Prof. dr. Jan Patočka (Praha):
OSMÝ MEZINÁRODNÍ FILOSOFICKÝ KONGRES V PRAZE (2.-7. září 1934).
V tomto referáte chceme zjistit, co filosoficky důležitého vzešlo z pražského kongresu, a proto se napřed ptáme, co filosofický kongres jest, za druhé jaký byl zvláštní ráz pražského kongresu, za třetí po průběhu kongresu.
Instituce mezinárodního filosofického kongresu má reagovat proti myšlenkovému roztříštění evropskému, které se datuje od., vzniku «národních filosofií” v 19. století. Je tedy celkem nesena ideou osvícenské tradice. Byli to také Francouzi, kteří ji (1900), založili a celkem nejvíce propagují. S tím souvisí přímo, že kongres stojí v horizontu určité politické tradice. Jiná věc jsou možnosti takové instituce. Za krátkou dobu a při krátké výměře diskusí se nedá konat žádná ve vlastním smyslu filosofická práce. Na kongresy se chodí buď s efektními přednáškami nebo s hesly a prohlášeními. Je to příležitost poznati osobně význačné lidi, pokud se ovšem kongresů účastni, pozorovat rozmanité typy filosofů, různý způsob filosofování u různých národů a orientovat se přibližně o vládnoucích směrech. Druhdy se možnosti obracejí proti základní intenci. Tak na př. diskutují příslušníci velkých národů většinou v národních skupinách, takže diskuse nemívají právě internacionální ráz. Místo klíčící jednoty často ukazuje se vzrůstající nejednotnost evropského myšlení.
Vedení pražského kongresu, ležící hlavně v rukou předsedy prof. E. Rádla, předsedy kongresu, a tajemníka dr. Z. Smetáčka, pochopilo správně, že je pro kongres nevýhodou, leží-li jeho těžiště v abstraktních oblastech, že získá na poutavosti, podaří-li se silněji zdůraznit politickou linii, která je latentně v jeho základech, a podaří-li se seskupit jeho jednání kolem několika málo zajímavých, obecně přístupných otázek. Přesto, že mnohé části kongresového programu se vymkly z tohoto rámce, možno říci, že se úsilí československého předsednictva setkalo s plným úspěchem. Kongres byl, pokud je snad vůbec lidsky možno, zvládnut. Charakteristický jev byla silná účast logistiků, kteří dovedli utvořit uprostřed sjezdu vlastní enklávu a přetížili jej trochu příliš silně svými pracemi i nároky. Ovšem, ani logistika nevypadala naprosto z rámce filosofie, zaměřené k životním úlohám, jak asi program sjezdu ve shodě se svými názory o nutném konci vší autonomně-teoretické filosofie vytýčil prof. Rádi. Logistikové jsou totiž útoční positivisté levých politických intencí.
Přejděme nyní k vylíčení průběhu kongresu. Bylo 5 plenárních schůzí, v nichž vždy dva řečníci referovali pokud možno s opačných hledisek o společném problému. Sekcí bylo 8, probíhaly paralelně.
Prvního dne mluvili Francouz G. Bachelard (Dijon) a H. Driesch (Lipsko) k tématu «Hranice přírodovědy”. Bachelard nahradil v poslední chvíli nedostavivšího se slavného fysika Langevina. Způsobem běžným ve francouzské filosofii od dob «kritiky vědy” popřel positivistickou thesi o definitivních hranicích vědeckého poznání; způsobem blízkým Brunschwicgovi se vyslovil proti filosofickému apriorismu. Driesch zastával svůj «racionální positivismus” proti «subjektivnímu” (positivismus zážitkový asi ve smyslu Machově); onen není ryze sensualistický jako tento. Centrem přednášky byl výklad jeho vitalismu, vše věci dávno známé. Logistikové Carnap a Reichenbach měli v debatě poměrně snadnou posici jak proti Drieschovu vitalismu, tak proti jeho teorii vědy a kritice Einsteina. Driesch má nebezpečný sklon k simplifikaci; jeho způsob myšlení je v podstatě přírodovědecký, nikoli filosofický: základní pojmy jeho vědosloví obsahují tolik skrytých předpokladů, že úloha je rozřešena už jejich přijetím, aniž si toho autor byl vědom.
