Zavedení strážců
search

Citace
Zavedení strážců
. In: Jan Patočka - repository. [cit. March 2, 2021].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/34 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/34 .
Délka
1:28:06
Datum vzniku
4.4.1972
Název
Zavedení strážců

Původní médium
Původní umístění
16_04_04_1972_Platon.wav6526 MG 8 - stopa 4.wav : 1:19:54.053-2:48:15.900MG 08 stopa 4(2)
Identifikátor
216
Zdrojový soubor
/domains/public_data/audio/platon/16_04_04_1972_Platon.mp3
Přepis
+
[{"start":0,"end":15,"text":"Ideální geneze státu, nebo lépe řečeno πόλις, obce, se blíží teď svému završení."},{"start":15,"end":30,"text":"Viděli…
Ideální geneze státu, nebo lépe řečeno @πόλις#, obce, se blíží teď svému završení. Viděli jsme, že její základ je v lidské potřebnosti. Důležitý je obojí termín – potřebnost i lidská. Potřebnost znamená neautonomii, ne-soběstačnost jedince; lidská potřebnost znamená, že ta odkázanost jednotlivce je odkázanost specifická, která není člověku společná s ostatními animáliemi. Ta báze je lidská potřeba. Ale co tu lidskou potřebu udržuje v rámci té lidskosti, co působí, že to není jenom bezprostřední úkoj té ustavičně znovu se rodící potřebnosti? Potřebnost v těch základních věcech, tzn. potřeba potravy, potřeba obydlí a potřeba oděvu, to je něco takového, co člověk neobstarává jednou provždy, nýbrž co musí ustavičně celým svým životem obstarávat. Ta lidskost uspokojování spočívá jednak v tom, že člověk člověka používá, člověk člověku pomáhá a člověk člověku vyhovuje takřka automaticky a instinktivně, ještě před nějakou reflexí o tom, co je užitečné a co je škodlivé. Ono to vypadá na první pohled, jakoby ten stát byl založen takříkajíc konvencí, tedy jakousi smlouvou, ale vidíte, že ve skutečnosti Platón nechává tuhle věc stranou, jakoby v určité polotmě, protože Platón vidí právě zde, v této oblasti, už při díle takovou rozumnost před vlastní reflexí, jak jsme si posledně říkali. V tom je právě ten zvláštní rys: že totiž rozum – to, co se ukáže jako to nejlidštější a co člověku je nejpotřebnější, má mnoho podob, a že jednou z takových nejelementárnějších podob je rozum v tom, co je ne-rozumné. Teď ale tato rozumnost v těch ne-rozumných stránkách lidského života (mluvíme zde napřed o životě, dříve nežli mluvíme o principu života, mluvíme o životě, dříve nežli mluvíme o duši), ta lidskost je potom zachovávána, zdůrazňována a posilována tím, co Platón nazývá @μουσική#. V oblasti té @μουσική# – tam je tedy nevlastnější doména toho rozumu v ne-rozumném. Vidíme, že až na jednu jedinou výjimku, která ostatně sotva se dá nazvat výjimkou, celé to založení obce, celá její ideální geneze se odehrává v tomto rámci, v rámci toho rozumu před vlastním rozumem, před vlastní uvědomělou a sebevědomou reflexí. Ta jediná výjimka, mohlo by se říci, spočívá v tom přechodu od obce zdravé a nezbytné k té obci zbytnělé. Obec zbytnělá už není založena na takovémhle rozumovém instinktu, nýbrž je založena na nerozumných instinktech, na pouhé žádostivosti; na tom je založena původně. Ale i v této oblasti toho, co do založení takového rozumového instinktu vnáší ten element žádostivosti, působí cosi, co je schopno opět přivést tu obec ne sice zpátky na elementární stupeň pouze zdravé obce, nýbrž na stupeň svým způsobem vyšší, podaří-li se nám se těch žádostivostí v jejich iracionalitě zbavit. Tohle je důvod té introdukce, zavedení instituce strážců, a proto ta instituce strážců se stává od určité chvíle centrem celé úvahy, tím, na čem nyní takřka výhradně záleží. Kolem jejich existence