† Vladimír Hoppe (1882–1931)
Citace
Jan Patočka. † Vladimír Hoppe (1882–1931). In: Jan Patočka - repository. [cit. December 4, 2020].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/77 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/77 .
Jazyk
cs
Datum vzniku
1931
Název
† Vladimír Hoppe (1882–1931)
Původní médium
Identifikátor
1931/3
Typ
Publikováno
Česká mysl 27 (1931), č. 2, str. 165–169. Misc.
Popis
Přepis
+
Vladimír Hoppe
(1882 - 1931)


Dr. Vladimír Hoppe, prof. filosofie na univerzitě Masarykově v…
Vladimír Hoppe
(1882 - 1931)


Dr. Vladimír Hoppe, prof. filosofie na univerzitě Masarykově v Brně, zemřel po delší nemoci 3. března t.r. v Praze a byl 6. března pohřben v Bubenči. Hoppe byl v naší novější filosofii bez analogie snahou o svérázný systém idealismu. Co se této kladnosti týče, nemá Hoppe v žádném ze svých současníků soupeře. Ani Rádl, který si pro pozitivní stránku jde k theologii, ani Vorovka, který v posledním svém díle napsal, že "vědecká filosofie, luštíc záhadu světa, dopracuje se jen poznatků povahy záporné", nejsou po této stránce tak upřímně filosofičtí, tak oddáni víře ve vůdčí, pozitivní úlohu filosofie pro duchovní život. Hoppe bojoval za "pravou pozitivní filosofii", tvořivou a svobodnou, proti "negativní racionalistické filosofii", kterou nazývá též nelidskou a jejíž exaktnost často obviňuje ze lži. Celé dějiny filosofie lze prý pojmout jako boj mezi našimi pokusy vytvořit na základě nejasných přání a intuic obraz světa, a mezi nelítostnou racionalistickou filosofií, která nechce názorů, nýbrž jen přísnou logiku. V tomto smyslu pojal Hoppe boj za pozitivní filosofii; je to s počátku velmi rozhodná a rozhořčená polemika proti každému racionalismu. Iracionalismem se právě filosofie Hoppeho liší od jiných našich pokusů metafyzických, např. prof. Kozáka.
Hoppe vyšel z německé tzv. romantické filosofie a ze současné kritiky přírodovědy, o které byl informován jako u nás málokdo. Svědčí o tom již jeho disertace "Podstata a dosah přírodovědeckého poznání" (1914), jejíž hlavní myšlenky znovu rozvinul v prvním objemném spise "Příroda a věda" (1018). Velikou erudicí a silou myšlenky patří tento spis k nejlepšímu, co u nás o noetice přírodovědy napsáno. Hoppe se inspiruje soudobou prudkou kritikou exaktní vědy, jak ji podávali Mach, Ostwald, Hennequin, Milhaud, Duhem, Stallo a mnozí jiní nerozpakuje se dokonce přitakat k Vaihingrovu fikcionalismu a pídí po všech možných prostředcích důkazu, že exaktní věda nepodává klíč ke skutečnosti, nýbrž naopak odvádí od ní. Věda dění nesmírně zjednodušuje, aby nám je zpřístupnila; její hlavní postulát je identifikace podobného, zdůraznění analogií a pominutí individuality zjevů. Pojmové, strnulé poznání usmrcuje životní bohatství zkušenosti. Kde poznáváme způsobem jednoduchým a zákonitým, míní Hoppe, je naše poznání nutně velmi povrchní; užitá matematika je měrou povrchnosti vědy. Ne že by ve vědě nebyla metafyzika. Jest tam stále sub specie názorných modelů, představ, jež pomáhají pochopit, idejí substance a kauzality, jichž se přírodověda nemůže k veliké nevoli suchého racionalismu a pozitivismu zbavit, je tam pod způsobou teleologie pro vědy o organismech, které se tomuto postulátu vyhnout nemohou. Ale metafyzika ve vědě patří jen k tvoření vědcovu, nemůže být přesně založena a zdůvodněna; odtud je stále pociťována ve vědě jako cizí element. Vlastní cíl vědy je směřování k identitě - tento názor přejal Hoppe očividně od E. Meyersona, kterého první z našich filosofů důkladně studoval. Je tudíž celá věda povahy záporné, snaží se z bohatšího učinit chudší, od existence převádí k nic - tak si Hoppe vyložil Meyersona a důsledek byl zavržení všeho vědeckého výkladu, poněvadž Hoppe touží právě po filosofii pozitivní. pravda vědcova není tak v jeho výkladu - hodnota teorií, pojmů a ilustrací je praktická a instrumentální, nikoli ontologická - jako v jeho činorodé práci, fantazii, experimentaci, intuici, které stýkajíce se se samým během dějství nemají rigidnosti konstrukcí,které právě proto jsou s to vystihnout plastičnost bytí a to nejen již uskutečněného, nýbrž i býti majícího: vynálezcovy touhy a tuchy jsou předvěděním, předstupněm realizace. Věda je nejen o tom, co jest, nýbrž i o tom, co se teprve vytvoří.