Druhá plenární schůze měla téma «Norma a fakt v sociologii”; řečníky byli bývalý státní president badenský W. Hell-pach a T. V. Smith, vydavatel «International Journal of Ethics”. Hellpach měl velmi nevděčnou úlohu referovati o pojmu národa jako přírodní danosti, duchovního útvaru a výtvoru vůle a zhostil se jí způsobem duchaplným, ač ne důkladným. Každá věda, řekl v podstatě, má centrální předmět, kolem něhož krouží celá práce oboru a na jehož uchopení záleží úspěch či úpadek vědy. Pro sociologii je takovým předmětem národ. Velmi nejasná bylá filosofická metodika přednášky, což právem vytkl prof. Polák, třeba s jednostranným zdůrazněním kantovského stanoviska. Proti Hellpachovi se pozvedla myšlenkově chudá, ale četná, rozhořčená a povídavá oposice, která částečně netaktně zatahovala do věci osobní hlediska. Smithovy řeči bylo málo dbáno; bylo jí špatně rozuměno (pronesena americkou angličtinou) a nebyla separátně otištěna. – Hellpach dělá dojem obratného politika, který dovede chytře argumentovat, ale nikoli filosofa; dává se příliš vésti módními směry a nejde mu o hloubku.
Třetí den platil náboženským problémům. Mnichovský prof. E. Przywara, u nás již známý, měl formálně velmi účinnou řeč, která vnitřně měla slabiny jeho filosofování vůbec: tradicionalismus, spojený s upřílišeným výrazovým modemismem, sklon ke konstrukcím na neujasněných základech. Filosofii definoval ve vztahu k náboženství jako poznání světa v jeho nutnosti, jako reflexi na «čistou metodu”, jako lidsky nitrosvětskou disciplinu. Jeho úmyslem bylo ukázati, že filosofie je sice od positivního náboženství rozdílná, ale v něm má fakticky svou živnou půdu. – Brunschvicg naproti tomu hájil «filosofické náboženství”, které spočívá pouze ve vyvinutí čistě vědeckého smýšlení, jež přemáhá ryze sobecké v člověku a vede ke kosmu duchovní jednoty. Přednáška hodně dogmatická i ve svém účinku slabá; přesto bylo na oposici Przywara-Brunschvicg pěkně vidět, jak daleko niternější Němec směřuje k nadčasovému tam, kde chladný Francouz k časně-politickému: přednáška Brunschvicgova byla jakousi obranou prohloubeného francouzského volno-myšlenkářství, tradice 18. století, jež vedla k třetí republice a do Ženevy.
Další plenární schůze se zabývala problémy demokracie. Zde mluvil senátor Emilio Bodrero, který sice řečnil skvělou francouzštinou, dělal velmi sympatický dojem, ale jeho výklad fašistického korporativismu jako vlastní konkretisace lidských ideálů francouzské revoluce byl spíše skvělou stranickou řečí než filosoficky radikálním výkladem problému. Američan Montague, jenž obhajoval demokracii, podal kuriosní návrh ústavy, juxtaponující princip demokracie a diktatury. V debatě, která se točila kolem Itala, polemisovali Francouzi Basch a Barthélemy velmi duchaplně a vskutku řečnicky s jeho vývody, aniž přinesli filosoficky mnoho světla do otázky, kterou již Bodrero sám z principiální učinil spíše technickou.