a jejich zformování se točí potom další zkoumání; a to jsme si předvedli, jakým způsobem se tato další formace odehrává. Ještě znovu: i v tomto momentu toho iracionálna, který přivádí s sebou pouhé žádostivosti, jimiž ta obec zbytní a které nutí k tomu, aby nakonec ten vojenský stav se stal i fundamentem obce, její ochranou a jejím centrem – i v tom je obsaženo cosi, co sice v první chvíli nevypadá jako rozumové, ale co se ukáže a osvědčí ve skutečnosti na vyšším stupni jako základ vyšší možné racionality, vyšší možné rozumnosti obce. Ale my nesmíme ztrácet ze zřetele jednu věc, že totiž otázka byla Glaukónem a Adeimantem položena takto: Ukaž nám Sókrate, jak působí spravedlnost nikoliv sekundárně ve svých vnějších následcích pro jednotlivce anebo pro kolektivy, nýbrž jak působí v duši, jak působí, chcete-li to tak říci moderněji, v nitru člověka, v tom, co není přístupné zraku a sluchu, v tom, co je ale přesto tím vlastním vnitřním movens našeho života, vlastním motorem, co ho uvádí v pohyb – jak působí spravedlnost v tomto našem nejvlastnějším lidském bytí. Proto nesmíme uvažovat celou tu souvislost, kterou jsem vám posledně předložil, tu souvislost mezi músikou a gymnastikou a celou tu reformu músiky a všeho, co s ní souvisí, pouze ve vztahu k obci; my se musíme zamyslet nad tím, co to znamená právě @ἐν τῇ ψυχῇ#, co to znamená v tom základu našeho života. Ono by se mohlo na první pohled zdát, že Sókratés Platónův, a tedy Platón, tady v celém dalším průběhu toho dialogu se dopouští téže chyby, kterou si sám vytýká na konci první knihy, vzhledem k pojmu spravedlnosti. Víte, že na konci první knihy, tam, kde přemohl Thrasymacha, si Sókratés vyčítá, že se dal svést takovými druhořadými otázkami k tomu, aby upustil od řešení té, která pro všechny ty sekundární je teprve základem, a bez které ty sekundární nemohou být rozřešeny; že se dal svést k tomu, aby se jeho mysl potloukala za takovými problémy, jako zdali je spravedlnost užitečná, zdali posiluje nebo oslabuje, zdali dělá člověka šťastným anebo naopak, místo aby se napřed soustředil na tu otázku: co je spravedlnost. A my bychom mohli si položit tu otázku, právě vzhledem k těm problémům vytyčeným Glaukónem a Adeimantem, docela analogicky, my bychom mohli říci: jakpak chceš řešit otázku, jak působí spravedlnost v duši, @ἐν τῇ ψυχῇ#, jaká je její, abychom tak řekli, situace a místo v tom vnitřním bytí člověka, dokud nevíme, co je duše, co je @ψυχή#. A na první pohled ta námitka platí, protože opravdu v průběhu toho dalšího Sókratés sice ustavičně provádí paralelu mezi obcí a mezi jednotlivcem, hovoří o jednotlivých funkcích a částech, složkách obce, a zrovna tak o jednotlivých funkcích a, chcete-li, částech nebo jednotlivých silách v tom jednotlivci, ale ta otázka, co je @ψυχή# jako určitý druh jsoucna, jaké je bytí té @ψυχή# – ta není Platónovým Sókratem výslovně položena. Jelikož není výslovně položena, nemůže být také řešena a zodpověděna. Ovšem otázka je, zdali za tímto „nedostatkem“, jehož objevení je tak nasnadě, neleží nějaký hlubší Platónův úmysl. Většinou u takového velkého myslitele se věci mají tak, že námitky, které můžeme formulovat, nám slouží právě k tomu, abychom odkryli ten vlastní úmysl tohoto velkého myslitele, který toho ví samozřejmě vždycky mnohem více nežli my. Proto je účelné, abychom si ještě jednou trošičku zrekapitulovali tu celou souvislost mezi músikou a strážcem, abychom viděli, co vlastně znamená ta músika a její působení, její umístění v našem vnitřním bytí a zdali právě tento výklad nám nedá něco pochopit