Julius Stenzel, Dilthey und die deutsche Philosophie der Gegenwart. Philosophische Vorträge, veröffentlicht von der Kant-Gesellschaft, Nr. 33. Berlin 1934. S. 26, 1. – RMk.

Před nedávnem odešel navždy význačný badatel platonský Julius Stenzel, myslitel filosofické svědomitosti a filologické akribie. Jeho přednáška o Diltheyovi, konaná na berlínské universitě při sté ročnici Diltheyových narozenin, nás zajímá jednak jako projev úcty a vděčnosti, kterou se současná filosofie cítí zavázána k jednomu ze svých původců, jednak. jako osobní vydání účtu, k němuž Stenzel pociťoval povinnost. Je až napínavé sledovat, co moderní filosofie, takový Husserl, Jaspers, Heidegger učí viděti na Diltheyovi, jak lze valnou část jejich úsilí označit jako reflexi nad Diltheyem. Vlastní svůj úkol, v němž se cítil Diltheyem hluboce poučen, definuje Stenzel takto (je to podle něho zároveň smysl německé filosofie vůbec): „Den metaphysischen Sinn der Gemeinschaft zu deuten und geschult an der Tradition der klassischen Philosophie der griechischen Polis, Philosophie nicht auf das Ich, sondern auf das Wir zu gründen.“ Stenzel sám tento problém nedořešil – odešel jako nesmířená existence ve chvíli, kdy se otázka klade nejen teoreticky, ale i prakticky, a zní: má pravdu polis nebo Sókratés?