Georges Gurvitch. Les Tendances actuelles de la Philosophie allemande. Paris, 1930 (Bibliothèque ď histoire de la philosophie).
Do nedávna byla francouzská literatura, věnovaná novým a nejnovějším zjevům německé filozofie, poměrně chudá. O Edmundu Husserlovi psal do Revue de Métaphysique Viktor Delbos (článek je přetištěn ve známém sborníku La Philosophie allemande au 19e siècle), fenomenologem je Jean Hering (auktor spisu Phénoménologie et Philosophie religieuse), jinak, mimo zmínky a malou kapitolku Groethuysenova spisku o německé filozofii po Nietzschem, nic. Francouzská filozofie byla ekspanzivní, nepřijímala, nýbrž dávala; zejména Bergson působil silné v cizině. Dnes proniká znovu zájem o filozofickou cizinu. Jeho dokladem je též tato kniha, psaná sice ruským učencem (auktorem ceněného spisu o Fichtově morálce), ale provázená sympatickou předmluvou Brunschwicgovou, která je zároveň implicitní kritikou fenomenologie, a prezentovaná již dříve francouzskému publiku ve formě volných přednášek na Sorboně (auktor však nyní připojil některé partie a znovu upravil celek).  –Obsahem knihy je vlastně pouze fenomenologický směr. Auktor chce referovat i kritizovat a snaží se obojí provést tak, aby referát byl co nejobjektivnější a kritická tendence přec pronikala celek. Ve shodě s Brunschwicgovým úvodem pojímá Gurvič vznik fenomenologie ve vztahu k hegelizmu: jako únik před konstruktivizmem, který v důsledku návratu ke Kantovi a k pokantovcům znovu získává půdy v marburské i badenské škole (o heglovské renesancí poučuje a ji dokazuje knížka Levyho, o které zde bylo před rokem referováno; také četné články R. Kronera v Logosu se sem vztahují). První kapitola je věnována Husserlovi. Čtenář tu najde referát i o posledních Husserlových publikacích (Zeitbewusstsein, Form und transzendentale Logik). Vychází od pojmu fenomenologické redukce a vykládá postupně pojmy výrazu & významu, adekvace, objektu, fenoménu, zírání podstaty, esence, antologie, struktury intencionální (potenciální, aktuální a atencionální »vrstvy«) a vykládá vskutku dosti jasné smysl těchto základů teorie. Zde je též srovnání Bergsona s Husserlem. Ve druhé kapitole naproti tomu srovnává Schelera s Rauhem. Další kapitoly jsou věnovány Laskovu a Hartmannovu pokusu smířiti fenomenologii s novokantizmem a poslední Heideggrově ontologii. V kritice vytýká Gurvič Husserlovi hlavně, že řeší sice problém poznání non-reálna, nikoli však poznáni skutečnosti, že si nedosti všímá problému iracionálna a nejvíce mu vadí jeho finitistické stanovisko – máme co činit s fichtovcem. Ukazuje, jak další vývoj fenomenologie byl určen právě zmíněnými problémy a že nebyly ve skutečnosti Heideggrovou metafyzikou rozřešeny, poněvadž ontologické hledisko brání podle Gurviče pochopení tvůrčí svobody, která se prožívá pouze volním, tvořivým aktem samým. – Knihu lze označiti spíše za zajímavou a nabádavou nežli za hluboce pronikavou. Zdá se zejména, že auktor dobře nezachytil možnosti nové filozofie jako vědy, konstituující svět ve víře absolutního, čistého vědomí a které chce fenomenologie poskytovat.