »cokoli sahá za filozofii, nás přesahuje«.
Jankétévitch vyzvědá tak poslední disharmonii, která v bergsonizmu neumlká ani tenkrát, pokouší-li se překlenouťi protiklad ducha a hmoty, čisté percepce a paměti, organizmu a mechanizmu. Duch absorbuje protiklady, aby je v sobě znovu našel ve formě neutuchajícího sváru tendencí. Tím však auktor zdůrazňuje v bergsonizmu prvek, který by se dal nazvat etickým, pakliže etiku máme za nauku o autarkii vnitřní bytosti. Poslední slovo bergsonizmu je sebepřekonávání, pronikání ducha ke svým nekonečným potencím; neboř duch je větší nežli univerzum, v tom by se shodli tak protichůdní myslitelé jako Bergson a Brunschwicg, jako nekompromisní idealisté vůbec. Bergsonizmus tak znamená opětovné dobytí pozic absolutního idealizmu, tentokrát nekonečně pružnějšího než idealistické systémy německé, ale vládne v něm totéž ethos a ovládá jej týž spirituální motiv. Bergsonizm je přiznané mysticizm. Základní pocit nekonečného bohatství a ucelenosti zážitku, z něhož Jankélévitch vychází k bergsonizmu, je již mystický. Vzpomeňme popisů, které Delacroix věnuje v knize »La réligion et la foi« stavům mystickým (zejm. str. 259, 260 atd.); mluví zde o mystikově hledání neurčitého a přece plného, o eksaltaci citu v sobě samém, až se ztrácí jeho kvalita vlastní, o stálém pozadí konfusních a difusních citů, v němž se každá nálada ztrácí, jakmile se místo jednání obracíme k sobě parným, jakmile se nad sebou zasníváme. »Obscurité et pourtant révélation, donc révélation mystérieuse«, mohlo by se říci o bergsonizmu jako o každém mysticizmu, jenže smysl, který dává bergsonizm tomuto slovu, je nový, obohacený celým specifickým názorem životním; ale právě tak, jako každá mystika, hasí žízeň, jen aby ještě více vzněcoval, aby v tušení ukázal nekonečně větší pole nežli ve světě uskutečněných forem. A právě tak, jako je tomu u některých mystiků, učí nás B. viděti svůj život sub specie boje absolutních sil, absolutních tendencí; nikoli tedy antropomorficky, nýbrž pozvednutím do čisté oblasti spirituální, absolutní, z níž chce právě vymýtit to, co je relativní k naší specifické, lidské formě bytí.
Výklad Bergsona, jak jej podal J., je v rozporu s těmi, jež byly podány u nás. Tak na př. byl učiněn pokus pojmouti Bergsona realisticky, jako obnovitele názoru prostého rozumu. Bergsonův filozofický problém prý vyplynul z analyzy percepce, jejího obsahu a dosahu. Bergson jaksi »nahmatává« ducha na hmotě (J. Beneš, ČM 1930, s. 13). Tomuto pojímání lze přiřknout! pouze částečné oprávnění. Neboř i kdyby tomu tak bylo, musíme aspoň míti určitou vědomost o tom, co je hmota nebo – a to je právě případ Bergsonův – co je duch, přistupujeme-li k naznačenému problému. Podobně nelze úplně souhlasiti s výkladem a kritikou, podanou ve Filozofii posledních let před válkou. Podle prof. Krejčího nemá Bergson originality; je francouzský Schopenhauer. Jankélévitch vztahy nauk bergsonských k Schopenhauerovi velmi podrobně sleduje, vyzvědá shody až překvapující, zvláště v pojímání života a jeho »účelnosti bez cíle«. Ale Bergson došel svých názorů jinými cestami, než Schopenhauer, a v celkovém názoru obou je nuance, kterou bychom asi nejlépe vystihli slovy G. Simmela: »In der Richtung der konkreten Erfüllung dieser Idee vom Leben lietgn zweifellos Schopenhauers Wille zum Leben u. Nietzsches Wille zur Macht; wobei Schopenhauer mehr die grenzenfreie Kontinuität, Nietzsche mehr die Individualität in ihrer Formumschriebenheit als das Entscheidende fühlt. Dass dies Entscheidende, das Leben ausmachende, eben die absolute Einheit von beiden ist, ist ihnen vielleicht deshalb entgangen, weil sie die S’elbsttranszendenz des Lebens einseitig als willensmässig fassen.« Po tom, co vyložil Jankélévitch, nemůže být pochyby, že to byl Bergson, který prvně vyplnil program zde rýsovaný Simmelem.
Auktor je sotva spravedliv k nauce Losského, o níž se několikrát zmiňuje, traktuje-li ji jako nejasnou metafyziku. Má k tomu s bergsonského stanoviska, jež přiznané mystériem počíná a končí, ztěžka právo. Patočka.