Parmenides II.
search

Délka
1:34:33
Datum vzniku
30.3.1971
Název
Parmenides II.

Původní médium
Magnetofonový kotouč
Původní umístění
17a_prednaska_30_3_1971_Parmenides.wav+17b_prednaska_30_3_1971_Parmenides.wav

6526 MG 4 - stopa 2.wav : 2:41:18.986-3:17:04.707+

MG 04 : Stopa2(4) : 1196-end + MG 04 : Stopa 3 : 0-380

Identifikátor
117

Zdrojový soubor
/domains/public_data/audio/presokratici/17_prednaska_30_3_1971_Parmenides.mp3
Přepis
+
[{"start":0,"end":15,"text":"Říci o něčem, že jest, znamená něco docela jiného než říci o něm, že je takové nebo"},{"start":15,"end":30,"text":"…
Říci o něčem, že jest, znamená něco docela jiného než říci o něm, že je takové nebo onaké. Bytí je něco takového, co na věci jejím vnitřním rozborem nenajdeme. Bytí je něco, co nicméně základním způsobem všechno jsoucí určuje, bez čeho všechno určování, jaké věci jsou, jaké vlastnosti a vztahy mají, by nemohlo existovat, nemělo smysl. To zároveň znamená, že mámeli položit otázku a říci něco o tomto prazákladním a prvotním, co teprve umožňuje, aby se cokoli zjevilo ve své podstatě, ve svém "co a jak", musíme vyjít za jednotlivou věc, musíme vyjít před ni. A viděli jsme, že právě to je záležitost Parmenidova myšlení a tázání: způsob jak vyjít za jednotlivé  to je ta cesta, o kterou běží. Právě proto, že běží o to vyjít za, je Parmenidovo myšlení myšlením o cestě a cestách. To, co chce určit, je především cesta, kterou je možno vyjít za jednotlivosti, se kterými se ustavičně setkává běžný život. Jeho doktrína je doktrína cest. Jaké jsou to cesty, jsme se pokusili naznačit. Cesty, kterými vycházím za jednotlivé a na kterých mohu nacházet to, s čím se není možno setkat cestou ASKOPON OMMA KAI ECHÉESSAN AKUÉN, cestou těkavého oka a neurčitě hlučícího sluchu. Pokusme se tu cestu blíže určit. Tato nejběžnější cesta, která znamená chod od jedné jednotlivosti k druhé, je cestou našeho běžného života. Náš běžný život je ustavičné přecházení a ustavičné překračování, ale je to takové setkávání a překračování, které se týká jednotlivého, které jedno nahrazuje jenom druhým. Přítomnost jednoho je nepřítomností druhého atd. a to znamená, že přítomnost a nepřítomnost v jistém smyslu splývají. To je řečeno ve fragmentu 6, kde se mluví o té nejběžnější o té nejběžnější cestě, o cestě těch DIKRANOI, lidí s dvojí tváří, s dvojím čelem, dopředu dozadu: AMÉCHANIÉ GAR EN AUTÓN STÉTHESIN ITHYNEI PLAKTON NOON  zmatek v jejich prsou řídí omráčené chápání; HOI DE FORÚNTAI KÓFOI TYFLOI TE, TETHÉPOTES, AKRITA FYLA  kteří se pohybují sem tam, hluší a slepí, TETHÉPOTES  omráčení, AKRYTA FYLA  bez rozlišení, HOIS TO PELEIN TE KAI ÚK EINAI TAUTON NENOMISTAI KÚ TAUTON  pro které PELEIN KAI ÚK EINAI, být a nebýt je považováno za totéž a ne totéž; PANTÓN DE PALINTROPOS ESTI KELEUTHOS, cesta kde se všeho toho, s čím se setkávám, chybuji, vše, s čím se setkávám, zároveň na této cestě mizí. V naší běžné zkušenosti to skutečně tak je, každá věc se prezentuje, přichází a odchází, přicházející je zároveň zatlačující jiné a odcházející je zároveň uvolňující místo. I Tato běžná cesta má určité přecházení za mezemi jednotlivého, ale mnohem důležitější je ta druhá cesta, neboť ta první ve skutečnosti k žádnému zásadnímu překročení jednotlivého