10 Transformace ontologického projektu u Aristotela. - Návrat do jeskyně
search

Citace
10 Transformace ontologického projektu u Aristotela. - Návrat do jeskyně
. In: Jan Patočka - repository. [cit. December 4, 2020].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/51 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/51 .
Délka
1:54:21
Datum vzniku
1973
Název
10 Transformace ontologického projektu u Aristotela. - Návrat do jeskyně

Původní médium
Původní umístění
10a_duse.wav + 10b_duse.wav6526 MG 12 - stopa 2.wav:2:59:17.744-3:09:28.686MG 12 stopa 2 + MG 12 stopa 3
Identifikátor
410
Zdrojový soubor
/domains/public_data/audio/pro_nasi_dobu/10_pronasidobu_1973.mp3
Přepis
+
[{"start":0,"end":15,"text":"Minulého roku jsme začali s výkladem filosofické reflexe o evropských dějinách."},{"start":15,"end":30,"text":"Teze,…
Minulého rokuu jsme začali s výkladem filosofické reflexe o evropských dějinách. Teze, kterou jsme se snažili vypracovat, byla úzká souvislost vzniku Evropy s oním resumé řeckého života, které v antické filosofii podal Platón svým založením života ve filosofii jakožto péči o duši. Snažili jsme se potom ukázat, jak se princip starosti o duši rozvinul u Platóna v trojím směru: 1) jednak jako všeobecná filosofická nauka, která duši uvádí v souvislost se strukturou bytí; 2) jednak jako nauka o životě filosofa ve společnosti a v dějinách, tedy jako nauka o státě, v němž péče o duši je jednak možná a jednak je centrem veškerého státního života a také osou historického dění; 3) jako nauka o duši jakožto principu individuálního života, který je vystaven základní zkušenosti a zkoušce jednotlivé lidské existence, totiž smrti a otázce jejího významu. Několikrát jsem již naznačil, proč se domnívám, že tento koncept, vypracovaný v klasické řecké filosofii Platónem, je základním motivem pro evropské dějiny. Už Platón sám - a myslím že v tom není Platón jenom tvůrcem fikcí, nýbrž že postihuje skutečnosti - vidí v motivu péče o duši reprízu všeho, co je v řeckém životě podstatné. Je to restitutio in integrum řecké obce v její podstatě a v jejím historickém poslání. Toto historické poslání se ukázalo ve své silné podobě ve velkém vyrovnání mezi řeckým světem a Východem v perských válkách, kdy Platónova obec hrála rozhodující úlohu. Platón však stojí v podstatě na konci historie řecké polis, on filosofuje už po její katastrofě. Jeho filosofie po katastrofě má za úkol vyrovnat se s konkrétní situací a otevřít eventuálně další perspektivy. Je sice jisté, že ta další perspektiva není narýsování budoucích dějin Evropy, ale na druhé straně je stejně jisté, že by budoucí dějiny Evropy bez Platónem otevřené perspektivy měly úplně jinou podobu a že to, co Platón otevřel, budoucí děje zvláštním způsobem, o kterém si ještě budeme vykládat, využily a zvláštním způsobem je to zformovalo. Nežli k této další historii přejdeme, rád bych ještě formuloval námitku, která nás má vést ještě kousek dál, námitku, která je jenom na první pohled námitkou, ale každému se vynoří. Platón přece není jediná postava, která se pokusila o něco takového jako resumé řeckého života. Druhý, neméně velký a neméně významný filosof, Aristotelés, přece o něčem takovém jako péče o duši nefilosofuje, a otázky, které jsme se snažili vyzvednout, hrají přece u něho jen úlohu epizodickou. Je sice pravda, že Aristotelova filosofie je z velké části transformací filosofie Platónovy, ale právě zvláštní transformací, a naším úkolem v této souvislosti je podívat se na Aristotelův význam pro duchovní vznik Evropy a další evropské dění, a tohle reflektovat. Dnešní hodinu tedy věnuji otázce: Aristotelés a tři obory, v nichž se u Platóna vyformoval motiv péče o duši. Jsou to: - vznik systematické ontologie; - nauka o státě, v kterém mohou filosofové existovat a který z toho důvodu musí filosofové vést; - nauka o individuálním osudu duše. Možná, že by někdo mohl ještě namítnout, že tyto tři obory jsou rozvrženy nesystematicky, že nevidíme jasně, proč zrovna v těchto