Kritiku racionálních konstrukcí a obhajobu tvořivé spontánnosti podává filosofie. V tomto programu je její vlastní úloha. Filosofie nemůže být vědecká - vědecká filosofie je contradictio in adiecto, tvrdí Hoppe. Neboť věda je odlidštění, filosofie naopak produševnění světa; jejich procesy jsou obrácené. Filosofie na základě prolnutí světa do nejmenších detailů naší osobnosti umožňuje cíl poznání - identitu subjektu s objektem. Tak Hoppe od pragmatismu přechází k absolutnímu idealismu, tak spojuje své počáteční filosofické oblíbence E. von Hartmanna, Schopenhauera a Schellinga s tendencemi soudobé kritické filosofie. Ne že by se romantickým spekulacím chtěl zplna oddat - upozorňuje sám, že od nich, jako od žádného zvláštního systému, nelze očekávat definitivního rozřešení záhad života a světa - ale přece jim přičítá vliv oduševňující, vliv jaksi morální: přispívají k intuitivnímu pohledu na skutečnost a dávají nám úplnější a bohatší vědomí jejího obsahu nežli schémata vědecká. Tak se iracionalismus Hoppeho nestaví na půdu žádné určité interpretace skutečnosti, a je-li v základních bodech blízký Bergsonovi, nelze jej přesto nazvat bergsonianem, protože se nestaví vždy právě za specificky bergsonské teze (kromě snad překonání protikladu mechanismu - teleologie ideou tvořivé skutečnosti). Hoppemu záleží totiž především na lidském nitru, jeho autonomii a bohatství; filosof je podle něho ten, kdo je ve spojení s tajemným světem svého já, se svým "Daimoniem". Tento tajemný svět je něco jen malé části vědomého; ne nadarmo jsou svrchu zmínění tři oblíbení filosofové Hoppeho filosofy nevědomého. I Hoppeho filosofie uznává, že "veliký pokrok nastal v přírodovědě a správném hodnocení přírodních jevů, jakmile byly uznány nevědomé a podvědomé psychické úkony". Neboť zde právě se otvírá možnost výkladu subjektem, výkladu nikoli pojmového, nýbrž dynamického, filosofického. Příklad takového výkladu podává Hoppe tím, že zavrhuje mechanismus biologický. Teleologie spíše zachycuje (ač rovněž neúplně) biologický proces, protože "vyvírajíc z našich podvědomých schopností souvisí s centrem naší bytosti".
Hoppe tedy vlastně přírodní filosofie nepodal, nýbrž spíše ji odbyl, zajistiv autonomii a primát ducha proti přírodě. Od té doby béře se jeho snaha směrem stále pozitivnějším - veškerá negace je právě odbyta kritikou racionální konstrukce. Tato konstrukce vědy vyzvedá (opět zřetelný názvuk na Meyersona) Nic a Smrt k nejvyšší dignitě ontologické; právě proto i ducha umrtvuje a vede ke konfliktům života se sebou samým, k zploštění a materializaci civilizace.