nevede, nevede k tomu, o co nám běží, nevede k tomu, co by nám mohlo říci něco nejen o jednotlivém, nýbrž o bytí jednotlivého. Ta druhá cesta je ta, na kterou není vůbec možno vkročit, ta je strašně důležitá pro tu vlastní cestu, na které se potom dojde cíle. Tato druhá cesta nám ukazuje, že překročit jsoucno, to s čím se setkáváme, směrem k něčemu, co je naprosto nedané, nepřítomné, neplné, negativní, není možné. Zbývá tedy jenom jedna cesta, MONOS D'ETI MYTHOS HODOIO LEIPETAI HÓS ESTIN,g "jenom jedna zvěst o cestě, že totiž jest bytí", tak, že jednotlivé je zařazeno do něčeho, co nepochybně jest. Jednotlivé věci, se kterými se setkáváme, předmět, bližní atd., jsou něco, tedy setkat se s nimi znamená mít je jako přítomné. Ale přítomnost je něco dvojznačného, dvojsmyslného. Přítomnost znamená buď úzkou přítomnost, která je výlučná s přítomností něčeho jiného, anebo znamená přítomnost širokou, přítomnost, ke které ale není možno dospět přímým setkáním s jednotlivým. Že nám kyne něco takového jako široká přítomnost, to se projevuje také na tom, že vůbec můžeme imaginovat, fingovat něco takového jako tu druhou cestu. Ale jak je řečeno ve fragmentu 7: ÚK GAR MÉPOTE TÚTO DEMÉI EINAI MÉ EONTA. Jistým fiktivním způsobem si ji mohu před sebe předložit, ale žádným způsobem nedonutím nebytí aby bylo, na této cestě se s ničím nesetkávám. A proto je potřebí odvrátit svoji mysl od této cesty. Jakým způsobem se pak ale setkávám s něčím jiný, nebo jakým způsobem dojdu k něčemu, s čím se přímo v jednotlivosti nesetkávám? Ve fragmentu 4 (dříve 2/ je řečeno: LEUSSED D'HOMÓS APEONTA NOÓI PAREONTA BEBAIÓS. "LEUSSE  pochop, HOMÓS  nicméně, APEONTA NÓOI PAREONTA BEBAIÓS, že to, co je pryč (APEON), co je v úzkém smyslu slova nepřítomné, pro NÚS je BABAIÓS PAREONTA, pevným způsobem přítomno." V té druhé přítomnosti jsou APEONTA, věci vzdálené, skryté, nepřítomné, přece jistým způsobem zde, jsou přítomné pro NÚS, nebo lépe: NÚS umožňuje, aby... A proto je řečeno ve fragmentu 6: CHRÉ TO LEGEIN TE NOEIN T'EON EMMENAI. LEGEIN  vzpomeňme na to, co bylo řečeno a slovese LEGEIN, když jsme hovořili o Hérakleitovi: LEGEIN znamená klást, skládat dohromady. CHRÉ LEGEIN, je třeba dohromady klást... To, co klade dohromady ve velkou přítomnost i to, co je nepřítomné, to je NÚS. NÚS a LOGOS spolu souvisejí. CHRÉ TO LEGEIN TE NOEIN T'EON EMMENAL  je třeba shromažďovat a bedlivě vidět, bedlivě spatřovat, prodlévat myslí u toho, že to EON, totiž jsoucno jakožto mající bytí, jest; že jsoucno jest v rámci tohoto sebraného a v celku udržovaného bytí. Proto začínáme tušit, co znamená to, co je řečeno ve fragmentu 3 /dříve 5/: TO GAR AUTO NOEIN ESTIN TE KAI EINAI, že totiž EINAI, bytí vcelku, vyžaduje NOEIN k tomu, aby bylo shromážděno jakožto celek, z něhož teprve všechno jednotlivé může být tím, čím jest, v němž teprve jsoucí jest jsoucím, nebývá bytí. Odtud můžeme přejít k výrazu téhož vztahu v ještě hlubší podobě, který je ve fragmentu 8 a který začíná veršem 34: TAUTON D'ESTI NOEIN TE KAI HÚNEKEN ESTI NOÉMA. Doslova řečeno: NOEIN, totiž shromažďující myšlení a to, kvůli čemu, za čím NOEIN jde, tvoří jednotu, TAUTO, patří nerozlučně dohromady, v jednotu, kterou nelze rozdělit." Ú GAR ANEU TÚ EONTOS, EN HÓI