Les théories de l’induction et de l’Expérimentation, par André Lalande (de l’Institut, professeur à la Sorbonne). Paris 1929, Boivin et Cie. Bibliothèque de la Revue des Cours et Conférences, str. 283, cena frs. 20.
Toto dílo velmi významného francouzského filozofa, jednoho z nejpronikavějšich a nejlépe informovaných moderních logiků, je redakce kurzu čteného ná Sorboně r. 1921-22. Dělí se ve tři části. První, historicko-technická, sleduje vývoj problému eksperimentální metody hlavně od doby Renesance; druhá je věnována principům indukce, třetí základu induktivní• jistoty. Není to pouze suchý výčet dat, nýbrž hluboké filozofické propracování příslušných otázek. Stálá snaha po prostotě, jasnosti a vyhýbání se konfuzím otázek, jež se snadno naskýtají pří předmětu tak složitém, činí z knihy neobyčejně cenou příručku studijní.
Hlavní body, na nichž auktoru záleží, jsou tyto: 1. Jméno »indukce« nemusí značití, jak chtěli zejména Whewell, Milí, Goblot, pouze indukci amplifikující, ale nedokonale jistou; filozofický uzus dovoluje tak nazývati i rigorózní generalizace. Opozice mezi dedukcí a indukcí, jež byla často pojímána tak, že žádná úvaha nemůže býti zároveň induktivní a deduktivní, je podle mínění moderních logiků zavržení hodna. 2. Indukce nemá vlastních základních operací (jako je sylogizm, ekvipotence, počet), jak se domníval mylně J. S. Milí, podávaje formální kánony induktivního úsudku.
Je pouze taktikou intelektu, jejímž cílem je jednak rekonstrukce fakt, jednak stanovení zákonů. 3. Tyto zákony nejsou pouze zákony kauzálních svazků ve smyslu Millově; pojem příčiny, rozumí-li se jím nutné antecedens, není z hlavních vědeckých kategorií, má charakter spíše praktický a má hlavní pole aplikace ve vědách historických a společenských. 4. Není přesného smyslu slova »metafyzická hypotéza«. Není hypotéz podstatou neverifikovatelných, jak se domníval na př. Comte. Hypotéza má být rozumná, t. j. shodovat se s rozumovými předpoklady a s nepochybnými předpoklady zkušenosti. Metody verifikace jsou: negativní, jež eliminuje jisté koncepce z pole hypotéz, a pozitivní, jež spočívá na shodě interpretace různých fakt. 5. Principy indukce jsou tři: postulát deduktibility zjevů z teorií (čemu se říkává deterininizm vědecký), princip eliminace, udávající, jaké hypotézy je nutno či výhodno vyřazovat z pole hypotéz a princip indukce ve vlastním smyslu slova, který nám praví, že dosavadní zkušenosti nutno věřit, pokud se nenajde opačná instance. 6. Záruky indukce možno hledati buď ve vůli k životu, buď ve vůli mysliti. V obojím případě se projevuje
v induktivním souzení tendence k identitě čili disoluce, jak ji Lalande zjistil již na počátku své vědecké kariéry jakožto přírodní pendant evoluce.
Mimo tyto teze čistě logického charakteru přináší Lalandova kniha mnoho historicky zajímavého materiálu. Obhajoba Bacona, jeho filozofického významu i správnosti mnohého v jeho pojímání indukce; výklad Newtonova působení na vývoj pozitivizmu; v opozici proti pozitivizmu zdůraznění kontinuity »tradice hypotézy« v Whewellovi, Herschelovi; kritika Millových kánonů induktivní metody jsou z nejzajímavějších a nejpreciznějších statí historie vědy a vědecké metody.
Jak patrno, obsahuje Lalandova kniha tolik nového; vzbudí-li jeho teorie kauzality a základu indukce kritiky, jsou to detaily, které ničeho neuberou v ceně tomuto zvláště bystrému příspěvku k teorii induktivní vědy.
J. P.