z toho, co znamená právě ta @ψυχή#. Nedá se předpokládat, že Platón, kterému pořád tane na mysli to velké rozjasnění, že existuje něco takového jako celý vějíř způsobů bytí, by si nepoložil otázku, kam patří bytí člověka a toho, co dělá člověka člověkem, co to je, jaká je jeho povaha, a kam je potřebí umístit bytí naší nejvlastnější bytosti mezi vším ostatním, co jest, a jaká je jeho struktura. Čím, jakým principem je nesen celý soubor úvah o @μουσική# a jejím vztahu k naší @ψυχή#? Platón nebo lépe řečeno Sókratés na samotném začátku toho velkého srovnání mezi obcí a mezi jednotlivcem – když běží o to najít, co je @δικαιοσύνη#, co je spravedlnost – nás upozorňuje, že je to záležitost bystrého zraku, a že o ten bystrý zrak u nás není nějak zvlášť výtečně postaráno, že, co se týče toho ostrého vidění, jsme na tom asi tak, jako člověk, který neumí dobře číst a který by měl na dálku rozeznávat drobná písmena. Pro toho bude výhodné, když uvidí ta písmena ve velkém – z toho důvodu to srovnání mezi obcí a mezi jednotlivou duší, poněvadž spravedlnost, @δικαιοσύνη# nacházíme jednak v obci a jednak v jednotlivci. Teď ale na jiném místě té třetí knihy je řečeno: Ten, kdo chce skutečně umět číst, musí umět rozeznat písmena všude, kde se vyskytují – ve velkém, v malém, v obraze, v odrazu ve vodě, v zrcadle, kdekoliv. A na témže místě je tak jakoby mimochodem řečeno, že ta písmena, o která běží, jsou takové @μορφαί#, takové útvary, podoby, jako je právě @ἀνδρεία#, statečnost, @σοφία#, moudrost, jako je @δικαιοσύνη#, spravedlnost, @σωφροσύνη#, sebevláda; to všechno musí umět rozeznat. A ne rozeznat jenom tak, aby jaksi z toho měl potěšení, tak nějak samoúčelně, to musí umět rozeznat proto, poněvadž je v naší duši něco takového, co toto rozpoznání, rozeznání vyžaduje a potřebuje.182 To slovo duše, kterého my tady užíváme, je pro nás zatíženo takovou ohromnou tradicí – už pro Platóna je zatíženo takovými velkými tradičními nánosy – ale pro nás to rozhodující, když mluvíme o duši, je ta tradice křesťanského nazírání: nesmrtelná duše, to je ten základ lidské bytosti, to je ta vlastní substance lidského života, ta přetrvává ve všech jeho proměnách, to je vlastní individuum oddělené a oddělitelné nějakým způsobem od té tělesné schránky atd. Tato představa, která v našem kulturním dědictví je potom spojena s eticko-náboženskými představami, je něčím, co z hlediska našeho řekněme objektivního nazírání, jak se vyjadřuje v našem vědeckém přístupu k člověku a k věcem, nám jaksi překáží a od čeho co možná abstrahujeme a snažíme se člověka po vnější i vnitřní stránce rozebírat a tematizovat bez této tradiční představy. Když tady hovoříme o Platónovi, tak si musíme dát velký pozor; my také musíme abstrahovat od této své tradice, ale ta naše abstrakce musí mít pozitivní kontrpart, trošku jiný, než jaký je ten kontrpart moderního objektivního vědeckého přístupu; my musíme právě položit tu otázku z hlediska Platónova nebo platónského filosofického zaměření, což je to zaměření na jádro věcí, na bytí jsoucen. A z tohoto hlediska se nám potom ta problematika do jisté míry snad může ujasnit. My si musíme být dobře vědomi, že i když Platón hovoří někdy velice podobně jako ta křesťanská tradice, tak míní přece jenom něco v jádře hluboce odlišného, a že i když Platón mluví řekněme o tom, že je duše věčná (to uvidíme později, zatím ještě o tom není řeč), že to míní podstatně v jiném smyslu nežli ta křesťanská tradice, a že není jednoduchá věc dopídit se toho, co ten Platónův pojem @ψυχή# vlastně znamená. V žádném případě @ψυχή# není totéž jako to, čemu moderně říkáme vědomá stránka lidské bytosti, není to duch. Co to tedy je? To se nám právě do určité míry může objasnit, když dáváme pozor ne na nějaké definice, nýbrž na to, co ta duše dělá, jakým způsobem si počíná, jak je aktivní, jak je činná, co může a co nemůže. A takto se nám duše objevuje právě tehdy, když studujeme její vztah k músice. To nejzákladnější, nejdůležitější je, že duše je princip života. V tom je Platón ve shodě s řeckou i lidovou tradicí: @ψυχή# je to, čím žijeme. Proto kupř. všechny ty žádostivosti jako je hlad, žízeň, pak ty záležitosti erotické, a ctižádost a takovéhle věci – to všechno je doména @ψυχή#. V této celé oblasti je @ψυχή# v takovém bezprostředním kontaktu a přímo neodlučná od lidské tělesnosti. Ale důležité je, že @ψυχή# na rozdíl od jiných věcí není lhostejná k tomu, co je a co dělá. Fyzické věci anebo dokonce i takové věci věčné, jako jsou matematické útvary, u těch ptát se po jejich vztahu k jejich vlastnímu bytí nemá smysl, ale @ψυχή# je k němu nelhostejná. To je patrné zejména na tom, že na ni dopadá zpět všecko to, co dělá. Není pro ni lhostejné nic z toho, co dělá; ona se ustavičně sama formuje. @Ψυχή# je do značné míry svým vlastním dílem. Ona se formuje, ona se dělá. Tzn. že @ψυχή# necharakterizuje nějaký takový daný, pasivní způsob bytí, nýbrž bytí v pohybu, v pohybu takového vztahování se k sobě a sebeformování. Z toho vyplývá zároveň, že té @ψυχή# záleží ustavičně na každém jejím hnutí. Ta ne-lhostejnost ústí v to, že @ψυχή# je s to dát si velmi různé podoby, zásadně odlišné podoby, způsoby svého vlastního jsoucna. Tahle sebereformace se odehrává v @ψυχή# vlastně ustavičně, a odehrává se nejenom v @ψυχή# filosofa, který o tom reflektuje, nýbrž odehrává se už přede vší reflexí jako svého druhu krisis a volba. Z tohoto důvodu je potom tak nesmírně důležité, aby @ψυχή# dovedla rozeznat tyto základní podoby, které si sama může dát, aby dovedla takříkajíc přečíst ve všech fenoménech svého vlastního života tu abecedu svého vlastního bytí. A tento proces toho rozeznávání, tohoto přečtení svého vlastního textu – to je ta músická výchova. V oblasti, kde ještě není řeči o statečnosti ve vlastním smyslu slova, kde není ještě řeči o moudrosti ve vlastním smyslu slova – tam už existují věci, které jsou, abychom tak řekli, odlikou, nápodobou, paralelou k něčemu takovému, jako je statečnost a zbabělost, jako je kázeň a taková uvolněnost a nezvládnutost. V čem se to projevuje? Naprosto ve všem, co člověk dělá a co člověk je: v jeho způsobu mluvení, v jeho způsobu odívání, bydlení, v jeho způsobech souzení, v tom, co se mu zamlouvá, co ho přitahuje a co ho odpuzuje – v tom všude se projevuje totéž, tatáž krisis, tatáž volba mezi těmito písmeny a mezi jejich opakem. Právě proto je tak nesmírně důležité od prvního počátku života předložit ty elementy músické, které jsou obrazem a přípravou pro to pravé. Už tam, jako v těch písmenkách v zrcadle, se obráží ve skutečnosti to pravé a takřka automaticky a instinktivně to připravuje duši pro ten vyšší stupeň jejího sebeformování. Už na tomto stupni nás tedy Platón připravuje na to, na čem mu hluboce záleží, aby nám totiž ukázal celý ten hlubší proces a drama, chcete-li, které v člověku a s člověkem se ustavičně děje. Vzpomeňme si zase na to, co namítá to vulgus, ta communis opinio proti myšlence, že kázeň, spravedlnost, sebevláda, pravdivost jsou dobré i tam, kde to neprospívá: totiž že to jsou jenom takové prostředečné hodnoty, a že ve skutečnosti ty pravé, přirozené jsou opačné. Tuto