PEFATISMENON ESTIN, HEURÉSEIS TO NOEIN, "neboť TO NOEIN, shromažďující myšlení, nenajdeš ANEU TÚ EONTOS, bez EON EN HÓI PEFATISMENON ESTIN, to nenajdeš bez toho přítomného vcelku, v němž se NOEIN vyjadřuje", dalo by se přeložit, jenomže PEFATISMENON znamená zároveň "to, v čem se objevuje, v čem se zjevuje". NOEIN se vždy zároveň zjevuje; a to, v čem se zjevuje, to je právě to, že noein vždy shromažďuje něco, co jest: APEONTA NÓOI PAREONTA. Pro NÚS není důležité, jestli se setkávám zde s tímto stolem a podruhé s věcmi na ulici, potřetí se záležitostmi v nějaké laboratoři, pro NÚS je důležité, že toto vše tvoří jistým způsobem celek, v jehož rámci to teprve zaujímá svoje místo, a NÚS není nic jiného nežli to, co umožňuje pro všecko jednotlivé, aby zaujalo svoje místo v tomto celku. Ale jak to? Přece NÚS, myšlení, je něco takového, co může věci také fingovat, co může před nás klást pouhé domněnky, výmysly nebo pouhé imaginace. Na myšlení v tomto smyslu se zde pravděpodobně nemyslí, nemyslí se na fingování. Vymýšlení, imaginování není nic jiného než druh té ECHÉESA AKÚÉ KAI GLÓSSA, to není nic jiného než druh toho přecházení. To nemusí být jen nohou, vždyť přece nemusíme přecházet od předmětu k předmětu takříkajíc vždycky svýma nohama, nýbrž můžeme se zrovna tak pohybovat od předmětu k předmětu takříkajíc v myšlenkových experimentech. Myšlení, o které je zde řeč, je myšlení, které vždycky již pro každé setkávání s kterýmkoliv jednotlivcem, ať už reálním nebo imaginativním zjednává jeho celkový kontext, jeho celkovou půdu. Moderně řečeno  vzpomeňme si například na Kantovu myšlenku, že každá danost je pro nás daností v souvislosti jistého a priori, které musí už vždy předem být zde, musí být vždy předem pro nás rozestřeno. Např. vše, s čím se setkáváme v prostoru, je vždy v rámci celého prostoru, vše s čím se setkáváme v rámci času, je vždy v rámci celého času, a to času, kterým jistým způsobem je ještě frázován a uzákoněn a rytmizován a učleněn. A teď je důležité: myšlení na tuto souvislost není nic nahodilého, filosofovo myšlení nefinguje, nýbrž postihuje, jenomže nepostihuje jsoucna, postihuje bytí těch jsoucen. A postihuje bytí nutně, protože nebytí je tomuto myšlení podstatně zakázáno. To je ta zakázaná druhá cesta, ta stezka, na které není možno se ničeho dovědět. A právě proto, že na této cestě není nic, nebo lépe řečeno je pouhé nic, právě proto myšlení v tomto základním smyslu, myšlení velké přítomnosti, je vždycky pozitivní. To ale neznamená, že myšlení tohoto pozitivního je něco samozřejmého, že mu stačí jako našemu oku či sluchu prostě se otevřít, nebo být otevřen a přijímat. Naše oko a ucho přijímá vždy jenom jsoucno, a to vždy jenom v jisté jeho stránce. Může nás informovat o té či oné skutečnosti, její struktuře, o jejích vztazích atd. Může nám dávat věci, o kterých nás informuje v originále, může nás informovat spolehlivě. Setkáváme se s věcmi ve smyslové zkušenosti, nebo v rozumově řízené smyslové zkušenosti s velkou spolehlivostí a s velkým prospěchem pro naši orientaci, a v tomto smyslu pro naše poznání. Co se však týče té velké přítomnosti, je ta cesta sice, jak bylo řečeno, pozitivní, ale postrádá samozřejmosti našeho setkávání s jednotlivým. Právě proto Parmenidés