Platón: Theiatétos. Přeložil František Novotný, Praha, Laichter 1933. Str. 126, 27 Kč.

Theiatétos, Filébos, Sofistés, Parmenidés, Politikos jsou dialogy, o které se před Novotným žádný český překladatel nepokusil. Díky jemu máme teď v podstatě celého českého Platóna. Jelikož Platón postavil filosofii problém v neposlední řadě právě v těchto dialozích, je zásluha Novotného o možnost příštího českého filosofování značná. Ovšem četba překladu je vždy jen slabou náhradou originálu a má spíše význam impulzu k intenzivnějšímu studiu starých, kterého je si u nás přáti a k němuž musí dojít, má-li proniknout hlubší pochopení toho, co je filosofie, nežli je pochopení ještě dnes vládnoucí. Snad si činu Novotného konečně povšimnou naše semináře, v nichž je četba Platóna něčím nevídaným.
Nemám filologické kompetence potřebné k posouzení, pokud se překladateli zdařilo přemoci všechna úskalí, na která naráží tlumočení Platóna. Česky se překlad čte krásně. Chtěl bych z hlediska možného filosofického působení Platónova u nás naznačit některá desiderata.
Platónova filosofie není populární filosofie, ani po tisíciletích, a bylo by omylem chtít ji „popularizovat“ ředěním (jak podniknuto ve Sborníku přátel antické kultury Platon, 1932); naopak zintenzivněním týchž problémů, které Platón řešil, a stálým osvětlováním myslitelské, lidské a umělecké velikosti Platónovy možno jediné dospět cíle, který, jak se domýšlím, prof. Novotnému tane na mysli. Proto bych také kladl vyšší požadavky na úvod a poznámky, které u Novotného nepřinášejí ani zdaleka všechno nutné k jakémus takémus porozumění smyslu dialogů. Platón, zvlášť pro naši dobu, zvyklou povrchnímu způsobu čtení, potřebuje komentáře, a to co možná průběžného i celek přehlížejícího. Podá nám jej Novotný, badatel filologicky jistě k tomu povolaný? Úvody a poznámky Novotného jsou jasné a populární, ale účelu, který by jim právem měl náležet, nevyhovují. Čeho je především pro čtenáře Platóna třeba, je jasný přehled o celkové stavbě dialogu. Platónský dialog je, řečeno výstižným obrazem, polyfonním a není v něm nic zbytečného: vše má svůj účel a často i více účelů zároveň. Např. není jistě jen náhodou v dialogu, který probírá protagorovsko-hérakleitovská témata, Megara dějištěm a osobou rámcového dialogu Eukleidés, známý svými vztahy k Parmenidovi; nevystupuje jen tak nevinně v diskusi o sensualismu matematik Theodóros, „přítel Protagorův“; není náhodou, že Theiatétos vystupuje v rámcovém dialogu jako umírající hrdina, zatímco ve vlastním rozhovoru se jeví jeho mladistvý intelektuální talent. Diskusi teze Protagorovy bych nepokládal jenom za „čtyři zřetelně od sebe oddělené pokusy“ přemoci ji; je zde třeba naznačit souvislost s expozicí a začlenit sem tzv. exkurs o filosofovi. To všechno jen, abych konkrétně naznačil, co by od takového úvodu požadoval vzpomenutý účel: obraz souvislosti mezi Platónovým filosofováním a spisovatelstvím, jak se jeví v každé z rozmluv, několik pohledů do hlubokého významu, kterým Platón daří každou osobu a událost – věci, které jsou českému čtenáři nutně cizí a kterých se sám nedomyslí.
V poznámkách mne překvapuje, že se překladatel vyhýbá filosofickému komentování. Nepokládám za takové poznámky např. poznámky č. 24 nebo 81; jsou příliš zběžné. Překvapuje mne však, že chybí vůbec poznámka ke str. 58 (exkurs), kterýžto pasus je vůbec dosti nejasně přeložen. Což to je samozřejmé, že zlo nemůže vymizet z podstatné nutnosti? Co to je „zlo“ u Platóna? Chybí též úplně komentář k Platónově nauce o smyslu. Při té příležitosti by se dalo upozornit na problém sofisty u Platóna a na souvislost problému s potíraným výlučným sensualismem, který právě ztroskotává v dialogu na problému omylu. Irituje, že čtenář nevytuší ani, jak komentátor filosoficky stojí vzhledem k Platónovi.