myšlenku Platón nechce nějakým takovým banálním a jednoznačně odmítavým způsobem přeškrtnout, aniž by respektoval ten element evidence, který v tom je obsažen. Naše @ψυχή# není jednoznačně ustálená, není také něco jednoduchého; v naší duši, v naší @ψυχή# se odehrává cosi jako boj a pohyb, ve kterém nikdy nedojde k nějaké triviální harmonii, v níž nebude obsažena rozvedená disharmonie. Ten proces, o který běží, ten vlastní vnitřek, o jehož vztah ke spravedlnosti a jejímu opaku běží, není taková nějaká pokojná hladina, po které by se, užívá-li se jistého receptáře, poklidně dalo plout. Platónova odpověď na to běžné nazírání, to je celá obsáhlá teorie bytí té @ψυχή# a jejích vnitřních konfliktů. Konečné řešení spočívá v tom, že v tom celkovém problému, kterým je zvládnutí toho vnitřního konfliktu naší @ψυχή#, superiorita náleží těm superiorním částem, komponentám té @ψυχή#, tomu v naší @ψυχή#, co potřebuje nikoli zdánlivého, nýbrž toho nejintenzivnějšího a pravého bytí. Platón zakládá obec na potřebě, ty lidské potřeby vidí velice realisticky, jak víte, ale tyto potřeby jsou veskrze potřeby nějakého jsoucna. Jsoucno ale je něco mnohoznačného, jsoucno se prostírá na mnoha úrovních bytí. A Platón se nám snaží potom ukázat, že naše nejhlubší potřeba není potřeba toho nebo onoho jsoucna, nýbrž že je to potřeba bytí ve vlastním smyslu slova. Ještě jednou bych z toho, co jsem vám teď jenom tak náznakově pověděl o teorii @ψυχή#, znovu zdůraznil: @ψυχή# je charakterizována tím, že si sama není lhostejná ve svém bytí, že jí zaleží nejenom na tom, co koná, nýbrž že je ustavičně v takové krisis, v rozhodování mezi tím, co je v té nejelementárnější formě libé a nelibé, ale potom v hlubší podobě mezi různými způsoby svého vlastního bytí, které se řídí zase vztahem k různým úrovním bytí mimo ni. A říká-li Platón, že stát, obec stojí na hudbě, tak je to proto, že v hudbě – tedy v músice v tom širokém smyslu slova, která zahrnuje jednak tu stránku obsahovou, jednak tu stránku formální, jak jsme si to posledně vylíčili, a v té stránce formální zase to, co se týče nápodoby přímé a potom nepřímého vylíčení, sem pak přicházejí elementy ve vlastním smyslu hudební: takt, rytmus, tónorod – v tom všem se vždycky znovu opakuje otázka, kde je tam ten element, který odpovídá těm základním formám, jimiž jsou @ἀνδρεία#, @σωφροσύνη#, a kde je tam ten element, který od nich odvrací. Ten element, jak jsme viděli, který k nim vede, to je ten element v podstatě mužný, jednoduchý, nesložitý, neefektní, posilující to @ἔθος# zmužilé a svobodné, vzdorující afektům, bolesti a svodům libosti. Totéž se potom opakuje na vyšší úrovni v té reformě gymnastiky, která má být zaměřena nikoliv k nějakému atletickému výkonu pro sebe samotný, nýbrž právě zase k pěstění těchto dvou virtutes: @ἀνδρεία# a @σωφροσύνη#. S tím souvisí také reforma lékařství, které nemá být zaměřeno na záchranu a záchovu života za každou cenu, nýbrž k ochraně života zdárného. Další věc je reforma erotiky, která také zase musí být podřízena témuž jednomu principu, totiž kázni a tomu músikálnímu principu, tzn. harmonii a kráse.183 V témže smyslu reforma soudnictví. Pravý soudce je totéž, svým způsobem, pro duši, co je lékař pro tělo, jenomže základní rozdíl je ve formaci obou: lékař léčí duší tělo, soudce léčí duší duši. A ten, kdo léčí tělo, dobře udělá, když na svém těle prožije zkušenost nemoci a když dovede, vycházeje z této zkušenosti, aplikovat svoje vědění, kdežto soudce se musí střežit toho, aby ve své duši udělal zkušenost podlehnutí zlému. Proto mladý muž může