oborech by byl vyčerpán motiv péče o duši. To je jedna z možných námitek. Pro nás, myslím, stačí, když si uvědomíme, že jsou to tři nezbytné, podstatné momenty, bez kterých pozdější duchovní historie Evropy není vůbec myslitelná a že mají mezi sebou vnitřní soustavné pouto, jímž je podstata duše, její ontologické postavení a její možnosti. Vezměme první obor - to je nejdůležitější: péče o duši a ontologická systematika. Pozorujeme, že u Aristotela došlo k destrukci platónské ontologie a zároveň ke konstrukci jiného konceptu. Mimochodem řečeno, pojmy jako ontologie atd., jsou naše moderní tituly. Platón ovšem hovoří - třeba v Sofistovi - o @γιγαντομαχία περὶ τς οὐσίας#, o olbřímím boji filosofů kolem jsoucnosti, a skutečně se snaží budovat soustavnou nauku o různých způsobech bytí, které nestojí na téže úrovni, nýbrž jsou ve zvláštním hierarchickém poměru. A i když platónské dialogy tento koncept reflektují jenom v určité míře, dějí se současně pokusy o rekonstrukci vlastní školské nauky Platónovy, té nauky, kterou Platón v důslednosti filosofa, jakým byl, nikdy nenapsal, poněvadž takové napsání považoval za něco pro filosofii nevhodného, dvojsmyslného, filosofii jako takovou nevystihujícího, filosofii jako takovou uvrhujícího do situace, v jaké je dneska, tzn. do situace quot capita, tot sensus - do situace, kde se nejde na věc, nýbrž kde se diskutuje o vedlejších otázkách a kde mimověcné ohledy působí, že se ztrácí ta vlastní nit, která spočívá v tom, ne jenom diskutovat, nýbrž vidět. Nejdůležitější platónská nauka spočívá v tom, že ve filosofii nestačí technika myšlení - víte, že Platón vytvořil to, čemu se říká dialektika, a že logika Platónovi vděčí vlastně za svůj vznik - ale to podle Platóna není filosofie. Podle Platóna filosofie začíná tam, kde se začne něco vidět, kde nás smysluplná řeč dovádí k věci samé, kterou musíme vidět, spatřovat - ale ne těmahle očima, poněvadž spatřovat těmahle očima je sice i pro filosofii nadmíru důležité, ale je to jenom jeden způsob spatřování, a poněvadž existují dva způsoby spatřování, proto je každá řeč o filosofii dvojsmyslná. Proto řeč ve filosofii nestačí. V jakém smyslu se tedy dá u Platóna mluvit o něčem takovém, jako je ontologie? Především v tom smyslu, že u Platóna je skutečně výslovně formulováno, že je potřebí ptát se po významu slovesa být. Je to v dialogu Sofistés. Víte, že v Sein und Zeit je tento pasus citován jako motto celého díla: "Je jasné, že vy," říká tam eleatský host, "už dávno víte, co vlastně chcete říci, kdykoli řeknete slovo 'jsoucí'; my jsme si to sice dříve také mysleli, ale teď jsme přišli do rozpaků."112 Také ve způsobu, jak Platón odpovídá na otázku, co vlastně znamená slovo "být", je zvláštní specifika platónského způsobu přemýšlení o té věci, poněvadž problém bytí vidí jako problém pravdy, jako problém toho, co pravdivě, doopravdy jest. A tohle "doopravdy" - co to znamená? Při výkladech o Platónově nauce se obyčejně hovoří o dvojím světě: na jedné straně jsou ideje, na druhé straně je to, co je kolem nás. Jak přijde Platón k takové šílené, bláznivé myšlence, která nikomu rozumnému nejde do hlavy, že kromě toho, co právě běžně nazýváme jsoucím - tyto věci kolem nás, ty přece jsou! -, existuje něco jiného, úplně jiného, co s tím je nesouměřitelné a co teprve je s to nám na otázku, co znamená "být", odpovědět? Způsob, jak Platón rozehrává tuto problematiku, je v podstatě druhý vznik filosofie, to je jedna z nejnapínavějších věcí v historii myšlení: že být není samozřejmost, že to předpokládá nějaké měřítko, a měřítko že je něčím, co je od měřeného podstatně odlišné. Tohle je něco, co každé měřítko v sobě obsahuje. Věci můžeme měřit jenom proto, že jsou nepřesné a měřítka přesná. Následkem toho jsou měřítka něco podstatně odlišného od toho, co se jimi měří. Tohle je jeden z motivů, které nás mohou vést na cestě k pochopení toho, co Platón myslel. Proč ale ta měřítka - která jsou přece z našeho dnešního hlediska docela zřetelně naším dílem, našimi