Etienne Gilson, La théologie mystique de St. Bernard. Paris, Vrin 1934, p. 247, 25 frs.

Gilson podává v tomto díle příspěvek k dějinám křesťanského gnothi seauton. „Terram intuere ut cognoscas te ipsum“ zni Bernardovo motto dna. Také o Bernardovi jako o Sokratovi platí, aspoň podle slov Gilsonových, že jeho nauka je formulí jeho života a život konkretní realisací nauky. Také u Bernarda je motivem života i nauky starost o duši. Také nauka křesťanského mystika je rozvrhem života v celku. Ale celý tento proces nestaví člověka posléze před nutnost, vystavěti vlastni život z vlastních prostředků na vlastní odpovědnost a udržeti se v něm vlastní odvahou, nýbrž je naukou o abdikaci vší „vlastní“ vůle a jejím znovunabytí z vůle boží. Boží caritas, tento ryze křesťanský pojem, je východiskem theologie Bernardovy, a láska k Bohu, přemáhající otrocký strach, její terminus. Tak je „křesťanský sokratismus“ (termin Gilsonův z jeho Esprit de la philosophie médiévale) přímo antipodem sokratismu původního: pohybuje se přirozeně na půdě křesťanského světa, který mu dává všechny jistoty, jichž potřebuje. A přece je v něm element, který zaujme filosoficky; neboť Bernardův svět není jednoduchý, samozřejmě daný svět naivních potřeb a jejich úkoje, nýbrž křesťanské dvojsvětí, a také v tomto světě se uskutečňuje transcensus. Explikace tohoto transcensu je křesťanský sokratismus: Gilson definuje konkretně úlohu „mystické theologie“ Bernardovy takto: podati souvislý doktrinální výklad a úplné theologické ospravedlnění života cisterciáckého tak, aby tato doktrina, zrozená ze života, živila opět život.
Rámec, v němž se pohybuje Bernardův výklad života mnišského, je výklad poměru člověka k Bohu a změna, nastalá v jeho přirozenosti prvotním hříchem. Člověk nese v sobě původní a nezničitelný obraz Boží; tím je svoboda, liberum arbitrium, která je libertas a necessitate. Liberum arbitrium je však komplexní zjev, nutno odlišovati liberum arbitrium od liberum consilium (schopnost usouditi, kde a jaké jest dobro) a liberum complacitum (schopnost rozhodnouti se pro poznané dobro). V těchto dvou posledních sídlí libertas a peccato a libertas a miseria, v nich k nezničitelné imago Dei přistupuje similitudo. Tato similitudo je zničena důsledkem prvotního hříchu, úsilí mnišského života jest pak restaurovati (s pomocí milosti Boží) v člověku onu similitudo; transcensus, který se mnišskou praxi uskutečňuje, je přechod z ratio dissimilitudinis (termín Augustinův) k similitudo. Přechod k similitudo je realisace křesťanské lásky, jež v podstatě je voluntas communis, společenství vůle mezi Bohem a člověkem.
Není možno v krátkém referátu ani stručně uvésti bohatství námětů a poučení o cisterciácké mystice, poměru Bernardově k Abaelardovi, o humanistické tradici ve středověku a mn. j., které obsahuje Gilsonův spis.
Kdybychom měli charakterisovat stručně poslední rozdíl mezi křesťanským a filosofickým sokratismem, řekli bychom, že filosofický sokratismus spočívá v intelektuálním transcensu života v celku, jímž teprve život a svět se stává viditelným; křesťanský transcensus se uskutečňuje v oblasti vůle na základě předem daného, křesťansky dualistického obrazu kosmu.