Julien Benda, La fin de 1’eternel, Paris, Gallimard 1929. Stran 208 54, cena 12 frs. Nová Bendova publikace je odpověď na kritiky knihy »La Trahison des Clercs«, vyšlé loni. »Zrada kleriků« vyvolala silnou odezvu, kritických hlasů bylo mnoho, souhlasu, jak sám Benda konstatuje (str. 167 Konce Věčného) málo. Benda nebyl obyčejně pochopen, jak by si byl přál, sine ira et studio; s jeho knihou se polemizovalo jako s literárním paradoksem, jehož formu ostatně často přijímá. Jeho odpověď není tedy tak polemikou, jako precizováním a pokračováním Zrady duchovních, takže nezůstane pamfletem; myslitel Bendova rázu by ostatně byl sobě nevěren, kdyby opustil ryze teoretické stanovisko.
Kniha má tři kapitoly: v první se odpovídá nacionalistům (clerc de droite), v druhé hlavně socialistům (clerc de gauche), ve třetí filozofům. Plán není přísně dodržen; ani jinak nebylo lze, neboť často vycházejí odpovědi různých táborů z týchž pramenů filozofických. „Klerikové“ z pravice namítají zejména, že jejich činost je nutná právě proto, aby čistý intelekt se mohl rozvíjeti; Benda jim dokazuje, že jejich historizm a konzervatizm je neslučitelný s absolutním ideálem pravdy a spravedlnosti. Klerikové z levice neradi vidí snižování politické aktivity jako činosti duchovní; Benda jim ukazuje, že duchovní člověk je revolucionářem ipso facto, jeho úsilí k tomu stačí. Každá veřejná činost ovšem není ještě proto politickou; v politice jde vždy o zájem individuální, při úsilí o spravedlnost n. př. jde o univerzální ideu. Kdo odmítá ze sentimentalizmu a z intelektuálního zmatku starat se o spravedlnost, není klerikem — zde Benda tvrdě soudí R. Rollanda. Konečně filozofové — proti těm se obrací kritik bergsonizmu nejúporněji a nejobšírněji. Rozum, který dovedou ctít moderní racionalisté, není rozum čistý; inteligence, které si váží, je zkušenostní aparát — to vše Benda vyčítá ze svých kritiků a slouží mu to k důkazu, že dnešní duchovní člověk přenáší do vlastní oblasti ideály »laické«, čiře praktické. Benda se nepouští do podrobných filozofických diskusí; ukázuje jen klady své koncepce a to, co mu na koncepcích protivníků vadí. Není již ideálu absolutního, naprosto transcendentního; dnešní myslitelé odmítají ideál pevný, chtí ideál živý a mají vždy jistý sklon k divinizaci člověka.
Benda odmítá mínění, že by byl apoštolem (t. j. moralistou) a nikoli pouhým historikem. Myslím, že tato daň objektivizmu je zbytečná. Portrét pravého klerika, který ve velikých rysech načrtává, je jistý lidský ideál, etická životní koncepce. Tato koncepce bude působit svým obsahem pravdy a univerzality, jako podle Bendova mínění působily všechny výtvory čisté spekulace. Je to vybroušený příspěvek k věčné otázce »co dělat« a k otázce, co je duchovní člověk, co je pravý filozof. J. P.