S odvratem od každého naturalismu snad souvisí ráz Hoppeho pozitivní filosofie. Není to pestrá naturalismu snad souvisí ráz Hoppeho pozitivní filosofie. Není to pestrá metafyzika, názor světového dějství v jeho historickém běhu, jak ji podává např. Bergsonův "Tvořivý vývoj"; Hoppeho metafyzika vychází z Kanta a pohybuje se směrem k zajištění světa nadsmyslného. Má vlastně ráz propedeutický, metodický. Je podána ve dvou obšírných dílech: "Přirozené a duchovní základy světa a života" (od života sub specie temporis k životu sub specie aeternitatis), Praha 125, a "Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie", Brno 1928. Kant, jak známo, založil možnost vší zkušenosti na jednotě transcendentální apercepce čili vědomí vůbec, která předměty zkušenosti vytváří. Ovšem pro Kanta je transcendentální oblast apercepce pojem logický, který nelze pojímat psychologicky nebo metafyzicky. ¦kol, který si položil Hoppe, je najít cestu k realitě transcendentální tj. nadempirické oblasti naší osobnosti a vytěžit její obsah pro životní naplnění. Nastupuje tedy cestu, kterou šli němečtí pokantovští myslitelé a je to opět Schopenhauer, který mu ji ukazuje. Jako pro Schopenhauera existuje i pro Hoppeho vykoupení z klamného smyslového světa v kontemplaci věčného světa idejí. Jak se však Hoppe této srážce mezi obvyklou zkušeností a čistým světem transcendentálního vědomí vyhýbá? Odlišuje dvojí transcendentální vědomí. Především rozumové, jež zakládá zkušenost ve formách smyslovosti a v kategoriích (zejména kauzality) a které béře svůj obsah z dat smyslových; pro svět tohoto vědomí platí všechny výhrady "Přírody a vědy"; je to vědomí smyslové a pojmové. Vedle tohoto rozumového vědomí je tu druhé, citové, jež přestupuje sféru obyčejného jasného vědomí a dovede nás do světa, kde nazírající subjekt a objekt splývají, kde skutečnost je realizací myšlenky. Do hlubin tohoto transcendentálního světa sestupujeme dvojím způsobem: bystrou, okamžitou, netrvalou intuicí, jež právě oživuje náš každodenní, i vědecký svět a život a která mu dává veškeru jeho pevnost, veškeru jistotu, ale též plodnost - to jest přincip praktického předvídání, princip vědeckého vynalézání, princip živé názorovosti a tvořivé fantazie, bez níž není duchovního života; a trvalejší, obtížnější, metodičtejší kontemplací, při které se očišťujeme od empirického světa, místo abychom v něm setrvali, jako při nazírání intuitivním. Kontemplace má splnit několikerý úkol: zbavit nás nesvobody, které propadáme jako empirické zjevy, vysvobodit nás ze smyslové omezenosti při poznání věcí a dát nám metodu poznání, při které myšlení je zároveň tvořením (což je romantická "intelektuelle Anschauung).
Kontemplace však podle našeho názoru sloužil Hoppemu též k tomu, aby zbavil svůj původní názor některých úskalí, k nimž vedl jeho přímo rousseauovsky naivní poměr důvěry k lidskému podvědomí. Kontemplace, denní sen, dávají ten skutečně cenný, skutečně hluboký fond duše, kdežto podvědomo zlé a bezcenné zůstane vyloučeno. Vlastní metafyzická myšlenka Hoppeho je velmi prostá: "tajemství a smysl pozemského života spočívá v přesně vyjádřené a postupně realizované tužbě". A právě v kontemplaci jsme s to tužbu zastihnout v jejím prvním rozkvětu, v jejím čistém vzniku. Hoppeho mystika je tudíž filosofická metoda, což ji chrání před výtkami nekritičnosti.
Vůbec vysvítá, doufáme, z předchozího, že Hoppe byl ryzí, silný myslitel, který za svými myšlenkami pevně stála kriticky je obratně zdůvodňoval. Mýlil by se, kdo by v něm spatřoval citovou mlhovinu. Názory protichůdné dovede velmi ostře a rozhodně odsoudit. Povaha, jež z jeho spisů vyzírá, je delikátní, ale silná. Svoji filosofii žil, jak o tom svědčí nesmírná píle jeho spisů, a zejména to, že celá vychází ze zážitku (viz jeho vylíčení Zákl. 67) i končí v něm. Leží ovšem v povaze směru, jimž se jeho myšlení ubíralo, že nepřál vždy pojmové přesnosti; také kvietismus a nedostatek smyslu pro význam dramatu existence lidské mu lze vytknout. Ale přesto v něm není, myslím, nic neživotného, jak se mnohdy soudí, naopak ve svém mínění o kulturní ceně vlastní filosofie měl Hoppe pravdu.
Jako důsledný myslitel staral se i po této stránce o uplatnění svých myšlenek; doporučoval založit duchovní Akademii anebo vzornou univerzitu duchovního života, která by ve spojení s Ligou duchovního míru šířila porozumění pro pravý život ducha. Tato Liga byla by jakousi novou církví, povznesenou nad předěly státní, národnostní i dogmatické. Projekt zůstal projektem; ale že takové projekty v prostředí připravenějším nezůstávají bez ozvěny, je patrno např. z činnosti francouzské Union pour la Vérité, při jejímž založení působil duch Hoppemu spřízněný, Jules Lagneau. Hoppe vždy myslel na důstojnost lidstva a věčný mír; jeho irenické snahy připomínají Komenského. I v Hoppeho návratu z labyrintu světa do lusthauzu srdce se ozývá podobný motiv.
Hoppe působil i na naši inteligenci více, než si mnozí představují. Ovlivnil veřejné pracovníky i umělce. Nepadlo snad vždy sémě na stejně dobrou půdu; každý si vybral, co dovedl. Má snad však jistou váhu, slyšíme-li předního soudního úředníka mluvit o H. s velikou úctou jako o muži, který ho naučil rozumět životu a smyslu jeho povolání.

Česká mysl
Soubory
Skeny v PDF 1931_3.pdfSkeny1931_03.jpg

Document Viewer