fikcemi - považuje Platón za nejvyšší, pravá jsoucna? Víte, jak Husserl kupříkladu vykládá problém měření jako idealizaci na základě určitých privilegovaných forem, které se vyskytují v naší zkušenosti.113 Co znamená idealizace? Vytvoření určitých fiktivních přechodů k limitě v jistých zkušenostech, které něco takového jako upřesňování dovolují a k němu poukazují. Ale idealizace v tomto smyslu znamená vytvoření něčeho, co neexistuje. Ale jak to, že Platón celou věc obrací a tvrdí, že to, na základě čeho měříme, že něco je anebo že něco není, a že je něco víc a něco méně - že tohle právě nejvíce jest? Odkud tohle pochází? Je to u Platóna jednoduše nějaké průhledné myšlenkové uklouznutí nebo co to je? Nikdo z nás nemá myšlenkovou odvahu jít za Platónem v téhle věci, ale nikdo z nás si na druhé straně netroufá kvalifikovat Platóna jako myslitele-fantastu. Velcí myslitelé nejsou jenom hlasateli pravd, nýbrž také omylů, ale ve sféře jednotlivých pravd a omylů, zatímco za těmi jednotlivými pravdami nebo, lépe řečeno, správnostmi a nesprávnostmi, je teprve někde ta opravdová pravda, opravdová jasnost, o kterou běží. Jedna z věcí, které jsou s to nám do jisté míry objasnit, co Platón myslí, je okolnost, že jeho měřítka toho, co jest, a co tedy měří to, jak se věci ukazují, musí být svým způsobem pravdivější, jasnější nežli to, co se měří. A ta větší pravdivost spočívá také a především v tom, že idea, to měřící, je identické samo se sebou, je stálé. Stálost ideje spočívá v její identitě. Idea je koncipována tak, že se k ní vždycky musíme moci vrátit. Dokonce dokud ji nevidíme tak, že se k ní kdykoli můžeme vrátit, tak ji nevidíme jasně. Kromě této základní myšlenky, že to, co je kolem nás, je ve svém bytí měřeno něčím, co není na stejné úrovni jako věci měřené, je Platónova velká systematická myšlenka, že matematika je model, podle kterého se dá rozvrhnout něco takového jako systematika měřítek a měřeného. Proč? Já jsem vám tohle již jednou vykládal, nebudeme to dnes opakovat, jenom pro memoria se o tom ještě zmiňuji. V údobí, kdy systematická geometrie se pod vlivem Platónovým teprve tvoří, je matematika především geometrie rovinných útvarů, a víte, že ve Státě je to Platón sám, kdo tvrdí, že je potřebí vybudovat právě tak systematicky, jako se v té době na tom pracovalo, geometrii útvarů prostorových a potom podle téhož vzoru také ještě další disciplíny. Matematika je tedy pro Platóna především geometrie a její podstatné problémy, jak vidíte, souvisí s její dimenzionalitou, s dimenzionalitou jejího předmětu. Matematika se zabývá něčím, co buď dimenze nemá, to jsou čísla - a čísla jsou v řeckém pojetí jednotky a jednotky jsou body; bod je ještě u pozdějších matematiků definován jako @μονάς ϑέσιν ἔχουσα#, jako jednotka, která má místo; pak jsou útvary, které mají jednu dimenzi - čáry, linie, přímky v privilegovaném případě; pak je plocha; a pak je něco takového jako těleso v matematickém smyslu. Základní myšlenka je, že postup od @μονάς#, od jednotek ve smyslu čísel, k liniím, odtud k ploše a odtud k tělesům - je model, podle kterého můžeme pochopit, jak se k sobě mají jednotlivé řády bytí. Z našeho moderního hlediska by to vypadalo tak: těleso je něco víc nežli plocha, plocha je víc nežli linie, linie je něco víc nežli bod. Ale u Platóna je to naopak; a to z důvodů matematických. V této dimenzionalitě je vyšší to, co znamená počátek; a počátek je to, co jednou škrtnuto, odnese s sebou všechno ostatní, co na něm závisí. Když škrtneme bod - škrtneme linii, když škrtneme linii - škrtneme plochu, když škrtneme plochu - škrtneme těleso. A ještě důležitější je to, že číslo je pochopitelnější nežli linie, linie je pochopitelnější nežli plošný útvar. Mám-li čtverec a v něm diagonálu, tak diagonála mne rázem staví před problém iracionálních veličin, tedy před něco takového, co se podle Platóna jako problém neklade tam, kde uvažuji linie. To je jeden z důvodů, proč Platón tvrdí, že existuje něco takového jako atomická linie, věc, za