Náprava zkoumání

Daniel Essertier se ve svém díle prezentuje jako psycholog a sociolog, který by chtěl vyřešit problém vývoje lidského myšlení. Na této cestě se nechá vést racionalismem. Obdivuje „neochvějnost a svobodu duše, nestrannost, odvahu a pochybnost plodící problémy, nevyčerpatelnou plodnost inteligence, která neustupuje před těžkými úkoly, které na ni připadají v oblasti vnitřních funkcí: pura mens (Les Formes inférieurs de l‘explication, „Nižší formy vysvětlení“, str. 330). Vyjádření, která zde používá, přesně vystihují jeho racionalismus: duchovní aktivita je úsilím o získání svobody a pevnosti intelektu; ten musí vždy znovu dobývat svou nezávislost, jestliže se nechce nechat svázat běžnými jistotami a mechanickými rutinami. Pro Essertiera stejně jako pro Brunschvicga je summum duchovnosti individuum dost silné na to, aby bez slabosti dostálo své roli živoucího problému. Avšak právě v kontrastu aktivity a pasivity, vzletu a pádu vidí Essertier – stejně jako Brunchvicg – hlavní problém, který je třeba vyřešit. Svoboda je jen výjimkou. Uvážíme-li lidstvo v jeho celku, jaký je tedy vztah mezi svobodou a nesvobodou? – Aby se pokusil odpovědět na tuto otázku, volí si Essertier originální cestu: pouští se do analýzy předvědeckého vysvětlení, do zkoumání temnot primitivní mentality, aby odhalil všechny prvotní záblesky inteligence v jejích počátcích. Základním momentem k uvážení je moment, kdy si subjekt uvědomí problém. Aristoteles to viděl tak, že pro prvotního člověka vytryskla první výzva ke svobodě z údivu. To však nestačí. Prvotní člověk dobře cítí, že pochybnost nebezpečně ohrožuje jeho vnitřní rovnováhu. Proto se uchyluje k primitivním formám vysvětlení, k mystické kauzalitě, která sice uklidňuje, ale svazuje. Už v tomto prvotním pochodu vidí Essertier vlastní dílo lidské inteligence. Vůbec se nejedná o čisté spojení představ, ani o odhad, nýbrž o obojí najednou: „Řekli bychom, že se jedná o vnitřní nebo nečisté myšlení, uvolněné nebo alespoň slabě ‚napnuté‘, o aktivní a koordinovaný sen subjektu v bdělém stavu, který se mimo akci vyhýbá nebo odvrací před obtížnými úkoly…“ (cit. d. str. 343).
Jestliže se však toto „primitivní vědomí“ zprvu jeví jako spása nezralého vědomí, na druhé straně vytváří těžkou překážku, která člověku brání účinně proniknout do reality. Essertier ukazuje, jak se prvotní mentalita uzavírá v uzavřeném kruhu, jak si vytváří své magické universum, ve kterém je systematicky aplikována mystická kauzalita, jak se na iluzorních základech budují falešné vědy, které působí svou podivnou komplexností a vábivým tajemstvím. Primitivní logika tak člověka jen více svazuje nižšími formami vysvětlení. Podle Essertiera – a proti Durkheimovi – slouží kolektivní myšlení jen jako opora mentální nečinnosti primitivního vědomí.
Je tedy nutné uchýlit se ještě ke svobodnému aktu toho, komu se v nitru organizované společnosti znovu podaří položit problém. O to větší je kontrast mezi nižšími formami vysvětlení, v nichž se plně rozplývá primitivní vědomí, a konverzí prováděnou výjimečně silnými duchy. Tato konverze připravovaná přirozenými a přechodnými vzpourami individua proti kolektivu, který ho pohlcuje, je tedy revolucí, návratem ke svobodě, metodickou pochybností vůči všemu, co ještě nebylo subjektem ovládnuto. Essertier takto jasně ukazuje diskontinuitu evoluce. Iluze spočívající v chápání evoluce jako kontinuální, odvíjející se podle jediné linie, kterou Bergson odhalil v biologii, není o nic méně nebezpečná v oblasti prehistorie a historie idejí. A je-li možné v biologické evoluci položit rostlinnou strnulost, živočišný instinkt a lidskou inteligenci jako základní tendence vycházející z původního elánu, jejichž soubor znamená osvobození života, také intelektuální evoluce prezentuje tři směry, které ve svém celku hrají původní roli a jsou nutné ke konečnému osvobození ducha: jsou to nižší formy vysvětlení, technická inteligence, a konečně také postoj vnitřní svobody, o kterém jsme mluvili.
Essertier vidí jasně, že význam ducha – tedy lidského – vůbec nemůžeme uchopit ve statické nutnosti, nýbrž jen v historické evoluci. Historická evoluce je dílem celé společnosti; zde se Essertier obrací proti pozitivistickým rozlišením, která definitivně oddělují individuum od kolektivu. Dynamická psychologie vůbec nedovoluje, abychom lidskou bytost roztříštili do naprosto heterogenních skutečností. „Psychologický celek se skutečně nemůže zastavit u hranic individua. ‚Totální člověk‘ je sociální bytostí“ (cit.d. str. 348). Jestliže však lidstvo nemá smysl vně dějin, nemůžeme naopak, jako Dilthey, dějiny chápat jako sbírku relativních hodnot, které stačí chápat v jejich vztazích k historickým podmínkám a psychickým funkcím všeobecně. Pro Essertiera stejně jako pro Brunschvicga jsou dějiny školou svobody, ukazují, jak člověk schopný svobodného soudu o světě i o sobě pronásleduje a vykazuje mezi věci uplynulé minulosti produkty onoho primitivního vědomí, které člověka odvrací od jeho kritické povinnosti a od problému poznání sebe sama.
Daniel Essertier dal své široké znalosti a svůj talent psychologa do služeb filosofie, kterou bychom mohli kvalifikovat jako humanistický racionalismus. Les Formes inférieurs de l‘explication se jeví být přípravnou studií pro studii o vyšších formách vysvětlení a připojují se tak k dílu M. L. Brunschvicga. Tato filosofie tíhne ke spáse ducha, k jeho panarchii. Svou šíří, svým tak bdělým stylem, svým upřímným a přesvědčivým důrazem je dílo Daniela Essertiera zvláště vhodné k tomu, aby přitáhlo pozornost k tendenci, kterou reprezentuje a která přímo navazuje na velkou tradici francouzského racionalismu.