říká, že tato třetí cesta nás uvádí v kontakt ne přímo s EON v jeho celkové podobě, nýbrž se SÉMATA TÚ EONTOS, znaky toho, co jest. Ale proč nás uvádí v kontakt s těmi znaky? Fragment 8: "Zbývá jediná zvěst, totiž o cestě toho 'jest' (jest znamená bytí jsoucna). Na té cestě jsou velmi četná znamení, že toto 'jest', bytí jsoucího, je AGENÉTON KAI ANÓLETHRON, že je nevzniklé a neschopné zániku, ÚLON  celé, celistvé, MÚNOGENES  jednorozené, KAI ATREMES ÉD'ATELESTON  neotřesitelné a nesmrtelné." Pak další SÉMA: ÚDE POT'ÉN UD'ESTAI, EPEI NYN ESTIN HOMÚ PAN, HEN SYNECHES (tu první skupinu těch SÉMATA je třeba číst tak trochu pozpátku): "není možno o ně říkat, že bylo, ani není o něm možno říkat, že bude, poněvadž celé zároveň je jakožto celek v NYN, v 'teď'." A protože je právě celé v 'teď', protože pro ně neplatí žádné minulé teď, je bytí jdoucího ta velká přítomnost, v níž je všecko zároveň. Přece nezáleží na tom, jestli já teď říkám, počítám 'teď'  kterékoliv 'teď' je 'teď'. Právě proto, že neexistuje to rozptýlení drobné přítomnosti, protože ono je tím NOEIN, tím NÚS překonáno a zahrnuto do této velké přítomnosti, tak je HEN a SYNECHES, je jedno a nepřetržité, souvisící. Ve fragmentu 4 (dříve 2) je řečeno: Ú GAR APOTMÉXEI TO EON TÚ EONTON ECHESTHAI ÚTE SKINDAMENON PANTÉI PANTÓS KATA KOSMON ÚTE SYNISTAMENON..., "neboť NÚS neodtrhne, neodetne jsoucí od jsoucího tak, aby spolu nesouvisely, ani je nerozptýlí od sebe, ani je zase nezhustí." NÚS není nic jiného nežli právě to shromážďování, nežli to předkládání, nežli to LEGEIN a NOEIN. V tom HEN SYNECHES /fr. 8/ je zase obsaženo, že to je MÚNOGENES, že neexistují dvě takové souvislosti, právě protože NÚS a NOEIN je shromažďování v jeden celek, existuje jenom jediné bytí jsoucího. Nejdůležitější věc je polemika proti tomu rozptylu jednotlivého; rozptyl jednotlivého je možný jedině tím, že zde je něco takového, co není rozptýleno, co pod vším rozptylem je jako shromažďující již zde, a na tohle shromažďující, co leží pod tím vším rozptylem, máme být pozorní: to znamená NOEIN. Že zřetel na to shromaďující před rozptylem jednotlivých okamžiků je to, oč na prvním místě v celé této souvislosti běží, ukazují následující verše, v kterých se tato myšlenka rozvádí takříkajíc argumentativně. Je řečeno: TINA GAR GENNAD DIZÉSEAI AUTÚ,h "jaképak pokolení, jakoupak genezi pro ně najdeš, pro to vše shromažďující", PÉI POTHEN EUXÉTHEN, "jakým způsobem a odkud by vyrůstalo"? Zde, v té obecné shromážděnosti všeho toho, co je pozitivní, je vždycky jenom TO EON, EON, EON. To, od čeho přecházím k dalšímu, je vždycky jenom zase TO EON. V tom celku přecházím od jednoho k druhému, ale ten celek zůstává ve všem přechodu trvající. Tož jediná možnost kam přejít, by byla přejít k něčemu, co není EON, k nebytí, ale to je zakázáno, to je cesta, která je zásadně neschůdná. Proto je teď řečeno: ÚD'EK MÉ EONTOS EASSÓ FASTHAI S'ÚDE NOEIN, "nedovolím ti, ani bys řekl, ani myslí pojal, že tato velká přítomnost roste z nebytí". Ú GAR FATON ÚDE NOÉTON ESTI HOPÓS ÚK ESTI, "ni říci, ani myslí uchopit se nedá, že není (to velké shromáždění)". TI D'AN MIN KAI CHREOS ÓRSEN HYSTERON É PROSTHEN, TÚ MÉDENOS ARXAMENON, FYN?, "také jaképak potřeba, jakápak nutnost by je