být dobrým lékařem, ale nikdy nemůže být mladý muž dobrým soudcem. Soudce nikdy špatnost lidskou nesmí znát sám ze sebe, nýbrž jenom, abychom tak řekli, z filosofického poznání toho, co je dobré a zlé, ze své @ἐπιστήμη#. Ale jinak je soudci dána do ruky neméně obrovská a tvrdá moc jako lékaři; jako je jednou z předních povinností lékaře v platónském smyslu nešetřit chabý život, nýbrž ten nechat svou cestou jít ke zkáze, tak je povinností soudce ten zkažený život přímo usmrcovat tam, kde je nenapravitelný.184 To všechno, jak vidíte, vede jedním jediným směrem, totiž k tomu, aby duše dostala bezpečný a jednotný ráz, aby se od prvního počátku vypracovávala jedním směrem, v jednotu. V jednotu jakého druhu – to ještě uvidíme v dalším výkladu. Vyústěním všech těchto úvah je úvaha o tom, jak se duše formuje v rozumnou duši před rozumem. Tato formace leží v samotném základě jejího bytí, v tom, že ona se o sebe stará, v tom, že jí záleží na jejím způsobu bytí. To se právě ukazuje na takových fenoménech, na takových úkazech, jako jsou ty jednotlivé stránky výchovy. Vrcholem toho je potom ta harmonie mezi gymnastikou a músikou. Na začátku celé úvahy o výchově strážců bylo řečeno, že z tradice se přejímá ta výchova dvojího druhu: na jedné straně gymnastika, na druhé músika, jedno pro tělo, druhé pro duši, ta músika že musí začít napřed, atd. Teď ale Sókratés se ke konci tohoto celého vyšetřování opraví a řekne: Nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že gymnastika je pro tělo bezprostředně a músika pro duši, protože obojí je pro duši. Také gymnastika je formace duše, duše se tady formuje přes tělo. Vidíte zde ten zvláštní vztah mezi duší a tělem, které ještě naprosto nejsou viděny tak jako potom v tradici, jako dvě substance, jako dvě věci. Je vůbec otázka, zda-li duše v platónském smyslu slova se dá nějak podřadit pod pojem věci. Tedy obojí je pro duši. V jakém smyslu? Bylo to tam vysvětleno, já to teď jenom připomínám: Gymnastika sama o sobě posiluje statečnost, smělost, sebevědomí; músika povzbuzuje @φιλομαθία, tu zvídavost člověka, to jeho obrácení k věcem, jež nás samy pro sebe zajímají a přitahují. Ale poněvadž músika jako taková je něčím tak nesmírně pronikavým, něčím takovým, co nás uchvacuje a přímo zbavuje sebevlády, tak ona by toho, kdo by se jí věnoval příliš výhradně, učinila bytostí, která se neovládá, bytostí, která jde příliš za emocionálními vlivy toho, co krásného se nám tady prezentuje. Kdo by se věnoval čistě jenom hudbě a jejímu změkčujícímu vlivu, u toho by takřka všecko to pevné, co v sobě naše @ψυχή# má, co ji dělá vzdornou, co ji dělá takovou, že chce stát sama na sobě, individuem, které chce být samo sebou a nechce do svého okruhu nikoho vpustit, a tam, kde se mu kalí jeho kruhy, tam propadá hněvu a takovému pocitu ukřivdění, na který okamžitě reaguje – tato stránka by u toho člověka příliš ochabla. A zejména strážce tuto stránku nesmírně potřebuje. Tedy je potřebí zharmonisovat tyto dvě stránky. Vidíte, tady se ohlašuje rovněž cosi jako konflikt. Tak jako je konflikt mezi těmi žádostivostmi a mezi kázní, tak je také konflikt mezi tou stránkou filomathickou, stránkou té nezaujaté záliby a mezi stránkou té individuality, která se nechce podřídit vnějšku, tou stránkou, z které vychází hněvivost vůči tomu, kdo by zasáhl do této sféry. To jsou tedy konflikty uvnitř @ψυχή#, konflikty, které svým způsobem souvisí s těmi oblastmi jsoucna, tedy se způsoby bytí, k nimž má duše vztah a v nichž je s to se takříkajíc usídlit. @Ψυχή# je s to se usídlit jednak v oblasti