Sokratova problematika v dějinách a přítomnosti
Emil Utitz, Die Sendung der Philosophie in unserer Zeit. Leiden 1935, S.159.

Kniha prof. Utitze zabývá se otázkou, kterou bychom mohli nazvat specificky sokratovskou: poměrem filosofické nauky k času, jejím zasazením do lidského života. Tento problém se podle U. (a našeho) názoru dotýká samých základů západní kultury, neboť filosofie je její centrum a její charakteristikon. „Bestimmte höchste Menschentypen, ja im Grunde fast alle, finden wir auch ausserhalb der abendlländischen Welt: den Heiligen und den Helden, den Mystiker u. den Staatslenker, den Heros der Sittlichkeit u. den Mann der Tat. . . Einen Typus. . . hat uns das Abendland geschenkt, dem wir. . . anderwärts nicht begegnen . . .: den Typus reinen Forscherlebens.“ (12.) Věda (která v posledním smyslu se kryje s filosofií) je Utitzovi naplněním, nikoli protivníkem života. Tuto thesi hledí Utitz demonstrovati na historii svého problému a prokázati systematickými úvahami. Pravá filosofie, chce říci prof. Utitz svými historickými ilustracemi, věřila a věří v moc ducha, nepokládá jej, jako tak mnohý moderní myslitel, za pouhý effectus non efficax. A veliká filosofie je vždycky skutečným, živoucím průkazem této moci, v němž je angažován filosof celou svou existencí.
Utitz ukazuje v historické části své vyzrálé umění charakterologického a filosofického portrétu; uměni, najít základní typy a vybrat markantní rysy, jež je charakterisují. Zaujmou zde zvlášť ostře viděné profily Baconův a Erasmův, jichž úchylky od heroické filosofie, již Utitz postuluje, jsou vyhmátnuty s mistrnou jistotou.
V systematické části hledí prof. Utitz zejména ukázati podstatnou shodu svého známého intelektualismu s názorem, že filosofie si žádá celého člověka, s názorem o „Selbstverwirklichung der Philosophie“. Tato nauka o „sebeuskutečnění filosofie“ je mu vlastně prostou konsekvencí, aplikací tohoto intelektualismu na vlastní život filosofův, který nesmí sobě samému odporovat, takže život je takřka zatěžovací zkouškou doktriny. Filosofie jest život v logu, logifikace života.
Prof. Utitz (zajisté s úmyslem) jak v části historické, tak v systematické zjednodušuje. Jak záhadnou se jeví postava na př. Descartova tomu, kdo hledí proniknout všechny tak rozmanité stránky a motivy jeho činnosti; jak bude váhati, převésti tuto postavu jednoznačně na formuli intelektualistické vita contemplativa především! A právě tak se bude ptáti ten, kdo požaduje i od intelektualismu poslední účty, není-li filosofický vhled, onen názor pravdy a smyslu, od něhož prof. Utitz vychází, spiše důsledkem než principem, počátkem filosofického života. Je filosofie intelektualismem, nebo je intelektualismus toho platonského ražení, zastávaného Utitzem, již zcela specifickou odpovědi na filosofickou otázku? Je zvlášť nápadné, jak u Sokrata Utitz nijak nezdůrazňuje nevědění.
Utitzova kniha je jednou z energických a časových obhajob věčného; tato obhajoba je podniknuta s jemností, důrazem, enthusiasmem, a jest ji přáti zejména též u českého čtenářstva, jemuž její otázky jsou životními problémy, rozšíření co největšího.