Francouzská filosofie má především výhodu školského drillu, který je vskutku znamenitý. Vědecký duch dýše z každého slova, jež se vysloví ve zdech Sorbony. K tomu vychválená jasnost francouzského ducha - mnozí říkají, že i francouzské slovo samo je proniknuto touto kvalitou - je kvalita vysloveně pedagogická. Jasnost je kvalita plánu; skutečně, zdejší profesor nikdy nepřekročí mez, již si určil, nikdy neřekne více, než chce říci. Je tedy jasnost totéž, co zkázněnost, je to vlastnost vůle. Francouzská filozofie je tím, čím chce býti. Ale to právě je důvodem zmatku ve velkém. Ve Francii je vše jasné, zřetelné, když se díváme na jednající a myslící individua; nejasné, když jde o všeobecné tendence. Je jich velmi mnoho a sám Parodi na počátku své knihy o nové filozofii ve Francii mluví o jistém zmatku, který vládne v jejich vlastní povaze i v úvahách o nich. Co to ti zdejší filozofové vlastně chtějí? Proč udržují s takovým úsilím fenomenalizm, kantianství, čím se to vemluvilo do francouzské duše? Nelze přec předpokládat, že by to byla průzračnost jeho systému, kvality příbuznosti. Musí to být možná něco jiného.
Možná, že v době okolo r. 1870 nebylo možno jinak ujít pozitivizmu než - Kantem? Ale Kant je přec otcem pozitivizmu jistě natolik jako Comte, ne-li více - neboť podal rigidní systém, kdežto Comte nikoli. Nebo nebylo možno Kantovi oponovat, měl pravdu, ne-li v řešeních, aspoň v položení otázek? Ani tomu nelze dáti za pravdu. Víme, že rozkvět kantizmu byl nejen v tom, co je jeho objektivním obsahem, nýbrž také v jeho novosti a hloubce. Vedle kantizmu se realizm udržoval např. Jakobim, ba, byl tímto velmi hluboce rozvinut. V čem je příčina tohoto úžasného vlivu kantizmu na Francii?
Mám na to prozatím, pokud neznám věci podrobně, tuto odpověď: Francouzská filosofie se dostala pod německý vliv hlavně po r. 1870/71. Zvýšená pozornost, která byla z nutnosti věnována německé kultuře a antagonizm způsobily její důkladné studium, analyzu jejích základů. Tenkrát se též sáhlo teprve k dílům francouzských žáků německých filozofů, Ravaissona, Secrétana, tehdy počal silný vliv M. de Birana. Francouzští filozofové tak vzali cizí problémy i řešení za své z antagonizmu, z touhy zmocnit se všech výbojů, budovat na nich dále, vyrvat primát. Před válkou se to na chvíli v Bergsonově osobnosti vskutku podařilo: vzniklo i nové. Ale toto nové musí zůstat neplodným, jelikož jeho vynálezce je vytěžil do posledního písmene ex definitione. Co se chtělo, toho se dosáhlo.
Proto je-li dnes ve franc. filozofii nejistota, je to tím, že světová válka skončila jistou její periodu a že by dnes bylo třeba energicky nového. Je-li dnes krize, není táž, jako byla včera, kdy se hroutil Comtovský pozitivizm. Je mnohem vážnější. Poněvadž jakmile se zhroutí Bergson, bude, myslím, situace podobná, jako po Heglově smrti.