Poslední den kongresu byl věnován diskusi o poslání filosofa. Přednáška Itala prof. Orestano, který obsadil místo, reservované pro nedostavivšího se Croce, neměla originality. Prof. Utitz, druhý řečník, zdůraznil jednak filosofii jako přísnou vědu, jednak povinnost filosofovu vyzkoušet nosnost svých zásad na vlastním životě, býti seberealisací filosofie. Přednáška, v které se projevilo filosofické pathos metodického směru moderní filosofie, který nese jméno fenomenologie;
Přednášky sekcí. Logistická s. přinesla kromě čistě odborných referátů živou diskusi o významu logistiky pro filosofii. Tak zv. «vídeňská škola” zastává názor, že logistika (přesná algoritmická formální logika) vede k radikální změně ve filosofii, prokazujíc její věty jako «nesmyslné”, poněvadž nejsou ani tautologické, ani empirické. Proti logistickému ideálu přesnosti se temperamentně, ale ve věci chabě vyslovil pragmatista F. C. S. Schiller. Jiný pragmatista Morris naopak akceptuje logistiku. Věcnou irrelevantnost logistiky ve filosofických otázkách snažil se na příkladu psychofysického problému ukázati Polák Ajdukiewicz (Poláci jsou převahou logistikové a byli zde zastoupeni předními lidmi jako Lukasiewicz, Tarski aj.). Nejzajímavěji z odpůrců promluvil Polák Ingarden ze Lvova (žák Husserlův);, ukazoval, jak logistický pokus převést vědu na empirickou přírodovědu a matematiku s logikou na řadu tantologií se zaplétá do týchž nesnází, z nichž obviňuje logistika filosofii. Škoda, že byla přednáška jeho i jiného husserlovce dr. F. Kaufmanna (o významu logické analysy v sociálních vědách) položena na poslední kongresový den, kdy již téměř nebylo diskuse. Proti Drieschovi a Spannovi mluvil energicky vídeňský logistik M. Schlick. Groteskních forem nabývá logistické myšlení u zeloty O. Neuratha, který zastává stanovisko, že metafysické myšlenkové zlozvyky se dají vykořenit důslednou dresurou dítěte ve „vědecké jednotné řeči”. Pro takovéto myšlení ovšem a priori neexistuje problém pravdy; je to myšlenkový cynismus.
V sekci „Norma a skutečnost” bylo by se zmíniti o přednášce ředitele Nietschova archivu prof. Emge o pojmu aktuálního, typické dnešní německé kuriositě – Němci zavádějí pojem aktuálního a diskutují o pojmu politického, ale zcela abstraktně, nadčasově; jasné politické linky v tom není. Bylo by se zmíniti, že četní Němci zde demonstrovali proti svým domácím poměrům, většinou trochu primitivním způsobem. Tak prof. Heyde (Rostock) proti potírání bezpředsudné vědy, Nelsonova žákyně K. Hermannová proti znevažování ethiky jako vědy a starý sociolog Tonnies dopisem o dnešních úkolech filosofie, kde se s plnou energií staví za positivismus a naturalismus 19. století a obhajuje některé momenty liberalismu proti příliš zaujatým kritikám. Dopis Tonniesův je odvážný, působí vahou osobnosti, i když je nesen duchem spíše politickým než filosofickým. – V téže skupině Rakušan Sauter odsuzoval právnický positivismus školy normativní a snažil se postavit proti němu reální filosofii práva – názory bez značnější originality a proniknutí protivníka.
V sekci náboženské sluší vyzvednouti děkana grenobleské university J. Chevalier, který se temperamentně obořil na «lidský absolutismus” moderní filosofie, zvláště ovšem německého idealismu. Hlavní příčinou dnešní duchovní kříse je prý falešná myšlenka tvořivého lidského či v člověku působícího ducha, v jehož kompetenci prý spadá pravda a nepravda. Přednáška byla formálně působivá, ale myšlenkově málo propracovaná. Prof. Losský zde vyložil svou pravoslavnou metafysiku, která vidí ve světě trochu příliš mnoho harmonie a málo problémů. Přednáška berlínského emigranta S. Franka o negativní theologii resumovala gnoseologické these tohoto působivého, ale málo metodického myslitele.