kterou ho Aristotelés velmi pronásledoval. Postup od čísla k linii, k ploše, k tělesu - je postup vždy k jiné formě pochopitelnosti. Tam, kde se vyskytují kupříkladu iracionální veličiny, mohu matematicky pochopit něco takového jako vztah mezi diagonálou a stranou, ale to pochopení mi ukazuje, že se to nedá tak jednoduše, tak průhledně vyřešit jako například aritmetické problémy. Tzn. matematika tady ukazuje na rozdíl v pochopitelnosti, na rozdíl v odhalenosti věcí, v odhalenosti těchto různých dimenzí matematického jsoucna. A tak rozdílnost způsobu bytí úsečky, plošného nebo tělesného útvaru - která se projevuje právě tím, že kupříkladu v plošném útvaru se klade problém iracionality, který se jinde, v tom původnějším a vyšším, neklade -, ukazuje rozdíl způsobu bytí. A jelikož matematika je model pro bytí vůbec, poukazuje do veliké rozvětvenosti a stupňovatelnosti bytí. Tohle je zvláštní význam matematiky pro filosofii - pro ontologii, chceme-li to tak nazvat - u Platóna. Jak podle této analogie vypadá potom platónské jsoucno? Jak potom vypadá hierarchie bytí? Na nejvyšším místě, tam, kde v matematickém světě stojí body, čili čísla, jsou první principy, a první, nejzákladnější princip je Jedno. Všecko, co je, musí být jedno. Proč? K tomu, aby se něco mohlo ukázat, musí být něčím takovým, co se dá samo v sobě zachytit, identifikovat (řečeno z moderního hlediska). Všechno, co je, musí být jedno, a to je první podmínka možnosti, aby něco bylo nazváno jsoucím. Mohlo by se potom ještě říci, že nauka o Jednom je něco vyššího nežli nauka o jsoucnu, a to z určitých důvodů, které teď nebudu rozvádět. Jsou takoví, kteří tvrdí, že henologie je u Platóna nadřazena ontologii. Ale vedle toho Jednoho musí být ještě něco takového, co je pravým opakem Jednoho, totiž princip vší mnohosti, něco, co to, co je jedno, rozmnožuje, a to buď tím, že je opakuje, nebo že je dělí. Tomuto druhému principu, právě proto, že zdvojuje - neboť každé rozmnožování je ve svém počátku zdvojování, každé rozmnožování se dá převést na zdvojování -, říká Platón neurčitá dvojice. Tak jako Jedno je vždycky určité, tak dvojice je podstatně neurčitá. Tam tedy stojí první principy. Pod nimi stojí to, co je jejich výsledkem. Výsledek vzájemného proniknutí Jednoho a toho zmnožujícího principu jsou čísla. Ale jiná čísla nežli ta, s kterými pracujeme v matematice, v aritmetice. Platón jim říká @ἀσύμβλητοι#;v to proto, poněvadž to nejsou čísla, s kterými se počítá, nýbrž jsou to vzory všech čísel a jsou vždycky pouze v jednom exempláři. Je jich deset a jsou to ideje. Ideje jsou čísla. Proč jsou ideje čísla? Poněvadž v těch prvních vzorech sjednocené mnohosti máme před sebou pravzory vší dimenzionality. Tam máme to, z čeho vyroste, matematicky vzato, jednou něco takového jako plocha a jako těleso. Pravzory tohohle zformování jsoucna jsou zde, v prvním sjednocení Jednoho s mnohostí. Vezmeme-li něco takového jako čtyřstěn, nejjednodušší těleso, je v tom obsaženo "čtyři", a tohle nejjednodušší těleso nemůžeme myslet jinak, nežli když budeme napřed myslet "čtyři". Platónovo úsilí je vymyslet genezi těchto prvních pravzorů vší rozmanitosti, vší zformovanosti. A zároveň přitom vidíte ty dva první principy: jeden z nich má význam formy - to je ta jednota; druhý má význam něčeho, co jenom rozmnožuje, co jenom tu jednotu jakoby oslabuje, co ji jaksi rozvodňuje, co je v jistém smyslu oponentem té první jednoty. A element, který má v tomto vzájemném napětí iniciativu, je ta jednota, protože i čísla jakožto typy jsou typy jednoty. Jednota obsahuje rozmanitost, ale teprve když je rozmanitost sjednocena, máme před sebou něco takového jako číslo, neboť typ je něco určitého, co má jistou podobu. O tohle běží: podoba - to je idea. Ideje jsou prapodoby, prapodoby všeho. A potom přijde něco takového, co je ve jsoucnu analogické linii a ploše. Linii jsou analogické ideje, které už v sobě obsahují něco analogického iracionálním vztahům. Takové ideje existují a Platón se právě snaží