ponoukla, aby vzniklo dříve a nebo později, začínajíc od ničeho". Není žádný důvod, proč by vzniklo dříve nebo později z ničeho  v ničem není žádný základ, žádné odůvodnění proč spíše tak než jinak. HÚTÓS É PAMPAN PELENAI CHREÓN ESTIN É UCHI  "a tak je nezbytné, aby buď bylo naprosto, a nebo vůbec ne". Ale je! Pak pokračuje tatáž myšlenková vlna, zase následuje opření o tu neexistující cestu: ÚDE POT'EK EONTOS EFÉSEI PISTIOS GIGNESTHAI TI PAR'AUTO, "síla přesvědčení říká, že z mé EON, z nicoty nikdy nic jiného nevznikne nežli nicota", pakliže tam vůbec o nějakém vznikání můžeme mluvit. Způsob, jak se nám ohlašuje předmět té cesty, není přirozeně nic, co by nám dávala AKÚÉ KAI OMMA, nýbrž dává nám to síla přesvědčení, NOEIN. To NOEIN zde znamená shromažďování jednotlivého, nebo lépe řečeno, shromažďování, které je před vším jednotlivým jako jeho pole a základ. PISTIS je zde na rozdíl od toho, co dává OMMA či AKÚÉ, způsob, kterým k nám mluví LOGOS a NÚS, způsob, kterým dává svůj plod LOGOS a NÚS. A když už přece jsme tak daleko a vychýlili jsme se na samotnou limitu toho, o čem se NÚS může přesvědčit, tož musíme říci toto: k nebytí jsme se uchýlili jako k poslední instanci pro otázku: Mohlo by tohle veliké shromáždění, tato velká přítomnost, nějakým způsobem vznikat? Na to je odpověď: jedině snad z nicoty, ale nicota je nemyslitelná, a tedy je tahle myšlenka celá nemyslitelná, v nicotě není žádný původ a důvod, na nicotu není možno nic postavit, z nicoty nic nevzniká či paradoxně vyjádřeno: z nicoty vzniká jenom nicota. TÚ HEINEKEN ÚTE GENESTHAL ÚT' OLLYSTHAI ANÉKE DIKÉ CHALASASA PEDÉISIN, ALL' ECHEI. TÚ HEINEKEN  kvůli tomu, z toho důvodu, ÚTE GENESTHAI ÚT'OLLYSTHAI. Tady se zase vrací k těm původním, prvotním SÉMATA: AGENÉTON KAI ANÓLETHRON, a vede nás, abychom nahlédli tato SÉMATA, o nichž už byla zprvu řeč, která nám napřed hodil takovým řekli bychom tvrdým způsobem. Musíme si představit, že se zde setkáváme v dějinách lidského myšlení poprvé s myšlenkou věčnosti, něčeho věčného. A že když je řečeno, že to, co jest tím základním předmětem, bez kterého s ničím se není možno setkat, bez čeho nic nemá smysl, je věčné, že to byla nesmírná základní proměna celého lidského horizontu. On to na začátku tak tvrdě hodil  AGENÉTON KAI ANÓLETHRON  a teď rozvinutím přes myšlenku těch cest nás vede do jádra těchto SÉMAT. Zde je najednou řečeno: "z toho důvodu nedovolila Diké (to je bohyně, která spravuje nutnost, zákony, právo, spravedlnost, a to co má a musí být), aby tato velká přítomnost vznikala nebo zanikala". Je řečeno takovým zvláštním způsobem: "ona neuvolní pouta, nýbrž drží je pevně". Vidíme: ze dvou stran je velká přítomnost sevřena pouty: GIGNESTHAI, OLLYSTHAI  vznik a zánik je vyloučen, to jsou ta pouta. HÉ DE KRISIS PERI TÚTÓN EN TÓID'ESTIN: ESTIN É ÚK ESTIN KEKRITAI D'ÚN, HÓSPER ANAGKÉ, TÉN MEN EAN ANOÉTON ANÓNYMON (Ú GAR ALÉTHÉS ESTIN HODOS), TÉN D'HÓSTE PELEIN KAI ETÉTYMON EINAI.i Rozhodnutí  Diké je bohyně rozhodnutí, rozhoduje v tom, co je právo a co ne, rozhoduje podle zákona  a ta KRISIS je prostě v tom ESTIN É ÚK ESTIn, "buď jest a nebo není". Že ta velká přítomnost není, je nemyslitelné, nebytí je nemyslitelné, následkem toho je rozhodnuto tak, jak je to nutné: Tu jednu