Ludwig Landgrebe: Neunfunktion und Wortbedeutung. Eine Studie über Martys Sprachphilosophie. Halle 1934, Akademischer Verlag. S. 132, RM 4.50.

Veliké a nepřehledné dílo Martyho je jedním z mála velkých moderních pokusů filosoficky zvládnout problém jazyka. Marty byl k němu povolán hlubokou jazykozpytnou erudicí na jedné, pevným a prohloubeným filosofickým stanoviskem na druhé straně. Dílo zůstalo torsem, Martyho oběť systematického filosofování za rozřešení speciální úlohy nepřinesla všechny výsledky, které měla přinést, a dílo zůstalo z valné části nepovšimnuto proto, že má málo vhodnou vnější formu (stálý zřetel polemický zvláště k Wundtovi) a částečně proto, že filosofický zájem o jazykozpyt se během času přesunul z problémů všeobecné logické gramatiky na jiné otázky. Jazykozpytci vytýkají Martymu přílišnou abstraktnost, nemohou jeho výsledků k svým účelům použíti; především pro jazykozpytce byl pak určen pokus o přehled Martyho názorů Innere Sprachform oddaného jeho ctitele O. Funke. Filosofové budou opět vděčni L. Landgrebemu za jeho kritický úvod do problému obecné logické gramatiky, jak byla viděna a zpracována Martym.
Martyho odpor k tomu, co nazval „nativismem“ ve filosofii jazyka (Humboldt, ale pak zejména Steinthal a Wundt) pramení v poslední instanci ze správného pocitu, že jazyk zde nemůže býti pochopen ve své funkci znázorňující, nýbrž pouze jakožto výraz, že zde tudíž zůstává zastřena nejpodstatnější stránka jazyka. Landgrebe ukazuje, jak tento principiální rozdíl si Marty nikdy zcela zřetelně neuvědomil, třeba jej cítil a prakticky ho užíval. Jazyk je charakterisován podstatně touto funkcí znamenati něco, tím, co Bühler nazývá „Darstellungsfunktion der Sprache“, kdežto pro konsekventní nativisty je jazyk pouze „Kundgabe“. Má-li býti určeno, co jest jazyk, je nutno se zabývati především touto významovou funkcí. Problém obecné gramatiky je v tom, které funkce jsou nutné k tomu, aby byly vyjádřeny všechny základní. kategorie toho, co má býti vysloveno. Tím bude zároveň zjištěno, které základní struktury charakterisují jazyk jako takový na rozdíl od zvláštních řečí, jaká invarianta tedy je v jejich základě. Především nutno odděliti význam a vnitřní formu řeči (kterou Steinthal a Wundt počítají k významu); pak z podstaty funkce významové vyplyne rozdíl představových sugestivů, výpovědí a emotivů (vyjadřují každá kategorie jistou základní třídu duševních jevů). V každé z těchto kategorií liší Marty dále autosemantické a synsemantické znaky (autosemantika mají schopnost vyvolávati samostatně, mimo souvislost řeči, určitý duševní jev, představu, cit, rozkaz, synsemantika mají význam jen v souvislosti). Autosemantika jsou jednak praktická (věty), jednak theoretická („jména“). Synsemantika dělí Marty na logicky zdůvodněná (na př. adjektiva) a logicky nezdůvodněná (jichž jazyková struktura zakrývá jich strukturu myšlenkovou).
Funkcí řeči však není pouze vzbuzovati u druhých představy stejného obsahu, jako představy vlastní. Řeč nejenom něco znamená, nýbrž vztahuje se též na konkreta; od funkce navodění představ (významové) nutno lišit funkci jmenovací. V čem spočívá podstata tohoto rozdílu? Marty má o tom teorii, která operuje pojmem imanentního a skutečného předmětu: význam je imanentní předmět, to, co je slovem jmenováno, skutečný předmět. Tuto teorii kritisuje Landgrebe právem a ukazuje, jak diskrepance jmenovaného a značeného se dá objasniti bez rozdílu imanentního a skutečného předmětu: jmenování má smysl jen v soudu, význam je naopak pouhá představa. Týž soudový subjekt může býti substrátem různých významových predikací. Predikativní funkce jmen je tak posléze funkcí jmenovací. Toť Aristotelovo ( proti , t. j. funkci významové.