ukázat, že matematická analogie je s to dát nám pochopit vzájemný vztah idejí mezi sebou, tzv. participaci idejí na sobě navzájem. Pak přijde něco, co je analogické ploše - a to je duše. Duše stojí uprostřed všeho jsoucna. Vše, o čem jsme dosud hovořili - principy, ideje jakožto čísla, ideje jakožto lineární vztahy -, to všechno patří do oblasti neviditelného - a ještě duše tam patří, jenomže stojí na pomezí viditelného a neviditelného. Duše má tu zvláštní privilej, že s ní přichází do jsoucna pohyb. Duše to je, která ručí za pohyb všeho, co existuje. Přirozeně duše, o které je řeč, je duše nikoli jednotlivce, nýbrž duše světa. To je to, co uvádí pohyb ne do jednotlivého těla, nýbrž do těla světa, a co před sebou předpokládá veškerou hierarchii jsoucna předcházejícího, a duše to je, která tuto hierarchii jsoucna do sebe pojímá. To pojímání má jistou konkrétní podobu, je to rozumění jsoucnu. Duše se uvádí sama v pohyb tím, že rozumí. Jak tohle pochopit? Duše přece myslí. Myšlení se formuluje v soudech. Soud znamená říci o něčem něco jiného. Ale toto "jiné" nesmí zůstat vůči tomu prvnímu cizí. Vyjdeme od nějakého subjektu, dáme predikát, ale pak to musíme spojit, musíme se vrátit k tomu subjektu. Vyjít k dalšímu termínu a pak se vrátit - to je něco takového jako pohyb, a dokonce cirkulární pohyb. Pod duší jsou potom už viditelné věci. Všechno to, co je v duši, co ona chápe - tedy pokud to chápe -, jsou pochopitelné vztahy. A duše je zároveň také doménou matematických čísel a útvarů, které jsou odlišné od idejí jakožto čísel a od toho, co je analogií plochy atd. v oblasti bytí. Matematické pojmy mají na rozdíl od idejí-čísel množství exemplářů. Dvojek je nekonečné množství, kterékoli přirozené číslo má nekonečné množství exemplářů. Na základě toho, že každé číslo je typ nekonečného množství exemplářů, se potom dají provádět aritmetické operace. A na základě toho se teprve dá provádět konkrétní matematika. To vše existuje teprve na základě toho, že duše myslí. Pod touto sférou duše pak teprve existuje tělesný svět, který v sobě má charakter pohybu, stálé změny a nedostatečné identity. Neboť viditelný svět, přestože má pro nás takový nutkavý charakter, ukáže se nám najednou, když ho měříme měřítky, na která jsme si zvykli ve světě inteligibilním, jako něco nesmírně vágního, nezachytitelného, jako něco, co žije v ustavičné změně aspektů, z nichž žádný není přesný, zachytitelný, přesně měřitelný a žádný se nedá v pravém smyslu slova definovat a identifikovat. Z tohoto důvodu je tento svět takového řádu bytí, že je inferiorní tomu předcházejícímu. Teprve když si tohle vše, tento kolosální platónský systém jasně uvědomíme, tak pochopíme, co udělal Aristotelés, jaký je význam jeho vystoupení proti Platónovi. Když čteme Aristotelovy spisy, tak nám často připadá, že ustavičně slyšíme ozvuk Platónových nauk. Věda existuje u Aristotela jenom o všeobecném; Aristotelés zrovna tak jako Platón hovoří ustavičně o @εδος#, o tvaru jako o tom, co je podstatné na každé věci, o podobě; Aristotelés si ve své teorii pohybu vypůjčuje od Platóna pojem tvaru, který se vyměňuje na společném substrátu, vypůjčuje si vlastně od Platóna pojem látky a formy; takže nám připadá, že Aristotelés je svého druhu platonik. Ale teprve když si uvědomíme, že Aristotelés škrtl ten základní model způsobů bytí, který pro Platóna funguje jako systematické vodítko, pak teprve vidíme, co se stalo, když Aristotelés vystoupil. Pro Aristotela matematika není modelem, podle kterého se dají rozvrhovat různé způsoby bytí. Ale jak se může Aristotelés odvážit k takové drzé revoltě vůči svému učiteli? Co ho k tomu vede? To by se právem dalo označit slovem eleatského cizince v dialogu Sofistés, kde při diskusi o pojmu nejsoucna řekne eleatský host své asistenci: teď musíme provést vraždu otce Parmenida. Aristotelés provedl něco takového. To, co jsme si teď vykládali, je sice možná pro někoho docela zajímavé povídání, ale vlastní životní impuls za celou touto ontologií je