tezi nechat ANOÉTON ANÓNYMON, "nepřístupnou pro NÚS", ANÓNYMON, "nevyslovitelnou", Ú GAR ALÉTHÉS ESTIN HODOS, "neboť to není cesta, na které je možno něco odhalit", kdežto ta druhá je cesta zásadního odhalení velké přítomnosti, TÉN D'HÓSTE PELEIN KAI ETÉTYMON EINAI, "kdežto ta druhá jest a je pravá". A dále je ještě řečeno: PÓS D'AN EPEITA PELOI TO EON  "jakým způsobem by se o EON, o bytí jsoucího, o bytí vcelku, mohlo říci, že je 'potom'?" Slovo 'pak' se přece o něm nedá říci. PÓS D'AN KE GENOITO, "jakým způsobem by se o něm dalé říci, že vzniká?" EI GAR EGENT', ÚK EST/I/, ÚD EI POTE MELLEI ESESTHAI. TÓS GENESIS MEN APESBESTAI KAI APYSTOS OLETHROS. Jestliže totiž EGENETO "se odbylo", ÚK ESTI, "pak není, a také není, když teprve bude, když se teprve chystá být"  to jsou všechno nemožnosti. Takovým způsobem GENESIS MEN APESBESTAI KAI APYSTOS OLETHROS, "dění vyhaslo", KAI APYSTOS OLETHROS, "a zániku není možno doslechnout". Tato SÉMATA TÚ EONTOS mají obrovský význam pro celou historii lidského myšlení jak ve filosofii tak vůbec. Musíme si hned zároveň uvědomit, že jsou to SÉMATA a že způsob, jakým jsou ta SÉMATA TÚ EONTOS tady rozuměna, je sám sice nadmíru zajímavý, důležitý a historický významný, ale že je také na nejvyšší míru problematický. Od starověku se kritika Parmenidova myšlení soustředila na tato SÉMATA a my si v dalším probereme, jak se na Permenida za působ rozvíjení těchto SÉMAT obořil Aristotelés. Chtěli bychom ještě zdůraznit především toto: SÉMATA TÚ EONTOS znamenají nikoliv TO EON samo, nikoliv tu velkou přítomnost v její nejvlastnější podstatě, nýbrž nějakým způsobem se k tomu EON vztahují, poukazují k jeho základní přítomnosti, která nám není přístupná takovým způsobem jako jednotlivé věci. Ona nám zpřístupňuje všechny jednotlivé věci, ale přitom sama takovým způsobem přítomna není. My nedokážeme tuto velkou přítomnost myslet, NOEIN, jinak, nežli vycházející od toho, co ona nám zpřístupňuje, my nedokážeme myslet jinak než prostřednictvím toho, co ona není. Proto ta zvláštní negativnost celého tohoto postupu. V tom, s čím se setkáváme, je pořád vznik, zánik, střídání, výměna, přítomnost, minulost, budoucnost. To, co myslitel koná, když se vypravuje na cestu, která je jedině ETÉTYMOS ELÉTHÉS HODOS, je, že popírá charaktery toho, co se nám dává jako součást této velké přítomnosti, jako něco, co se vylupuje v jejím rámci. Rámec, abychom tak řekli, můžeme tematizovat jedině vycházejíce od toho, co je v tom rámci, a tohle zase nemůžeme dělat žádným jiným způsobem nežli tak, že se ten základní rozdíl jaksi snažíme uchopit, a ten základní rozdíl je pochopitelně něco, co vidíme negativně. To je nutno, ale zároveň nebezpečné, poněvadž negace sama je něco mnoho významného a dvojsmyslného. Negace nás svádí k tomu, abychom tu velkou přítomnost viděli příliš v pouhém kontrastu vůči tomu, co je obsahem toho rámce, v kontrastu vůči té malé přítomnosti. Tento kontrast sám o sobě není ještě tím pozitivním, co by ten rámec sám v sobě mohl být. Jedno z nebezpečí myšlení těchto SÉMATA TÚ EONTOS je právě v tom, že při svém myšlení toho rámce samotného zůstáváme determinováni tím, co je v tomto rámci. Negativní určení je také svého druhu determinací. Obrácením (jak se říkává