Co je vidění?
Od doby, kdy Řekové počali filosofovati, sahá až dodnes dějinami myšlení obraz, kterým evropský duch vyformoval dosažený jím stupeň sebepoznání: duch je oko a názor. Zrak je prasíla ducha a vidění praobraz postavení člověka ve světě. Protiklad jasu, světla a temnoty charakterisuje lidskou životní dynamiku tak výstižně, že nejsme skoro sto ji myslit bez tohoto obrazu; je to putování v nejrozmanitějším odstínění pohody pod „světlem, jež nezachází nikdy”. Je to spontánní k sobě obrácená obrazivost, která zde tvoří myšlenku i slovo; člověk myslí sám sebe sub specie zraku a nemůže jinak. To však neznamená nikterak, že by nám zrak a vidění byly ve své podstatě jasný; zdá se naopak, že dává-li obraz zraku prvotní zárodek imaginativní jasnosti našemu pochopení ducha, je to naopak totalita ducha, jíž je třeba k zachycení podstaty zraku a zření.
Ze všech smyslových oblastí je oblast zraku nejširší a ze všech smyslových úkonů je vidění nejspontánnější, nejsvobodnější. Zrak je původní smysl dálky a obzoru. Žádný z ostatních smyslň nemá rozpínavosti zraku, jež skrze prítomné proniká do hloubek a přítomné dává vždy‘ jen v hloubce. A žádný nemá jeho svobody: nepostačí všeobecná duševní bdělost, aby se před námi prostíralo zrakové pole; ve zraku se projevuje duchovní spontánnost obracení se k věcem ve své smyslové formě. Pole je zde dáno v aktivní spontánnosti právě tak jako jednotlivá věc v poli; v oblasti ostatních smyslů máme proti tomu svobodu jen co se týče jednotlivosti. – Také diferencovanost zraku jej odstiňuje od ostatní smyslovosti: každá smyslová oblast má svou konkrétnost, zrak je nejbohatší. Řeč nebo melodii slyšíme ve zvucích a tónech; tóny pak slyšíme prostředím, které je dáno mathematicky, en parergo, ale nutně a se zákonitým odstupněním distance. Zrak však má jednak viděné, jednak prostředí, tedy to, skrze co vidíme, jednak to, v čem vidíme – světlo, prvotní podmínku viditelnosti, světlo, jež neviděno působí všechno zírání, jež před námi teprve odkrývá viditelné v jeho názornosti. Zírání tedy není něco jako hmat na dálku; hmat nemá charakteristického jasu. Vedle přímo viděného má zrak své nepřímé vidinosti a své podstatné nezpozorovanosti. Nezpozorovanosti nejsou pouze potencionality pohledu, nýbrž patří k nim i to obecné, z čeho náš pohled žije obraceje se ke konkrétnostem: prostor jako všeobsáhlá milieu a světlo, odkrývající jas. V těchto dvou momentech je vidění vždycky nad jakýkoli konkrétní dojem, v nich má zároveň svou kontinuitu současnou i posobnou.
Je-li ve zraku nezírané právě tak podstatné jako zřené, dá se ještě dále lišiti zírání a vidění. Zírání se týče toho, co je ve zraku vlastní aistheton: barevné plochy. Zíráme-li barevnou plochu, nedá se říci týmž dechem, že barevné plochy jsou to, co vidíme; neboť nevidíme plochy, nýbrž věci. Zírání je pouhý prostředek vidění. Vidění je intensivní akt, v jehož ohni se zírání přetavuje v pochopení konkrétní předmětnosti. – Všechno konkrétní vidění je chápání a zírání je v podstatě pouhá abstraktní kostra živého těla zážitku, kterou objevuje naše reflexivní analysa. Vibrující kontinua, presentovaná zíráním, utvrzuje vidění v pevný tvar. A tu existuje řada stupňů, v nichž se naše vidění dopracovává své vlastní plnosti, stupňů, jež zároveň charakterisují druh naší visuelní existence: vidění není automatismus, hotový provždy, nýbrž žije v přirozených a svobodných výbojích.
Tam, kde zření nepřešlo ještě ve vidění, nedá se mluviti ani o pevných
kvalitách, ani o pevných tvarech; ba u zcela naivního, bezprostředního člověka, (primitiva, dítěte), není začasté zření diferencováno od ostatku smyslovosti. Nad stupněm pouhého nediferencovaného zírání stojí stupeň prvotního, spontánního visuálního stylu. Ze vidíme věci v určitých barvách a tvarech, není prostá záležitost smyslového automatismu, nýbrž dějinně vypracovaného stylu. Primitiv třebas identifikuje barvy, které jsou pro nás různé, což znamená zároveň, že barevná nuancovanost věcí – vždy závislá na vypracované skále nuancí – je proň od naší stylově odlišná. Také tvar věcí je záležitost stylu: každý prostorový útvar je pro nás representován nějakou význačnou kvalitou tvarovou, jež je nám vidícím bezprostředně bližší než pouhá zíraná perspektiva či kontinuita perspektiv, v nichž se věc objevuje. Je známo, jak n. př. t. zv. ornamentika jihomořských ostrovanů je ve skutečnosti zachycením takových representativních kvalit, ku př. trojúhelník tu znamená ptáka, atp. Stylová odlišnost viděného není však podmíněna pouze ryze visuálně, nýbrž často kategoriálně: „primitiv” syntetisuje jinak své věci, nežli my, co je pro nás atribut, jeví se mu začasté věcí atp. – Vyšším stupněm je uvědomělé zachycení visuálního stylu a výslovná asimiiační snaha, obrácená k viděnému universu. Visuální styl dovede uvědoměle raziti a pěstiti umělec ve shodě s duchovním řádem své bytosti a – poněvadž bytost vždy stojí v monadické harmonii historické vstřícnosti lidských bytostí – ve shodě s duchovním řádem své doby. Tak se v složité a bohaté skladbě vidění obráží neviděné, duchovní kosmos, proniká je a dodává mu teprve života, věcnosti, zachytitelnosti.