přirozeně Platónova péče o duši. Poněvadž duše, jak víte, je to, co se samo pohybuje, žije v ní ustavičně impuls buď myšlením se dostávat ke jsoucnům, k jednotě se sebou samou, anebo skrze iracionalitu upadat do nejsoucna. V této dimenzi duše žije, a snažil jsem se vám ukázat, že tohle je nejvlastnější dimenze Platónovy filosofie, Platónova filosofie že se nedokazuje žádnými vnějšími demonstracemi, nýbrž praxí této sebe samu v pohyb uvádějící duše. A odtud pramení, že tohle je ta vlastní zkušenost, která vede k vidění toho jsoucna tam, na té druhé straně, a toho nejsoucna zde, u nás. To vede k tomu měření. Duše se ustavičně buď vzpíná a měří se na té jednotě jsoucna, anebo... Co totiž znamená péče o duši? To znamená chtít být sám se sebou v jednotě. V té jednotě člověk sám se sebou od původu a vždycky není, to je úžasná práce, práce celého života. Za tím stojí tento impuls k jednotě. A kam směřuje? O tom vypravuje Platónova ontologie. Aristotelés tuto zkušenost nemá. Tohle u něj není. U Aristotela nastává návrat do jeskyně. Platónská jeskyně - to je péče o duši, která směřuje k jednotě, k identitě, a používá při tom měřítek, která ji orientují ve jsoucnu. Pomocí měřítek, která se liší od měřeného, se dostává od jedné úrovně bytí ke druhé. Pro Aristotela je filosofie celá v platónské jeskyni. Víte, že Platón sám nutí filosofa, aby se vrátil do jeskyně. Filosofové se musí vrátit do jeskyně z povinnosti, i když nechtějí, protože jedině za této podmínky bude něco takového jako lidský život, tzn. život, kde je možná péče o duši, realizovatelný. Proto se musí vrátit do jeskyně, to je jejich povinnost, a když by se vzpírali, tak je potřebí použít proti nim násilí. Aristotelés se vrací do jeskyně, ale nenásilně. On provádí takový paradoxní filosofický pohyb. Vidí sice rozdíl mezi měřítkem a měřeným, vidí rozdíl mezi jsoucnem a tím, co tvoří jeho bytí, ale on se to bytí snaží spojit s tím jsoucnem, aby se jsoucno nezdvojovalo. Tahle hluboká, paradoxní a nesnadná myšlenka je vlastní podstatou Aristotelova filosofického činu. Ale viděno od Platóna je to jakoby ochuzení jeho ontologického konceptu. Veliké ochuzení, poněvadž to neviditelné se celé jakoby zhroutilo. Neexistují už žádné samostatné ideje - jak se později říkalo: ideje separátní. Ideje jsou, ale tady, idea člověka je v tomhle člověku. Existuje měřítko, které nám říká, zda něco je, anebo není. To měřítko je sice svým způsobem odlišné od jednotlivé věci, ale svým způsobem taky ne. K tomu, abychom mohli měřit jsoucna bytím, tvrdí Aristotelés, není potřebí rozvrhovat transcendentální rysy do jistých jsoucen, která mají funkci odhalovat, ukazovat věci v tom, čím jsou; a to znamená, že musím mít schopnost rozumět, vidět, chápat, že něco je a co to je. V onom zvláštním charakteru určitých jsoucen, v tom to bylo obsaženo. Platónská myšlenka, která je tady zkritizována a opuštěna, byla nicméně plodná, je nezbytným předpokladem pro to, co se stalo u Aristotela. Možnost objevená Aristotelem je geniální náhled. Je možné, že Platón v jistých věcech vidí hloub nežli Aristotelés, ale Aristotelés vidí určitou možnost, kterou Platón nevidí. A to na základě problematiky, kterou rozvrhli Sókratés a Platón, totiž na základě problému měřítka. Podle čeho rozhodnu o něčem, že to je a že je to dobré? To je problém měřítka, problém shody se sebou samým v procesu měření, kterým je náš bdělý a vědomý život vůbec - to je ten sókratovsko-platónský problém. A k němu má Aristotelés své odlišné řešení. Je docela pochopitelné, že v otázce principů jsoucna navazuje Aristotelés na Platóna. Už jsme si řekli, že si od Platóna vypůjčil protiklad látky a formy. U Platóna je látka, formovaná zde, v našem světě, v podstatě prostor naplněný - jak Platón říká - chaotickým pohybem.114 Co se to tu pohybuje, těžko říci. Platón tím chce naznačit, že tohle receptaculum je předpokladem pro omezování geometrickými útvary. Vzpomeňte si, že platónské živly se od sebe liší různým tvarem svých základních tělísek: země