dialekticky) nezískáváme ještě nezbytně ty, co je ve vlastním smyslu podstatné. Z rámce toho, co je TO EON, bytí jsoucího, vymítá Parmenidés svou dialektiku těch SÉMATA TÚ EONTOS veškerý pohyb, mnohost, život, čas. Ale je otázka, zdali na tomto vymítnutí běžného času, běžného pohybu, běžného prostoru, běžné mnohosti můžeme ulpět, zda u toho můžeme setrvat. Zda např. prohlásit neplatnost nitročasového 'teď, teď, teď' pro tento rámec, znamená eo ipso to, co on říká: NYN ESTIN HOMÚ PAN, "všecko je zároveň v přítomném okamžiku", nebo zda nám to nepoukazuje na něco, co není čas v běžném smyslu slova, nýbrž co každý čas ve smyslu procesů, nitročasových intervalů atd. teprve zakládá a umožňuje, aniž by samo bylo NYN, tzn. jistou částí nitrosvětského času. NYN nemá smysl jinak nežli z hlediska toho, co je v rámci. Myslitelova dialektika se rozehrává napřed na časové dimenzi, na 'dříve' a 'potom', na různých okamžicích, které se střídají, to vše je od té velké přítomnosti odmítnuto a velká přítomnost je určena jako NYN HOMÚ PAN, "všecko zároveň přítomné". To je ten nadčasový okamžik, to není věčnost jako stálé trvání, nýbrž je to věčnost jako identita všech okamžiků. Toto stálé teď není trvalá nehybnost, nýbrž je to něco jiného, je to něco, co si jaksi není možno přímo představit, vycházeje od pojmu trvání. To není svět, který trvá beze změny, nýbrž je to svět trvání a změny představený jako daný celý nejednou. Ale ta dialektika pokračuje ještě dál. Viděli jsme zatím, že rámec velké přítomnosti je chráněn Diké ze dvou stran, proti vzniku a zániku  to jsou ty vnější obrany. Ale má také vnitřní obranu, která brání tomu, aby tato velká přítomnost byla někde více a někde méně přítomná. A to je předmětem dalšího rozvíjení: ÚDE DIAIRETON ESTIN, EPEI PAN ESTIN HOMOTON; ÚDE TI TÉI MALLON, TO KEN EIRGOI MIN SYNECHESTHAI, ÚDE TI CHEIROTERON, PAN D'EMPLEON ESTIN EONTOS. TÓI XYNECHES PAN ESTIN; EON GAR EONTI PELAZEI.j "Ani rozdělit se nedá." (Vidíme, že v jistém smyslu jsme se už tímto zabývali. Když jsme mluvili o tom, co znamená NOEIN, bylo řečeno, že to je to shromažďování, NÚS Ú GAR APOTMÉXEI TO EON TÚ EONTOS ECHESTHAI, že ta shromažďující pozornost a ten celkový rámec nerozsekává jsoucno, nenechává jsoucno od jsoucna oddělit mezerou, nýbrž je naopak drží v souvislosti. To je zde opakováno.) Není tedy rozdělitelné, "nýbrž je celé HOMOION, celé si příbuzné, všude je takříkajíc homogenní, není to nikde něco více jsoucího, co by se bránilo s druhým se svírat v jednotu, ani snad někde něco méně jsoucího, všechno je to plné bytí jsoucího." TÓI XYNECHES PAN ESTIN, "tím, že je takhle jedno s druhým sevřeno dohromady, tím je to celek," PAN, univerzální celek, EON GAR EONTI PELAZEI, "neboť jsoucno se ke jsoucnu druží". Zde je také poprvé v tradici (alespoň myšlenkové) vyřčeno slovo XYNECHES, které se latinským slovem překládá jako kontinuum, nepřetržitost. To je ten pojem, o kterém se bude tolik v matematice a v metafyzice přemýšlet  čas, prostor, pohyb jsou kontinua. "Celek, v němž části rozlišit a vybrat je nadmíru obtížné, nemožné, umělé", říká Parmenidés. XYNECHESTHAI znamená držet pohromadě, dohromady tak, že se to nedá odtrhnout, takže také vnitřně je tento rámec něčím celkovým, co se vlastně