E. Fink: Die phänomenologische Philosophie E. Husserls in der gegenwärtigen Kritik. Sonderabdruck d. Kantstudien, Bd. XXXVIII, H. 3/4.

Husserlovi bylo s mnoha stran vytýkáno, že nereaguje na námitky a kritiky, odbývaje je jakožto „nepochopení“. Ve skutečnosti je Husserlovo jednání vedeno týmiž motivy, které Descarta (v. Discours VI.) měly k tomu, aby neztrácel času polemikami a zbytečnými výklady, když se po intensivní sebekritice cítil na správné cestě. Nyní přejímá žák Husserlův, jím plně autorisovaný, úlohu, vyrovnati se se současnou polemikou, pokud stojí na vědecké úrovni. V tomto článku jsou vyvraceny námitky žáků Rickertových Zochera (Husserls Phänomenologie u. Schuppes Logik, 1932) a Kreise (Phänomenologie u. Kritizismus, 1930), ale mnohde polemika Finkova vybíhá před tento bezprostřední cíl a míní zřejmě Heideggera.
Kriticismus přijímá z Husserla pouze kritiku psychologismu, jeho filosofii vlastní vytýká intuitivismus a ontologismus. Husserl nemůže postaviti kritický problém ve smyslu Rickertově, poněvadž zůstává svým intuitivismem tkvěti v zkušenostním dogmatismu. Fenomenologická devisa „k věcem samým!“ znamená nepochopení smyslu filosofie, která od věcí přechází k jejich nereální formě. Od těchto počátků (filosofie Log. zkoumání) viděna pak i ostatní filosofie Husserlova, podaná v Ideích. Je to pokus o kritickou filosofii podmínek možnosti našeho poznání, která ztroskotává na dogmatismu „Wesensschau“ a idei regionálních ontologií.
Fink vyvrací kritiku jakožto eristickou popřením intence, podkládané Husserlově filosofii žáky Rickertovými. Problém Husserlův není kritika a teorie poznání ve smyslu kriticismu. Husserlovu filosofii lze pochopiti pouze na stanovisku redukce fenomenologické. Odtud je práce Finkova exposicí dosahu redukce. Husserl nezamýšlí fenomenologii jako apriorní nauku o poznání, nechce vykládati svět jeho apriorní formou. Filosofie, která má tento problém, není ještě ve smyslu fenomenologie transcendentální, nýbrž mundánní, světskou. Thema fenomenologie není svět jako apriorní horizont pochopení, podstatný pro naše bytí (tím se Fink obrací zároveň proti Heideggerovi), nýbrž sám původ světa. Fenomenologie může tento problém atakovat, poněvadž redukcí se dostává do situace, kde svět přestává pro filosofa být platným horizontem a kde filosof, filosofující o světě, jakožto fenomenologický pozorovatel již není ve světě.
Fink jde zde ve svém výkladu redukce mnohem dále, než v Erinnerung u. Bild. Metafysika redukce je zde sledována sub specie naprosté mundánní nezdůvodnitelnosti redukce. Není (podle Finka) dostatečného důvodu lidského, který by vedl k redukci. Tak je redukce podle Finka pokračující akt sebepochopení absolutna, motiv, který ovšem připomíná Hegela, a Hegel tane na mysli i při jiných výkladech Finkových (konstitutivní interpretace má charakter kreace, nikoli receptivity atd.).
Husserl zvláštní předmluvou zdůrazňuje, že není věty, které by u Finka nepodepsal. Leč jest určitá dvojakost ve výrocích Finkových, která by musila býti kriticky probrána, aby vztahy mezi Heglem a Husserlem byly postaveny do ostrého světla. Sebepoznání absolutna může, ale nemusí zároveň býti absolutní poznání. Zdali se Finkovi podařilo být všude věren intencím svého mistra, zdůraznivšího různými výroky nutnou relativitu všeho noetického úsilí?