má kubus, oheň má tetraedr atd. A to znamená, že Platónova hmota je ve skutečnosti geometricky zformovaný prostor, který předpokládá nějaké receptaculum, předpokládá právě ten nezformovaný prostor, nemající v sobě ještě žádné omezení. U Aristotela je rovněž tato dvojice látky a formy, ale má trochu jiný význam. Aristotelés především nevidí látku a formu v takové úžasné hierarchii způsobů bytí, z nichž každý následující závisí na tom předcházejícím, nýbrž se snaží vidět každou věc v jejím vnitřním svérázu, a ten spatřuje především tam, kde se věc odhaluje ve své pravé podobě. A odhalování věci v pravé podobě je její vlastní pohyb - od skrytosti její vlastní podoby, od jejího neobjevování se, k její plné prezenci a rozvinutí a potom zase zpátky do absence. Aristotelés vidí věci v této souvislosti. Ukazování se bytí - to je u něho ukazování se věcí. Věc se ukazuje tím, čím je. A ukazování je pohyb, proto je potřebí věci pochopit v jejich pohybu. A pochopit je v pohybu je možné. U Platóna bylo možné chápat věci v pohybu jenom do určitého stupně. Také by se mohlo říci, že kupříkladu něco takového jako postup od prvních principů, formace idejí, pomocí idejí formace duše, pomocí duše zformování kosmu a v kosmu pak zformování jednotlivých elementů a věcí, které se z elementů skládají - to je pohyb. Je to ale pohyb ontogenetický. To není pohyb, který věci vykonávají před našima očima. A Aristotelovi záleží na pohybu, v kterém věci jsou zde před námi, v kterém se nám ukazují a odhalují. Tento pohyb chce pochopit. Podle Platóna se dá pochopit pohyb ontologický. Ale tento pohyb zde, u nás, je předmět mytologie: protože tento svět zde nemůže být předmětem vědění, ten může být předmětem pouze mínění. Ale Aristotelés chce vědu, vědění, pochopení právě těchto věcí v pohybu. Je tedy nucen rozvinout docela jiný ontologický koncept. Aristotelský ontologický koncept pochopitelně nebude matematický, nebude to matematika, co bude Aristotelovi sloužit za vodítko k tomu, aby rozvrhl hierarchii způsobů bytí, nicméně i u něho je něco takového jako rozdíl mezi vyšším a nižším bytím. Některé věci jsou víc nežli jiné. Proti tomu všichni pozitivističtí duchové 19. století soptili a mnozí soptí dodneška: takové šílené pojetí, že by něco mohlo víc být nežli jiné - vždyť přece bytí je pouhé slovo! Ale pro staré myslitele je to vážný problém. Bohové více jsou nežli my. A u Platóna ideje byly víc nežli věci, měly v sobě více bytí, byly přítomnější, byly naplněny bytím a nebylo v nich žádné negativity. A u Aristotela kupříkladu božstva více jsou nežli lidé, ačkoliv to nejsou žádné pravzory, Aristotelova božstva jsou individuální jsoucna. To je jeden z důležitých momentů, který je pro budoucí duchovní historii Evropy na nejvyšší míru důležitý. Z toho neviditelného jsoucna (víte, že Platón v šesté knize Republiky, kde je to velké porovnání mezi obory jsoucna a úsečkou, dělí napřed úsečku na část viditelnou a neviditelnou), zbyla tedy u Aristotela jenom božstva, poněvadž duše až na jednu svoji část je u něho nerozlučně spojena s tělem. Božské bytosti jsou neviditelná jsoucna, která ze zvláštního důvodu je nutno označit za netělesná. A ten důvod není tak jako u Platóna v tom, že by božstva byla měřítkem jsoucnosti nebo dobrosti, nýbrž je v tom, že v nich je pramen pohybu pro všechno ostatní, co je. Zkusme, vycházejíce od Platóna, charakterizovat, jak to vypadá s ontologickými principy u Aristotela. U Platóna máme protiklad mezi aktivním principem, kterým je Jedno, a druhým principem, kterým je neurčitá @δυάς#. To první je forma, to druhé látka, forma i látka jsou aktivní: forma sjednocuje, látka rozmnožuje, rozděluje, působí mnohost. Obojí působí. Svým způsobem je forma, jednotka, totéž co Dobré. Poněvadž dobrá je přece forma, omezení, tvar. Opak je neurčitost, rozplizlost, špatná nekonečnost. Do tohoto principu je potřebí promítnout všechno to, co v našem životě působí chaos: vášeň, náruživost a všechno to, co chce růst anebo opakovat se do nekonečna, aniž