nedá roztrhnout. Jakým způsobem se vlastně ty jednotlivosti v tomto rámci objevují? To je zvláštní problém, který Parmenidés, alespoň zatím, neřeší. A pokračuje: AUTAR AKINÉTON MAGALÓN EN PEIRASTI DESMÓN ESTIN ANARCHON APAUSTON, EPEI GENESIS KAI OLETHROS TÉLÉ MAL'EPLACHTHÉSAN, EPÓSE DE PISTIS ALÉTHÉS.k "Leč nepohnuté v mezích velikých okovů jest, bez začátku a bez přerušení, jelikož vznikání a ztrácení se jsou zahrány do daleka, kam je zatlačila PISTIS ALÉTHÉS," ten způsob, jak NÚS si podává svůj předmět, jehož výsledek je PISTIS ALÉTHÉS, "jasné přesvědčení". CHÚTÓS EMPEDON AUTHI MENEI; KRATERÉ GAR ANANKÉ PEIRATOS EN DESMOISIN ECHEI, TO MIN AMFIS EERGEI...l "A takovým způsobem pevně zůstává na svém místě, neboť silná Ananké (zde už vystupuje Ananké, ne už Diké, to je jiná stránka té Diké; ANANKÉ = sudba, nutnost) drží je v okovech hranice, která z obou stran je uzavřená". A najednou je řečeno: HÚNEKEN ÚK ATELEUTÉTON TO EON THEMIS EINAI; ESTI GAR ÚK EPIDEUES, /MÉ/ EON D'AN PANTOS EDEITO.m O těch poutech, která obklopují rámec velké přítomnosti ze dvou stran, je řečeno: "z toho důvodu není dovoleno, aby TO EON bylo něco, co nemá hranic, co nemá cíl; bytí jsoucího není totiž něco co má nějakou potřebu; kdyby tomu tak bylo, chybělo by mu TO PAN, chybělo by mu 'všecko', nebylo by tím celkovým rámcem". To znamená, že bytí jsoucího nemá takový ráz jako má náš život. Ten má ustavičně ráz nevyplněného, nějaké potřeby, něčeho, co směřuje v tomto smyslu mimo sebe ven. Ta velká přítomnost je absolutně přítomná a v sobě vyplněná, nemá v sobě ten neurčitý negativní ráz. Kdyby tomu tak bylo, nebyl by to rámec celkové přítomnosti. Nyní přichází pasus, jenž je vrcholem celé básně: TAUTON D'ESTI NOEIN TE KAI HÚNEKEN ESTI NOÉMA.n "Totéž je dávat pozor na velkou přítomnost a to, kvůli čemu, ta velká přítomnost." Ú GAR ANEU TÚ EONTOS, EN HÓI PEFATISMENON ESTIN, HEURÉSEIS TO NOEIN...o "Neboť NOEIN, pozornost na velkou přítomnost nikdy nenajdeš bez bytí jsoucího." Filosofická pozornost na to podstatné, co působí, že věci jsou, se nikdy nemůžeme nesetkat s cílem. Jakmile se zaměří správným způsobem, vždycky je vyplněna a nikdy není bez jistého výsledku, a přece to není nic nahodilého a libovolného, nic vymyšleného. "Nikdy nenajdeš NOEIN bez bytí jsoucího, které je (to bytí jsoucího) to, v čem právě tato pozornost se stává zjevem, fenoménem." EPEI TO GE MOIR'EPEDÉSEN ÚLON AKINÉTON T'EMENAIp To je potom taková velká a záhadná parentéza, zde se potřetí jmenuje bohyně: poprvé se jmenovala Diké, podruhé Ananké a teď se jmenuje Moira. "Neboť Moira, Sudička, je spoutala tak, aby bylo celé a bez hnutí." TÓI PANT'ONOM/A/ ESTAI HOSSA BROTOI KATETHENTO PEPOITHOTES EINAI ALÉTHÉ, GIGNESTHAI TE KAI OLLYSTHAI, EINAI TE KAI ÚCHI, KAI TOPON ALLESSEIN DIA TE CHROA FANON AMEIBEIN.q "A následkem toho pouhým slovem, jménem, bude to, o čem se lidé dohodli, přesvědčeni, že to odpovídá věcem, totiž vznikat, zanikat, být a nebýt, měnit místo a střídat zářivou barvu." Co je tím míněno, o tom příště.


Citace
Parmenides II.
. In: Jan Patočka - repository. [cit. April 13, 2024].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/6 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/6 .
Soubory
Přepisy 17_parmenidesII.txt