Beimut Kuhn, Sokrates. Ein Versuch über den Ursprung der Metaphysik. Berlin, Die Runde 1934. Str. 161.
Kuhnova krásná kniha je z nejvážnějších dokumentů myšlenkového a filologického úsilí, které ještě v nedávné minulosti bylo v Německu věnováno interpretaci filosoficky nejvýznamnější snad chvíle evropského myšlenkového života: rozhodná chvíle, v niž se setkaly tři pratypy evropské filosofie, Sokrates, Platon a Aristoteles. Celé toto úsilí bylo podníceno novým filosofickým rozmachem, vedeným velkými filosofickými zjevy přítomnosti jako Husserl, Heidegger, Jaspers, celým oním podivuhodným oživením nejzákladnějších problémů filosofie, jehož jsme byli nedávno svědky a které, zasuto dnes chvilkově rumem události, vytryskne zase jednoho dne, až vzejde znovu potřeba složití si účty z toho, co se stalo a žit v plném uvědomeni vlastních činnosti a možnosti. Dnes filosofie po celém světě podstupuje zkoušku tichého, mlčelivého zrání. A nic není vhodnější k tomu účelu, než oddaná meditace velkých filosofických úsilí a myšlenek, jak ji provádí ve své práci Kuhn.
Kuhnova kniha je sice interpretací historického jevu Sokratova, zároveň však v plném smyslu slova dílem aktuálně filosofickým. Kuhn nestojí vůči Sokratovi jako objektivní pozorovatel, zaujatý svrchovanou kuriositou, jež měla důsledkem vznik západoevropské filosofie; Sokrates je proň faktum, jež i béře s největší vážnosti, sám jsa zasažen vážnosti sokratovské otázky. Tato otázka je pro Kuhna počátkem západoevropské filosofie, ale stoji i na jejím konci, a vlastni filosofické úsilí Kuhnovo jest ukázati, že dnes, kdy západoevropská tradice skončila popřením filosofie odevzdáním do absolutní moci Boži (Kierkegaard), positivistickou skepsi, marxistickým reálným vyřízením ideální dialektiky či nietzschovským vitalismem, klade se otázka neodbytně znovu. Kuhnova formule pro dnešní úsilí filosofie by tedy asi byla nedobytnost sokratovské posice, neodvratnost sokratovské otázky. S tím vším jde ruku v ruce, že Kuhn se vyrovnává daleko spíše s těmi výklady Sokratova zjevu, které jdou mimo dráty školské filosofie, třeba využíval všech prostředků historické a filosofické akribie, jež školní vzděláni skýtá: jde po stopách historické rekonstrukce Sokratova zjevu, jak se o ni pokoušeli Schleiermacher, Joel, Maier, Taylor, Bumet a naposledy i Julius Stenzel, sleduje ve skutečnosti zcela jiný cíl, a tudíž jde vlastně i jinou drahou. Není to řecký Sokrates, co mu tane na mysli, nýbrž Sokrates filosof, vlastni zdroj filosofické otázky pro více než dvě tisíciletí, Sokrates, stojící hloub než jeho historické podmínění. Kuhn by se ovšem bránil – a právem bránil – míněni, že jeho Sokrates není historický, dějinný. Jeho pokus podává samé pradějiny filosofie. Psáti tyto pra-dějiny neznamená přímo filosofovati, ale předpokládá, že se filosofovalo. Filosofie pak je proces života; i jsou pradějiny filosofie zvláštním způsobem zachyceni tohoto vzniku filosofie ze života sama, způsobem moderním; neboť existuje jiný způsob tohoto zachycení, způsob, který podal geniální Plato a jehož podstatou je odpověď na otázku, jaký musí býti spravedlivý svět, v němž je možný Sokrates. Platonova odpověď na Sokratovu otázku je nedějinná ontologie; moderní odpověď – toť jasné – bude dějinná; leč jaká bude posléze tato odpověď?
Existuje dvojí pokus pradějin Sokrata: Kierkegaardův a Nietzscheův. Kierkegaard vidí v Sokratovi „absolutního ironika”, který tím, že životu ukazuje nedosažitelný absolutní vzor, jej staví před neodvratnou nicotu; Nietzsche v něm vidí racionalistické rozrušení života. Druhé pojetí je Kuhnovi falešné, první neúplné a nepřesné. Sokrates není sám rozrušitelem života, nýbrž rozrušeni již nachází jako faktum před sebou: to je fenomén sofistiky, jež se tváří, jakoby ovládala život, zatím co slouží pouze jeho atomisaci, zatím co se dává do služby jednotlivých jeho tendencí. Sofistika nastoluje suverenitu života, ale zároveň anarchii jeho tendenci. Co Sokrates činí, je prosté a vážné. Béře od sofistů jejich nárok, býti mistry, „techniky” života, a pojímá jej vážně. Techne, zručnost, umělost je pojata jako model, jímž má býti regulována úvaha o životě v celku. Má existovat umělost, řidiči život v celku, dávající mu celkový účel na rozdíl od účelů jednotlivých umění a vědění, k nimž nás se samozřejmostí ponouká nouze životni. Vážnost Sokratovy otázky je v tomto transcensu přes celý život, a v nedostatku odpovědi na tuto neodbytnou otázku je Sokratovo nevěděni; v tomto nepřeklenutelném konfliktu otázky, před níž není vyhnuti a k níž není odpovědi, je zároveň vědění o nevědění. Tím, že účel postulovaného umění transcenduje celý život, je účelem lidským, t. j. všeobecným a posledním, nerelativním; vědění, které k němu patří, je znalost člověka, a to individua, o něž