toho, co ji bezprostředně oslovuje ze světa našeho okolí, z toho, co je nám instinktivně přístupné, z toho světa žádostivosti, nebo je s to se usídlit v oblasti své sociální individuality a osoby, anebo posléze je s to se usídlit u bytí vcelku. Z těchto různých možností jejího vlastního bytí vznikají konflikty a vzniká drama našeho života. Protože strážce musí v sobě mít ty dvě stránky – stránku srdnaté hněvivosti, a na druhé straně ji musí mít zmírněnu stránkou té filomathie – je potřebí někoho, kdo by tyto dvě stránky uměl slaďovat. Pro toho strážce je harmonie mezi těmi dvěma stránkami proto tak nesmírně nezbytná, poněvadž on musí na jedné straně být skutečným strážcem obce, tzn. vůči všem jejím nepřátelům musí být tvrdý a hněvivý, tak hněvivý, že tento bojovný zápal mu zaručí úspěch a vítězství nad těmi nepřáteli, ale na druhé straně musí být mírný k těm, kdo jsou svěřeni jeho péči, musí být mírný ke svým kamarádům ve zbrani a musí být mírný ke spoluobčanům, nesmí ho za žádnou cenu ani napadnout, že by je mohl znásilňovat. A tento zvláštní protiklad sladit dohromady je záležitost obtížná, to je záležitost toho dokonalého zákonodárce, který je zároveň dokonalý hudebník, aby se tak řeklo. A tento dokonalý zákonodárce musí být zase ještě zvláštním způsobem vybrán, sice analogicky k tomu, jak jsou vybráni strážci, podle své přirozené povahy, podle přirozených vloh, ale zároveň musí být podroben celé soustavě přísných zkoušek, které mají ukázat, že je to člověk vždycky schopný, tj. od přírody mající takový sklon k tomu, aby za všech okolností to obecné, to dobré obce považoval za své vlastní. A to ne tak, že by jeho vlastní dobré bylo měřítkem toho, co je dobré obecní, nýbrž obráceně. Povaha těchto zkoušek je vyvozena z podoby této úlohy. On musí obstát ve zkouškách, které toto přesvědčení mu nikdy nevyrvou, tzn. musí obstát vůči úskalím, jež angažují jeho inteligenci, jež angažují jeho emocionalitu a jež angažují jeho vytrvalost. On musí umět vytrvat v námaze a bolesti, on musí vytrvat proti nástrahám slasti a musí umět vydržet v diskusi, nesmí se dát odvrátit sofistikami od tohoto svého pravého, základního přesvědčení. Takového člověka, takové lidi – kterých bude v obci jistě pramálo – je nutno vybrat mezi ty nejdůležitější její sloupy. Ti, kdo vydrží v takovýchhle zkouškách, jsou ti praví @νομοθέται τῆς πόλεως#, na nich spočívá všechno to další, na nich spočívá výchova strážců.185 Tímto způsobem jsme se přiblížili k završení celého založení obce. A teď, říká Sókratés, když máme tyto zákonodárce a strážce, tak se můžeme tak trošku rozhlédnout po té obci a nechat je, aby si vybrali místo pro svoji noclehárnu. To místo, kde oni budou sídlit v obci, samozřejmě musí být vybráno strategicky, tak aby vyhovovalo proti nepřátelům vnějším i proti těm, kdo by chtěli ohrožovat řád obce zevnitř. Ale pak zejména musí být jejich vybrané sídliště zvláštním způsobem postaveno, a to tak, aby znemožňovalo těm strážcům, aby byli čímkoliv jiným nežli strážci. To je ten základní princip, který je založen v potřebě, že každý má být jen tím jedním, k čemu ho přirozenost naklání a k čemu jeho @ψυχή# svým přirozeným sklonem a svou výchovou se vypracovala. Tím má být člověk. Tím má být také strážce. To znamená, on nesmí být žádný člověk vydělávající, jakýmkoliv způsobem, on musí být jenom strážcem. V tom obydlí nesmí mít žádné soukromí, tam nesmí být žádná místnost, do které by kdokoliv kdykoliv nemohl vstoupit, v které on by si mohl uložit nějaký svůj majetek, poněvadž on nesmí mít žádný vlastní majetek. On je