Ch. Serrus: Le parallélisme logico-grammatical. Paris, Alcan 1933, S. XVI. + 514, 70 Frs.

Kniha chce podat širokou kritiku myšlenky „obecné logické gramatiky“, kterou autor pokládá za filosoficky zhoubnou. Jejím zdrojem je názor o paralelismu mezi gramatikou a logikou, který způsobil již mnoho zmatku v jedné i druhé. V podstatě spočívá tato konfuse na míšení empirického a logického, tedy na nedostatečné teorii myšlení i řeči.
Názor o obecné gramatice vznikl podle autora tím, že tradiční (aristotelovská) logika je a priori orientována na základech, které jsou vypůjčeny ze spontánní metafysiky jazyka. Je to metafysika substancialismu, metafysika věci-názvu. Metafysika substancialismu vedla k atributivní teorii soudu, z kopule „jest“ učinila nutný element každého soudu-věty a tím dospěla k nejobecnějšímu schematu predikace, které je v základě jak logiky, tak vší gramatiky. Subjekt, kopula, predikát jsou momenty tradiční teorie čisté logické gramatiky. K tomu přistupuje později teorie větných předmětů, analytická konstrukce věty a souvětí. V teorii všeobecné gramatiky tedy utajeně přežívá aristotelská metafysika, i když moderní myšlení ji v obsahové vědě dávno opustilo, a zdržuje proniknutí k poznání konkretních struktur jazyka. To je patrno zejména u Encyklopedistů, tak osvobozených od předsudků po stránce vědecké, ale tonoucích v abstraktech obecné gramatiky. To je patrno ještě na názorech Schleicherových, který období shody logiky a řeči překládá do prehistorie a ve vlastním jazykovém vývoji sleduje vlastně jazykový úpadek.
Moderní linguistika nepřijímá obecnou gramatiku jako fakt, nýbrž jako problém, a nepojímá ji jako fenomen logický, pocházející z identity rozumu, nýbrž jako fenomen psychologický, souvisící s potřebami výrazu a nutností stvořiti určitou techniku vyjadřovací zároveň pružnou a ekonomickou. Taková je teorie Meilletova, jejímž základem je rozdíl věty nominální a věty verbální. Tyto dvojí věty nevyjadřují nutně subjekt ani nemají nutně kopulu. Gramatické kategorie se objevují teprve s objevením závislosti a shody, těchto dvou význačných prostředků výrazu větné jednoty. Nomen má původně hodnotu substanciální, verbum souvisí s animistickou tendencí; nemají tedy jako kategorie hodnoty objektivní.
V těchto kritických partiích je vlastní cena knihy. Ale autor jde dále a tvrdí, že falešná gramatika falšuje logiku, kterou nutno zvláště v teorii soudu podrobiti revisi. Tato spočívá 1. v uznání, že každý soud klade jsoucnost relace, 2. v identifikaci soudu s predikací. Subjekt soudobý je nadobro vyloučen z logiky. Výsledkem je nová, nesubstanciální logika, reforma myšlení o myšlení. Takováto teorie pak brání zasazovat jakékoli isolované významy pod vlastním souzením, v němž se teprve tyto tvoří. Významová intence se nevyplňuje kategoriálním názorem, nýbrž verifikuje se v postupu vědy jako hypotesa. Tím v podstatě se domnívá Serrus, že odbyl Husserlův pokus, čistou logickou gramatiku odlišit jako logickou nauku od všeobecné gramatiky starší.
Není ovšem pochyby o tom, že sama Husserlova theorie, zvláště ve svých aplikacích ve Formální a transcendentální logice (1929, v. přílohu I) není vždy čistá od empirických příměsků a zůstává v provedení často za ideou. Ale argumentace Serrusova je přece v podstatě primitivní a nedává si mnoho práce ani s problémem eidetického názoru u Husserla, ani s problémem Husserlovy čisté logiky.
Je sice pravda, že společné rysy jazykových konkretních struktur nedají se převáděti a priori na původ logický. Všeobecná gramatika není všeobecnou logickou gramatikou. Konkretní gramatické kategorie však nejsou kategorie čisté logické gramatiky. Zůstávají pro logickou strukturu jazyka tyto problémy: 1. jaké podmínky musí býti splněny, aby systém symbolů mohl fungovati jako skutečný jazyk; t. j. co znamená jazyk jako fakt, proč určité takové systémy můžeme nazvati jazykem a jiné nikoli; 2. jaké specielní podmínky umožňují větu jako jednotu smyslu (tedy nikoli jako gramatický útvar). Chápeme-li soud (větu) jako syntetickou významovou jednotu, vyhneme se jednoduše těm úskalím logického substancialismu, kterých se obává Serrus, aniž upadneme do relacionalismu, který není s to zmoci zvláště ty problémy, které se týkají přirozeného názoru na život a svět.
Serrusova kniha trpí po vnější stránce nepřehlednosti, nedostatkem indexu při velkém rozsahu a určitým duchaplným, ale v podstatě zatemňujícím způsobem psaní, který se ve Francii poslední dobou neblaze šíří. – V partiích, týkajících se teorie soudu, užívá Serrus vydatně nejen hojně citovaného Brunschvicga, nýbrž zvláště Couturatových poznámek k Leibnizově logice, kde (str. 435 a násl.) podána velmi obšírná kritika subsumpční teorie soudu, oné klasické teorie o formě A cop B. Byl to Couturat, který první postavil výslovně logiku relací proti aristotelovské tradici, kdo jasným způsobem ukázal nepřevodnost logiky relací na logiku subsumpce, ovšem po různých předchůdcích, zvl. Lachelierovi. Bylo by přece, když už Couturata tak vydatně užito, na místě uvést, co mu autor dluží; Couturat je neprávem opomíjený filosof, z něhož francouzská filosofická myšlenka dodnes žije. – Myšlenka, kterou Serrus zastává, že totiž gramatika nemá logický význam, nýbrž je technikou vyjadřovací, je ostatně rovněž myšlenka tradiční; vyskýtá se již u středověkých gramatiků, diskutuje ji na př. Abélard ve své Dialektice p. 216. Je to myšlenka správná, ale proti pojmu obecné logické gramatiky nic nedokazuje.