V sekci o demokracii bylo nejvíce překážek, ale hodně slabých. Typicky přehnaně hakenkreuzlerská přednáška P. Feldkéllera «Geophilosophie und Historiurgie” káže filosofii, aby se stala „historiurgií” – inženýrským uměním dějin; problém historiurgie je ovšem politický, nikoli abstraktní. Abstraktními problémy nechť se zabývá katedrová filosofie a «filosofologie”. Se zcela jiného hlediska podniknutý pokus mistrovat lidské
myšlení, než je tomu u Neuratha, a přece stejně brutální a násilný. – Jinak v této sekci mluvili četní Francouzi celkem liberal realisticky a humanitářsky, tedy s hlediska buržoasního; diskutovali více technický problém demokracie nežli jeho ideové základy. Také naši řečníci se tu uplatnili: především skvělou řečí prof. J. B. Kozák, který vidí dnešní frontu demokratického myšlení v odporu proti naturalismu a polemisuje proti Th. Les-singovi, Freudovi, Spenglerovi, marxismu, sociologismu aj. Domnívám se, že polemika proti „existenciálni filosofii” by měla být založena na něčem jiném, než na formuli, že nejde o to, stát se tím, čím jsme, nýbrž čím máme být – poněvadž celá filosofie na př. Jasperova není nic jiného, než interpretace Kanta a pokus dát jeho formalismu životní, konkrétní význam. Také J. Fischera poznámky k zásadám demokracie měly úspěch.
Hodně zanikala sekce ve vlastním smyslu filosofická, sekce problémů noetických. Zmínky tu zaslouží především přednáška Poláková (Groningen) o smyslu noetických subjektů, která podává originální interpretaci moderního idealismu od Berkeleye po Kanta. Domnívám se, že ke smyslu pravého konkrétního idealismu, který smysl zkušenosti nepředělává, nýbrž naopak sleduje, Polak nedospěl. Jolivetova polemika proti Brunschvicgovu matematickému idealismu byla jemná a pro dnešní situaci ve Francii příznačná, ale Brunschvicgovým zásahem do debaty byl její dojem silně oslaben. Zmínky tu zaslouží dále vystoupení brentanovce Kastila proti bolzanovskému a husserlovskému pojmu pravdy, který v diskusi obhajoval N. Hartmann.
Nicolai Hartmann (Berlín) proslovil ve schůzi o problému hodnot přednášku, která patřila k nejsilnějším dojmům kongresu. Zde měl posluchač dojem, že před ním stojí skutečný, nadaný filosof, spojující myšlenkový elán s logickou přesností a svědomitostí. Hartmann obhajoval Objektivismus hodnot, které si představuje jako nezávisle na individuálním subjektu bytující, ale se subjektivitou v jejím historickém utváření nutně související. Osou přednášky byla distinkce mezi «hodnotností” a «platností hodnot”, která jedině prý je historicky relativní. Do debaty zasáhl, zde obhajuje Richerta, S. Hessen. Ostatní přednášky sekce proti Hartmannovi naprosto ustupovaly do pozadí.
Přednášky sekce esteticko-linguistické přinesly mimo referát heglovce Pose z Amsterodamu zejména výklad Mukařovského o umění jako semeiologickém faktu. Mukařovský ukazuje ontologickou příbuznost mezi faktem jazykovým a uměleckým vůbec, ukazuje umění jako fakt noematický a nikoli noetícký (v terminologii Husserlově), jako fakt významový a tudíž tkvící v té sféře individuality, jež tvoří naše spolubytí s jinými. Dosti temný je pojem autonomního znaku, který zde Mukařovský zavádí k charakterisování uměleckého díla.
V sekci o poslání filosofie dlužno uvésti marburského K. Lowitha s jeho referátem o Nitzscheovi a jeho významu pro dnešek – jediná přednáška kongresu, kde bylo cítit vliv Heideggerův. Němec Seifert se ve svém referátu dokonce silně proti Heideggerovi i Jaspersovi ohrazoval, ale argumenty více než podivnými; stavěl proti nim – C. G. Junga! Zmiňme se tu ještě o Krausově výkladu o filosofii v Čechách – vidí její zvláštní charakter v odporu k německému idealismu a vůli k zduchovnělé vědeckosti, jak ji representoval Franz Brentano, a. o přednášce J. L. Fischera o úloze filosofie, kde upřímně vykládá svou víru v možnosti «skladebného” pojetí skutečnosti, o kterých je stále stejně přesvědčen. – V této sekci byl rovněž pročten krásný dopis jednoho z předních dnes žijících filosofů, Edmunda Husserla, který v něm nabádá k radikální filosofické reflexi jako jedině možné cestě z dnešní myšlenkové krise a mluví o naprostém osamění, v němž se odehrává počáteční akt takové filosofické katharse, z níž teprve povlovně se dá přejiti k pravdivé filosofické spolupráci ve více než náhodném společenství (uveřejněn v Prager Tagblatt 6. září 1934).