člověk, kterému je svěřena obec. Jeho zvláštnost v celé obci je v tom, že především ti @νομοθέται#, ale pak i ti ostatní @φύλακες# jsou lidé obecna. To jsou lidé, kteří žijí pro to obecné a nemohou nic jiného, nežli žít pro obecné. V té obci každý dělá to své, a to jejich, těch strážců, je to obecné. A proto oni nesmějí mít zlato a stříbro, ani nádoby z něho, ani nesmějí spát v místnosti, kde něco takového je, a je nutno jim vštípit, že jediné zlato a stříbro, které pro ně má smysl, je zlato a stříbro v jejich duši.186 Je-li celá výchova strážců koncipována tím způsobem, jak jsme si vylíčili, pak zbývá ještě jeden malý detail, který musím dodat. Totiž zákonodárci té obce se musí potom snažit, když se všechno takovýmhle způsobem zařídilo – ta reforma músické výchovy, bájí, pohádek, výchovy těch maličkých od samotného začátku, reforma poezie, reforma všech ostatních umění a dovedností, reforma lékařství a gymnastiky, atd. – když to všechno bylo zařízeno, musí se ti zákonodárci přičinit o to, aby všichni na tohle, že oni to zřídili, zapomněli. Aby na to zapomněli, to bude velice těžká věc. Musí vštípit všem členům obce takovou zvláštní pohádku, mýtus, takovou dobře míněnou lež. Ti nomothetové jsou jediní v obci, kterým je dovoleno lhát, a to v plném vědomí, že je to lež. Poněvadž tato lež je svým způsobem pravda. Proč je ta lež nezbytná – to vyplývá z toho, že v obci nejsou jenom nomothetové a strážci, jsou zde ještě jiní, kteří nepochopí tak snadno, a u kterých to není ani tak účelné, aby do všech detailů pochopili, a snad ani možné. Ten mýtus spočívá v tom: Celá obec musí být přesvědčena o tom, že v této podobě, v podobě těch tří stupňů – jak Platón říká, tří plemen, @ἔθνη#, totiž těch výrobců, strážců a zákonodárců – se celá narodila takříkajíc ze země, takhle ji země zplodila, a není to výmysl těch nomothetů, to pochází od přirozenosti, z povahy věcí. A všichni občané té @πόλις# jsou bratři, protože všichni jsou z jedné matky, ale jedněm ta @φύσις# přimísila k té jejich @φύσις#, k té jejich @ψυχή# zlato, druhým stříbro a třetím měď. To je to zlato v duši. Následkem toho ti, kteří mají tu příměs zlata – to jsou ti, kteří jsou od přírody politikové, to jsou ti, kteří od přírody jsou schopni žít pro obecné a určeni k tomu, aby žili pro obecné a pro nic dalšího; ti nemají tedy svůj vlastní život, jejich život patří té obci. Proto nemají také vlastní majetek, jak uvidíme, nemají vlastní rodinu, to všechno jim musí být škrtnuto. Tento druh štěstí je pro ty výrobce, ti mohou mít tohle všechno. Je pochopitelné, že partneři Sókratova rozhovoru vyjádří svoji pochybnost o tom, zda je možno lidi přesvědčit o takovémhle mýtu. Sókratés na to říká: No jistě, to by byla záležitost nadmíru virtuózní, přesvědčit o tom ty současníky této základní společenské přeměny, ale snadnější bude o tom přesvědčit další generace.187 Mýtus o těch třech @ἔθνη#, o těch třech druzích lidí je takovou uvědomělou ideologickou fikcí, jednou z prvních v teorii @πόλις# a politiky vůbec, a tato věc byla přirozeně určena k velké historické kariéře. Jako skoro každý platónský mýtus má také tento alegorickou povahu, a lží je jenom v té alegorické podobě. V Platónově vlastním přesvědčení se věci mají skutečně tak, že něco takového jako žít pro obec má své stupně, stupně založené v lidské přirozenosti a v jejích odstupněních – v lidské přirozenosti a v povaze lidského života, tzn. v @ψυχή#, která přirozenost spravuje, přejímá, prostupuje a odevzdává dál. O tom, kde je v takovéhle obci spravedlnost, si povíme příště.
Soubory
Přepisy 16.txt