by to mělo přesnou mez a aniž by k tomu byl důvod. Mezi těmi dvěma principy se pohybuje náš život, na jednom konci je dobro a na druhém zlo a obojí je aktivní. U Aristotela látka přestala být aktivní, látka je pouhá možnost, jenom substrát, který je nezbytný k tomu, aby byl zformován. Následkem toho celá platónská koncepce pohybu duše mezi póly dobrého a zlého se tady vůbec nemůže aplikovat. Nemůžeme teď ovšem probírat celou Aristotelovu ontologii a kosmologii. Je potřebí si uvědomit, že Aristotelova ontologie je orientována na věcech, na jednotlivých jsoucnech, a podobně jako platónská je ontologií nazírající mysli. Je to ontologie, která také - jako ta platónská - nám chce vysvětlit nejenom, že věci jsou, nýbrž že se ukazují, že se jeví. Ale to jevení, ukazování se, je ukazování přítomné věci pro kontemplativní pohled. V kontemplativním pohledu je ovšem zdůrazněna docela jiná stránka nežli u Platóna, totiž stránka pohledu, a to těmahle očima a všemi ostatními tělesnými orgány. Je to pohled bytosti, která je do kosmu, do té jeskyně, postavena skoro vším tím, čím ona vlastně je. Co však působí, že taková bytost jako člověk je s to se nějak vyrovnat s tím světem v celku, že jej jako celek vidí, chápe a rozumí mu, rozebírá jej? Nic jiného nežli to, že jako všechny ostatní věci i člověk je bytostí pohybu, a přirozený pohyb lidské bytosti je takový pohyb, který vede nejen k tomu, že jsme tvarem pro druhé, nýbrž že sami v sobě, v tomto pohybu našeho života, odhalujeme ostatní věci a sebe samy. Náš vlastní život je pohyb. Pohyb klasu je od obilného zrnka k vyspělé rostlině, která kvete, je oplodněna a vytvoří nová zrnka, a pak se ten pohyb opakuje. Tento pohyb je svého druhu odhalování se toho, co v zárodku skrytě je. Pohyb lidské bytosti - jakožto lidské - spočívá v tom, že člověk je s to pochopit pohyby všech ostatních bytostí, že je s to pojmout je takříkajíc do sebe a dát jim ve své mysli, ve své vlastní existenci, určité místo. Jimi se takříkajíc naplňuje. Proto říká Aristotelés, že vlastní povaha naší bytosti, tj. naše @ψυχή#, naše duše, je svým způsobem věcmi.115 Ona je místem věcí, nikoli v materiálním smyslu, nýbrž tak, že v ní se věci ukazují být tím, čím jsou. Duše je @εδος εἴδων#, podoba všech podob a místo všech podob.116 Mohlo by se skoro říci takovou analogií podle moderního filosofa, že pohyb lidské bytosti směřuje k tomu, aby získala jasnost sama o sobě - a jasnost sama o sobě nemůže získat jinak, nežli když získává jasnost o všech ostatních věcech, které ji obklopují -, že privilegium lidské bytosti je v tom, že ve svém pohybu se vnitřně vztahuje sama k sobě, kdežto ostatní věci jsou vůči sobě samým lhostejné. Tohle je zvláštnost lidské bytosti a z tohoto důvodu by se mohlo říci, že lidská bytost jest víc nežli ostatní. V tom, že ostatní věci se sice objevují, ale tak, že to objevování je jim samým skryto a cizí, a teprve tím, že člověk, lidská @ψυχή#, je objevuje, přicházejí teprve k pravému objevení, k pravému ukázání se, pak teprve se ukazují v silném smyslu slova. Lidská @ψυχή# má v sobě tuto sílu. Pohyb našeho života je zároveň toto pomáhání k bytí všem ostatním věcem. My to jsme, kteří jim v tom vycházíme vstříc. A v tom je veliká síla lidské bytosti, v tom je síla ducha, to je jeho bytostná privilej, my více jsme nežli cokoli jiného, a všechny ostatní věci mají své bytí v nás, v @ψυχή#. To neznamená subjektivizaci, naprosto ne. Věci jsou tam, mimo nás, ale jsou méně. A to, co jsem teď naznačil, to přirozeně není rázem zde. Něco takového jako odhalování kosmu se děje postupně, čili je to pohyb. Je to pohyb jak v jednotlivci, tak také historicky. Něco takového jako odhalení kosmu napřed v mýtu a potom ve filosofii, to je přece veliký historický pohyb. Tímto způsobem Aristotelés úplně přeformovává ontologický koncept Platónův, to je úplně něco jiného. V souvislosti s tím bude potom také praktická nauka Aristotelova jiná, stejně jako jeho nauka o individuálním osudu duše.
Soubory
Přepisy 10.txt