Zvláštní zmínky zaslouží «Prohlášení českých filosofů”, které jménem skupiny Rádlových přívrženců přečetl V. Skrach. Vyslovuje se proti intelektualismu, proti německému, prý mysticko-iracionálnímu způsobu filosofování, pro praktičnost, přístupnost a služebnost filosofie, která se má přičiňovat o porozumění otázek dne, pro osvícenskou tradici a osobní odpovědnost filosofovu. Bohužel zaznívá v tomto prohlášení opět onen tón v mimoteoretického násilí, proti kterému jsme musili již dvakrát protestovat. Filosofické myšlení si nemůže dát předpisovat své cesty jakkoli dobře míněnými, třeba i posvátnými normami vnějšími. Je ovšem povinností filosofovou zachovat se podle poznaného. Ale ve filosofování samém je pouze jedno, co nutno‘
odsoudit jako filosofickou nepřístojnost: předsudky, byť původu sebe vznešenějšího. Napadá též, že různí lidé, kteří nemají v podstatě odborné legitimace, zde podpisují manifest filosofu; neznamená to trochu příliš laxní pojetí pojmu filosofa?
Máme-li resumovat své dojmy, zaznamenáme především, že Francouzi ovládli na kongresu politicky. Postavili většinu řečníků k problému demokracie a vítězně oponovali Italům, třeba nikde nepřinesli principielních, nových myšlenek. Jim sekundovali Angličané a Američané, což se projevilo zejména též navržením a přijetím Montagueovy resoluce, zdůrazňující bezpodmínečnou svobodu myšlení. Němci se v těchto věcech neexponovali, byli politicky celkem chabí, neumějí o politice debatovat; poskytli za to kongresu skvělé řečníky o abstraktních a metafysických tématech. Též v logistické sekci bylo slyšet téměř výhradně němčinu. Silné a často úspěšné bylo zasahování menších, nových národů (Rumunů, Jihoslovanů, zvláště však Poláků) do debaty.
Kongres se znamenitě vydařil po stránce interesantnosti; účast ciziny byla velmi značná, i když Italové, Němci a Angličané byli zastoupeni jen druhým obsazením; Angličanů bylo vůbec málo. Cizích hostí bylo kolem 450. Že filosoficky nepřinesl žádné překvapení, je po předchozím referátu zřejmo. Byly to celkem staré filosofické motivy, které se zde uplatňovaly; filosoficky (nikoli politicky) měl kongres reakční ráz celkem nedotčený nej silnějšími novými impulsy myšlenkovými. Tak na př. nebyla na sjezdu skoro vůbec zastoupena fenomenologie, zvláště její novější fáze (Hartmann není, to třeba proti jistým českým kritikům poznamenat, fenomenolog; školu zná vlastně z druhé ruky, přes Pfändera a Geigera). Mezi Francouzi nebyl zastoupen mladší bergsonismus kromě Chevaliera, rovněž zajímavé motivy katolického myšlení kolem Claudela, G. Marcela aj. Diagnostický význam pro dnešní filosofickou situaci kongres, tak silně na interesantnost a politiku zaměřený, nemůže v značnější míře mít. K tomu přistupuje okolnost, že to, co znamená např. něčí vystoupení či protest na sjezde, je často přístupno pouze lidem do věci dobře zasvěceným; ti pak ovšem orientace nepotřebují; tedy rovněž orientační význam takového sjezdu přeceňovati nelze.
S těmito reservami možno mluvit o silném úspěchu sjezdu právě v českém organisačním rámci. Jak cizinci, tak domácí byli jeho průběhem, organisací i četnými společenskými podniky velmi spokojeni.