právě jde, t. j. sebevědění, sebepoznání ve smyslu sebevlády, posesse sebe sama. Nástrojem práce je tu slovo; tomu je sokratovskou úlohou uložena tíha, které dosud nebylo zvyklé nést, ale zároveň funkce, která je vyzvedá vysoko nad všechny ostatní. Neboť umění dokonalého života jest to, které teprve ukazuje život v jeho pravé podobě, v rozeklanosti všech jeho naivních hodnot, a odtud přivádí pohled k jeho možné jednotě. Jednota, kterou ukazuje, je jen ryze formální, nespočívá však na bezdůvodném nároku přehnaného racionalismu, nýbrž je tím jediným, co v rozhovoru za dané situace bezcestí je možno hledat a za čím možno spět. Kdo tedy mluví o „racionalismu” sokratovské otázky, nemluví k věci. Tím pak, že »Sokrates ukazuje k možné jednotě života, nutí k rozhodnutí. Tím, že se rozhodujeme – a to v celku, pro určitou celkovou formu životni – dáváme si teprve možnost uskutečňovati dobro v životě. Mezi tyto možností nepatří život podle kalkulu libostí; patří však k pravému životu – aspoň pro Sokrata – shoda mezi tímto telos a podmínkami existence, důvěra v jsoucno, i když snad ještě nikoli ontologická zakotvenost dobra (jako u Platona); a podmínkou se strany lidské, v niž leží stálost osvědčující se volby, je životní statečnost. Statečnost není jednou ze ctností, nýbrž ctnost sama: je to u Sokrata zcela nová ctnost, které do té doby není: státi v poznané pravdě. Povinnost státi v poznané pravdě je však pouze jedna ze stránek procesu, jehož rub má jméno ustavičné zkoumání a zkoušení logem, v tomto zkoušení pak zbavování se strusek samozřejmé ješitnosti a pýchy; procesu, v němž pracuje o sobě samém, člověk se stará o vlastní duši. Vlastní duše – tento výraz nesmí býti chápán mythicky nebo ontologický. Ani orfismus, ani otcovství platonismu nemluví ze Sokrata. Starost o duši je prostě starost o nejvlastnější jádro já, to, jemuž posléze jde o život v celku, o celkový význam v životě – na rozdíl od ostatního, co k nám pouze náhodně náleží a s naší podstatou se nekryje. Zde je sokratovský rozdíl mezi podstatou a akcidenciemi, který Plato později podložil, interpretoval ontologický. Co však činí Sokrata, tohoto filosofa par excellence, který hledí veškeré možnosti životni přenésti do sféry logu, do sféry pedagogického rozhovoru a starosti o duši, skutečnou osobou? V čem je možnost Sokratovy konkrétní, historické existence? Může život v logu býti celým životem? Nepotřebuje Sokrates mimo sokratovské nevěděni určitého vědění, jež řídí jeho konkrétní život v jeho rodném městě? Tak jest tomu, domnívá se Kuhn, vskutku. Je to sokratovská zbožnost, povědomí jakéhosi božského vedeni, jež mu pomáhá přes úskalí, na němž nevědění ztroskotává. A do oboru této „prozřetelnosti” spadá i poměr Sokratův k obci. Sokrates svým rozhodnutím pro obec i proti spravedlivému jednotlivci je „posledním občanem antické polis”.
Takový obraz kreslí H. Kuhn tedy o Sokratovi. Nemělo by smyslu příti se o jeho historické správnosti; je zajisté ze všeho, co dosud bylo o Sokratovi podáno, nejdůkladněji myšlen a přesvědčuje konsekventním provedením myšlenky filosofického života a nevěděni jako podstaty Sokratova zjevu. Ale Sokrates sám není metafysikem a není zejména ontologem v antickém smyslu; kniha Kuhnova neuspokojuje jakožto „pokus o původu metafysiky”. Jak došlo k spojení sokratovské starosti o duši s teoretickým zájmem metafysika? Děje se metafysický proces již v Sokratovi nebo až v Platonovi? Je sokratovská otázka nutnou praotázkou metafysiky, t. j. filosofie v tradičním smyslu slova? Pramení filosofie vskutku nutně a jedině z aporií lidské existence, nebo je něčím jiným, co se podstatně vyzvedá z běhu naivního světa a co u Sokrata teprve sebe samo hledá? Vyčerpal se smysl sokratovského nevědění v pokusu reformy života? Co je s filosofického hlediska hlubší: transcensus života anebo život sám? Srovnáme-li s transcensem Sokratovým, jak jej liči Kuhn, transcensus Platonův (dualismus), Kantův (od obsahu k formě světa), Kierkegaardův (od života ve světě k životu v poměru k Bohu), Husserlův (od světa k transcendentální subjektivitě), pozorujeme, že se návrat do světa, Sokratovi zaručovaný jeho tradiční zbožnosti, stává stále nesnadnějším. Je snad tím nesnadnější, čím má v intenci filosofů více positivního významu?
Prof. Rádi v Dějinách filosofie zdůrazňuje Sokratovo „pohrdání citem” (I, 150) a jeho „intelektualismus” vůbec. Prý Sokrates podceňoval jednáni (144). Kuhnovo pojednání, které vykládá Sokrata ze života a nikoli z doktrín, je s to rozptýliti tato nedorozumění. U Sokrata nešlo o intelektuálství, nýbrž o jasnost pro život. Právě že pro život, je její hledáni tak vážné a nesentimentální. A není u něho nicméně pohrdáni citem, nýbrž jen povědomí, že citu nelze ukládati na starost filosofickou otázku, starost o duši.