Jak vzniká jmenovací funkce? Její počátek je původní pojmenování. Jeho předpokladem je, jak Marty správně vidí, abstrakce ve smyslu ideové analysy. Význam původních jmen není individuální, nýbrž typický. Původní pojmenování není pouhý proces asociační (sdružení představy slova a předmětu), nýbrž bohatý psychologický jev, který jednak předpokládá soud, kterým se určitému substrátu přikládá určitá vlastnost, tudíž analysa, a abstrakci, a především distancování sama sebe od pojmenovaného předmětu. Je tudíž ve jmenovací funkci jakýsi rudiment theoretického chování, ať již poznání, které zde implikováno, je jakkoli primitivní. Na základě původního pojmenování, jež uvádí ve vztah věc a slovo, dostává pak slovo význam; obyčejné jmenování, užívání slov na označování věci, je naopak subsumpcí pod určité významy. Škoda, že Landgrebe neprohloubil toto plodné přetavení Martyho pojmů v úplnější teorii vzniku pojmu, že na př. nepromluvil šíře o povaze oné původní abstrakce, jmenovacím vztahem vždy předpokládané.
Rozdíl jmenovací a významové funkce jména projevuje se v tom, že samo sebou jméno nic nejmenuje, že je teoretické autosemantikon. Jméno jmenuje pouze v souvislosti řeči a je poutáno k určité situaci; jediné soud se vztahuje na konkreta, význam sám o sobě nikoli. Marty neoprávněným způsobem vykládá rozdíl významové a jmenovací funkce na rozdíl neůplnosti a úplnosti představování: neúplnost, ukazuje Landgrebe, však patří pouze jmenovací, tedy predikativní funkci. Další korekturu přináší autor tím, že Martyho distinkci vlastní a nevlastní funkce jmenovací doplňuje distinkcí vlastního a nevlastního významu. Vlastní pojmenování je to, které věc jmenuje pomocí konstitutivních znaků, nevlastní opak; vlastní význam je ten, který má o věci ten, kdo je jí znalý, nevlastní je surogát. Vlastní význam slov u Martyho znamená konstitutivní znaky pojmu; nevlastní významy jsou dominationes extrinsecae, neurčitá mínění atd. Jelikož jména mají u Martyho vlastní význam (jsou autosemantika), vyplývá odtud, že by většina našich instrumentálních atd. názvů nebyla jména. Jmény jsou pak především takové názvy, k jichž pochopení není třeba ničeho více, než ukázání na nějakou vnímanou věc. Zajímavé jsou dále poznámky autorovy o významu vlastních jmen, která mají význam jenom tenkrát, když víme, co je jimi jmenováno.
Další důležitá kritická poznámka autorova týká se Martyho pokusu o genetický výklad jmenovací funkce z podobnosti zvuku s jmenovaným a ze snahy dorozumívací. Tímto způsobem redukovala by se jmenovací funkce na signalisování. Nejdůležitějším momentem knihy je v této souvislosti vystupující psychologická, analytická interpretace aktu jmenování jakožto původního, prvotního teoretického aktu; analysy, jimž též psychologové dětství by měli věnovat pozornost.
Jmenovací funkce je základem vší možné řeči; ale aby vznikla praktická autosemantika Ve smyslu Martyho, musí již zde býti synsemantika, pro která opět nestačí genetický výklad, o nějž se Marty pokouší vyvozením jich z teoretických autosemantik. Každá věta ve vlastním smyslu předpokládá jíž synsemantika, bez nichž není vyznačení logických funkcí v soudu. Synsemantika sice sama o sobě nemají význam, ale liší se přece od nesmyslných slabik tím, že vyvolávají myšlenku synsemantické funkce; v této funkci pak nemohou nikdy býti nahrazena autosemantiky.
Celkem se dá říci, že Marty byl na cestě za ideou obecné logické gramatiky, ale že příliš úzký filosofický základ jeho doktriny – Brentanova psychologie se svou rigidní klasifikací psychických fenomenů a nauka o intencionalitě jako ideelním zpodobnění či konformitě (ideelle Verähnlichung) – nedovolil, aby se jeho úmysl plně rozvinul nejen v kritiku současných názorů – nad Wundty a Steinthaly vyniká Marty v každém ohledu – ale ve vlastní systém.