Erich Rothacker: Geschichtphilosophie. München-Berlin. 1934 (Olden-bourg-Verlag), 156 S., GM 6.50. In: Handbuch der Philosophie, hsgg. v. Bäumler u. Schröter.
Kniha typická pro dnešní způsob psaní filosofických knih, zvláště v Německu. Velmi bohatá, často až málo vybíravá erudice, bohatství nápadů mnohdy oslňujících, mnohdy krátkodechých, sklon k stavění starších názorů na hlavu, –mnoho smyslu pro problémy, filosofování jemným instinktem pro souvislosti a otázky; naproti tomu též jistá ukvapenost, překotnost v kladení problému i řešení, interesantnost kladená nad metafysickou důkladnost, zkrátka nedostatek času, Rothacker je z nejnadanějších hlav národního socialismu. Filosofická složka strany má prozatím ovšem minimální vliv. Pro nás nicméně důležité vědět, co si nejvýznačnější intelektuálové strany představují pod filosofií dějin. Po této stránce kniha Rothackerova zasluhuje důkladného studia, poněvadž je s to rozptýlit mnohé falešné představy, které koluji o filosofii národního socialismu jako bezpodmínečném naturalismu a biologismu, jako dějinném fatalismu, odevzdání se v moc osudu, temném iracionalismu apod. Rothacker podává nejen vlastní názory, ale též interpretace autorů, s nimiž obvyklý výklad provádí lehkou schematisaci, vedoucí k právě citovaným výsledkům, zvi. Clausse, Spenglera aj. U každého z těchto autorů dovede R. ukázat styčné body (a to podstatné) s čistě historickým způsobem nazírání, který je jemu samému vlastní.
Rothacker nejprve kritisuje klasickou filosofií dějin, které veskrze vytýká jednostrannost; klasické teorie isolují zpravidla jeden z prvků o sobě složitého dějinného procesu a zabsolutňují jej; tak tomu je zejména s ideovým prvkem dějin v německém idealismu, s momentem tradice v křesťanské filosofii dějin od Augustina po Bossueta, s momentem dynamickým v systémech biologismu, materialismu a j. Naproti tomu se Rot-hacker nechce spokojiti tím, že uvede všechny tyto momenty v patřičnou rovnováhu. Vidí, že problém se dá řešiti jen zjištěním ontologické osnovy dějin. Nositelem dějin nejsou jednotlivci, nýbrž sociální celky, které R. nazývá národy a které nepojímá ryze biologicky, nýbrž především historicky. Tyto skupiny jsou charakterisovány určitě definovanými způsoby chování k světu, k okolí, a tyto charakteristické rysy chování jsou veřejně schvalovány, mají společenskou sankci a prostupuje je jednotný styl. Chováni samo nutno viděti jako odpověď na situaci, která jednak má úspěch, jednak odpovídá základnímu pathetickému postoji, který charakterisuje lidi onoho společenství. Rozvinutím a přepracováním takových postojů vznikají kulturní díla a s nimi kulturní formy, schopné tradice, vzniká kulturní styl. Kulturní tvorba stojí v napětí mezi tradicí a individuální svobodou, jež sice tvoří nové, ale zároveň je naplněním tradovaného. Tradice dodává historickému procesu substanciality (pojem Heglův, cf. Phil. der Weltgeschichte, ed. Lasson I, 35-36); osobní odpovědnost je však vlastní movens, vlastní dramatický moment dějin. Tedy teorie objektivního ducha, která se hodně liší od běžné interpretace, kterou německé společenské filosofii dávají n. př. naši kritikové, někde právem, jinde –
jde-li na př. o Fichta, Hegla, ba i o publicisty rázu Möllera v. d. Bruch; – jistě neprávem; je to druh laciné polemiky, teoreticky celkem bezmocný. „Es muss mit grosser Entschiedenheit festgehalten werden, dass alle Handlungen und Entscheidungen bei Persönlichkeiten (auch anonymen!) liegen, u. dass von einer Selbstbewegung des „objektiven Geistes” als solchen, ohne dass pulsierende Entscheidungen von Individuen dessen Richtkräfte aufnehmen, nie und immer die Rede sein kann” (S. 140).
Pojmy situace, postoje, stylu, tradice, substance, rozhodnutí jsou podle Rothackera původni pojmy historické, zachycující totiž pojmovou krajinu historického bytí a nepřevoditelné na pojmovou krajinu jinou. Důkaz, který Rothacker se snaží o tom podat, neobsahuje přesných důvodů, proč tyto pojmy nelze pokládat za individuálně nebo sociálně psychologické; spočívá v poukazu k tomu, že chápajíce lidské jednání neuvažujeme kausálně ve smyslu přírodovědeckém. Rothacker ovšem následuje zde existenciálni analysy Heideggrovy, které mu dovoluji přenésti se přes metafysické partie jeho problémů. V souhlase s tímto myslitelem zdůrazňuje Rothacker poslední emocionálně-voluntativní založení kulturních činů a stylů. Dějinný život je boj o životní styl, který se objektivně jeví jako boj o určitý svět, takže tento svět je věc, která se děje ve stálém rozhodováni význačných lidí i anonymů; tvorba a udržování takového světa pak posléze stoji na emocionálním postoji, všecko objektivní v naší životní orientaci je založeno životně. To podle Rothackera neznamená opuštění všech objektivních měřítek, poněvadž rozmanitost světových perspektiv, založených životně či emociálně, si nemůže ex definitione odporovat o nic víc, než žabí a ptačí perspektiva (trochu příliš snadné řešeni problému historismu); znamená to jen přechod od intelektualismu k celému člověku, ale ovšem nikoli přemrštěný odpor k intelektu za každou cenu. „Das Bewusstsein wird nur substanzlosen Menschen zum Verhängnis.”
V celku i v detailech lze Rothackerovu pojetí dějin adresovati vážné námitky. Dějiny jsou pro R. tvorbou z vržené svobody. Tento pojem ponechal R. ve formální neurčitosti. Oč posléze jde svobodě a čím může jakožto svoboda být? Jde o bytí na světě; ale je tato Vlastini, vnitřní možnost bytí na světě posléze určena pudově, jak se k tomu klonil, obávám se, v posledním své období Scheler; nebo existuje pro člověka možnost vymknout se vrženosti; nebo je dějinnost poslední perspektivou pro člověka? Rothacker se přiklání zřejmě k poslední thesi, ale druhé možnosti neodmítá a tak chybí jeho filosofii dějin důležitá metafysické kapitola. – Další námitka by se týkala celkově optimistického charakteru této filosofie dějin. Rot-hacker nevypracovává ty struktury lidské dějinnosti, které jsou faktory úpadku, a koncentruje se na stoupavý moment tvorby, formování, objektivisaci života. Tradice, kolektivita je mu pouze nositelem substanciality, nikoli zároveň možného zakryti vlastního smyslu dějinného života. Tak Rothackerovi chybí v jeho nárysu ontológie dějin momenty nebezpečí v dějinách. Tento odpor proti životni seriosnost! Heideggrově je vědomý, svědčí o tom určité odmítavé poznámky. – Podstatné je dále, je-li v každém historickém dění národ nutným společenským nositelem. Je-li podstatný moment dějinnosti poměr situace a individuálního rozhodnutí, lze si dobře představiti situace, v nichž národní podmíněnost nehraje určující roli, kde nositelem tradiční substance je jiné společenství, na př. církev.