Franz Brentano: Kategorienlehre. Vydal A. Kastil. Leipzig, Meiner, 1933. LI + 405 str. Kč 72.50.

Nezamýšlím podati úplnou recensi tohoto obsáhlého spisu, vydaného z pozůstalosti Brentanovy podle diktátů z posledního desítiletí života, v němž se svérázný myslitel zabýval intensivně problémy metafysickými. Chtěl bych pouze upozornit na některé momenty, jež se mi zdají důležitými k porozumění smyslu Brentanova díla.
Brentano se přimyká k Aristotelovi a sleduje zde problémy, kterými se zabýval ve spise z mládi Von der mannigfachen Bedeutung des Seienden bei Aristoteles. Nejde tudíž o systém kategorií jako forem rozumových, nýbrž o základní určení jsoucna. Brentano zde rozvíjí ontologický problém povahy jsoucna jako takového. Tento problém výslovně postavil první Platon; Aristoteles pak zjistil, že jeho východisko (jednota jsoucna jako genus) nutno nahradit jiným, jednotou analogickou; a že se problém nedá zvládnouť v jediném směru zkoumání; existuje u Aristotela celá řada ontologických zkoumání, která problém zachycují s různých stran a v různé hloubce, ale neexistuje definitivní aristotelská ontologie. Teprve scholastika si Aristotela upravila v systém. Rovněž Brentano postupuje tak, že hledí náznaky aristotelovské rozvésti v definitivní systém.
Aristoteles vychází od užívání slova býti, bytí, tudíž od názoru, že bytí apriori je nám nějak jasno. Rozlišuje čtverý základní usus slova a vypracovává polemickým postupem (proti Platonovi) jako vedoucí význam (((((, jakožto »tohoto zde«, které je zároveň eidos a subjekt. Předmětem jiné úvahy je určení bytí jako eidos v energii a konečně jeho podstaty jako pravdivosti. Zde je teprve vyjasněn smysl ((((( jako toho, co stálým a neměnným způsobem jest. V tomto řešení je Aristoteles v poutech historické relativity, ale šířka, v níž vidí problémy a řada konkretních ontologických analys (na př. ((((((( – (((((((() jej činí předním, ne-li jediným, učitelem metafysiky dodnes.
Brentano téhož cíle (určení, co posléze znamená substance) míní dosáhnouti kratší cestou. Domnívá se, že našel kořeny aristotelovské nauky o kategoriích. Odstraňuje mnohoznačnost řeči o bytí jako něco, co positivně nepatří do vlastní ontologie a získává možnost, celé zkoumání provésti na půdě nauky o kategoriích.
Reforma aristotelské nauky o kategoriích týká se především pojmu substance a poměru substancí navzájem. Brentano ukazuje zdroj nauky o substanci a akcidens v úvahách o celku a části: substance jako ta část určenosti jistého jsoucna, která podmiňuje jeho individualitu. Toto správné nasazení ruší však podle Brentana především nauka o hyle a morfe, o hmotě a formě. Aristoteles nemůže proniknouti ke správnému jádru nauky o substanci, protože atribut nemůže sjednotit se svou naukou o celku a části, která nepřipouští, aby celek a část byly zároveň skutečné (Aristoteles ji vybudoval, aby se vyhnul obtížím aktuálního nekonečna). Ježto nebylo seznáno, že řeč o substanci a akcidens je řeč o části a celku, vynalezen pod vlivem sklonu k hypostasování abstrakt, fiktivní poměr subjektu a eidos, který z poměru substance-akcidens přenesen i dovnitř substance samé. Nutno ovšem reformovat samu nauku o celku a části a rozlišiti kolektivy (na př. tři lidé, pojatí jako »hlouček«) od modálních souborů, čili akcidentálních kolektivů. Akcidentální kolektiv je na př. vnímající a zároveň soudící psychický subjekt; vnímati lze bez souzení, ale nikdy naopak. Jde tedy při poměru substance a atributu o jednostrannou podmíněnost. Substanci ve vlastním smyslu je to, co posléze podmiňuje, čili je s to samostatně existovat (jako trvající individuum). In concreto z toho vyplývá pro substanci maximum trvalosti, a není-li substance pro Brentana již summum genus, platí o ní přece, že je základem všeho bytí.
Proto Brentano přepracovává celou řadu aristotelských kategorií. Tak ((((( proň už není akcidentální určení, nýbrž substanciální, ba přímo substance ((((?((((((. Teorie absolutních míst, jakožto hmotných substancí, je podle Brentana s to také rozřešiti obtíže, do nichž se dostala fysika pokusem Michelsonovým (zde zdroj odporu, který Brentanova škola pozvedá proti Einsteinovi). Prostorová substance není ovšem jediná. Vzájemné působení tělesné i duševní substance není jejich inkomensurabilností dotčeno. Pohyb není interpretován jako změna substance, nýbrž akcidens. Nepohybuje se substance, která je neměnná, nýbrž pohyb je nepřetržitý, vznik a zánik akcidencií. Přijímal-li Aristoteles vedle změn akcidentálních též substanciální, Brentano tuto prakticky vyřazuje, ovšem vyjímaje plynutí času, které není změnou ve vlastním smyslu slova, nýbrž stále se opakujícím příjmem reality. Vznik a zánik substancí musil by se státi zvláštním zákrokem z transcendentna, není z přirozeného řádu. Pohyb se tak týká pouze akcidentální stránky jsoucna. Tak i zde tendence Aristotelovy speciální ontologie, interpretovat pohyb s ohledem na něco pevného, co se nepohybuje, dovedena důsledně do konce. U Aristotela má pohyb svou mez v eidos; u Brentana v subjektu.
Jiné, než u Aristotela, je též Brentanovo pojetí času. Pro Aristotela čas závisí na pohybu, jsa akcidentální určení pohybu. Brentano vidí v čase stále opakováné tvoření reality v celém kategoriálním rozsahu (subst. i akc.). Plynutí času uvádí ve vztah s bytostí boží, která je podle něho bezprostředně nutná, kontinuální a infinitesimální změna. Čas je jaksi index závislostí konečných substancí na tvořivém principu, na absolutnu.
Jak patrno, je Brentanova analysa stálým rozborem věcí jednotlivých. Svět je Brentanovi souborem substancí (duševních i hmotných) a spolu ostatních kategoriálních určení. I duševno je stále viděno sub specie substanciality a akcidentálnosti. Toto nasazení je dogmatické; skepsi k němu se učíme u myslitele, kterého Brentano ostře potíral, ale nepřekonal, totiž u Kanta. Je to ovšem nasazení aristotelovské a interes Brentanových rozborů je právě v pokusu spojiti myšlení moderní, positivní přírodovědy s metafysickým prohloubením Aristotelovým.
Vydavatel, prof. Kastil, podává v předmluvě sukkus celé knihy a v poznámkách vysvětlivky zvláště z jiných, hojně též neuveřejněných prací Brentanových. Škoda, že v poznámkách nezpracovány soustavněji historické souvislosti Brentanovy nauky, zvláště souvislost s Aristotelem v skoro každé konkretní diskusi. Bylo by to tím potřebnější, že Brentano v textu nikde přímo necituje (bylo mu to jistě ke konci života ztíženo slepotou) a hledání dokladů se tak stává nesnadným. Kniha by tím mohla jen získat na ceně.