René Descartes: Rozprava o metodě (Discours de la méthode).
Přeložila Věra Szathmáryová-Vlčková.
Poznámkami a doslovem opatřil univ. docent Dr. Jan Patočka.
Laichterova Filosofická knihovna, svazek 7.
Řídí univ. profesor Dr. J. B. Kozák.
Grafická úprava Jaroslava Bendy.
Vydal Jan Laichter v Praze roku 1947.
Vytiskl „Knihtisk“ v Praze XIII, písmem cicero Bodoni. Druhé vydání, 5.500 výtisků.
Brož. Kčs 36.—.

DOSLOV.
Kniha, jejíž překlad je zde po druhé podáván českému čtenáři, není pouze významné dílo filosofické; bylo ve své době revolučním signálem. Každé velké dílo filosofické působí obrat v lidské existenci; je vsak málo filosofických děl tak pronikavého a trvalého vlivu, jako právě Rozprava o metodě, pojmeme-li ji jako kvintesenci Descartova myšlení a jeho literární činnosti, k níž byla vše přehlížející a tajemnou ouverturou. Jsou v této knize místa, která se čtou jakoby z pera současníkova (jeť věčně nutno a obtížno být Descartovým současníkem); zvláště ti, kdo stojí poněkud stranou dnešního filosofického zápolení, přijmou metodické části Rozpravy jako dokonale formulovanou samozřejmost. Právě proto nám dnes uniká revoluční smysl kartesiánství; revoluce, kterou zahájil Descartes, se zdařila v určitém ohledu až příliš dokonale.
Od druhé poloviny 14. století je scholastický aristotelismus v rychle postupujícím rozkladu. Ale podivuhodná síla Filosofova ovládá duchy ještě 300 let; filosofie, jako každý pravý duchovní čin, se nedá pouze popříti: nutno na její místo postaviti něco positivního. To uměli teprve Galilei a Descartes; ale dílo Galileiho se vztahuje pouze na přírodovědu, nemá Descartovy universality. Descartes byl proto osvobozením, proto rozřešením nesnesitelného intelektuálního a mravního zmatku renesance, že postavil nový metafysický systém, ze se vyrovnal s antikou a středověkem vskutku ve velkém, na všech hlavních polích vědecké práce, kde předchozí doby vypracovávaly koncepci světa. Přihlédněme stručně, jak.
Descartovým vědeckým cílem je naprostá jistota dosaženého poznání. Nikoli však pouhá jistota faktu; musí být spojena s porozuměním; právě jistota se definuje „jasností a zřetelností“. A porozumění pochopil Descartes jinak, než antická a na ní závislá středověká filosofie. Pro Descarta je typem pochopitelnosti matematika se svým principem dedukce. Maximum dedukovatelnosti je pro Descarta maximem pochopitelnosti. To je význam „geometrické metody“, kterou Descartes zavedl v celé filosofii, t. j. ve všech oborech vědění. Neboť věda jest pouze jedna jediná, a čím se vědění více blíží dokonalosti, tím se více sjednocuje v jediném systému principu a dedukcí. Tento ideál, který v celku s různými spíše taktickými odchylkami ovládal moderní vědu až do 19. století, je tedy Descartesovo dílo; a ještě dnes v zemích, kde vliv kartesiánství je stále velmi silný, jako v jeho vlasti, se nevěnuje na př. historii a duchovědám tolik metodické a filosofické pozornosti jako přírodním vědám, kde Descartova myšlenka „universální mathese“ byla vlastní formulací ideje, řídící proces odkrytí přírody, který byl tehdá ve svých počátcích a který dodnes probíhá touž drahou. Tento „deduktivismus“, tato snaha co možná nejvíce zjednodušit strukturu vědeckého oboru převedením na konstruktivní schema, dá se u Descarta sledovati ve všech oborech jeho vědecké práce. V matematice, kde proti „intuitivním“ methodám antickým zavedl čistě abstraktní traktování geometrie; ve fysice, která se mu celá dedukuje z povahy prostoru-hmoty a povahy akce Boží v ní; v biologii, kde razí moderní, mechanický pojem organického bytí a hledí převésti celou fysiologii na jediný princip srdečního pohybu; i „vášně duše“ (passiones animae) jsou u Descarta rekonstruovány z jeho pojmu organismu a duše. A po Descartovi to činila podobně až do nedávné doby skoro celá moderní věda.
Ale dedukovat se dá vždy jen do určité míry; mluveno s Descartem, „dedukce“ je posléze založena na „intuici“. Kde má Descartův systém intuitivní základy? Tyto základy jsou originálním proniknutím motivu středověké metafysiky, které Descartes podnikl s vědomým zřetelem k fysikálnímu systému, zbudovanému na metafysice. Originalita Descartova zde spočívá v tom, že vynášel v sebe uzavřený subjekt, který má k sebepoznání nesrovnatelně blíže a má je za jistší, než k předmětnosti světa. Zároveň pak s konečností tohoto uzavřeného subjektu jde intuice nekonečnosti Boží; logika a Bůh jsou v hlubokém podstatném vztahu; Bůh pak se stává vlastním klíčem k světu. Duch nemá původně svět, nýbrž „ideje“; teprve pravdivost Boží otvírá jistotu světa, který nám „ideje“ představují. Že Descartes pojem Boha, přejatý ze scholastiky, v mnoha bodech podstatně obměnil, nesmí nás másti o smyslu Descartovy metafysiky: zde je použito scholastických pojmů k tomu, aby scholastika byla nadobro překonána, aby byl založen fysikální systém, který jejím základům naprosto odporuje. Metafysické absolutno křesťanského středověku tu dává sílu své autority nejrozhodnějšímu protivníku své hierarchické a ontologické koncepce světa.
I do metafysiky tedy zasáhla Descartova konstruktivní tendence. Descartes není v témž smyslu metafysik jako Aristoteles. Aristoteles se ptá po struktuře bytí každého jsoucna i jsoucna vůbec a toto hledisko vede jeho zkoumání stále. Aristoteles zírá a objevuje nesčíslné podstatné vztahy, nesčetné originální souvislosti, které tvoří ve svém celku věcnou rozkoš bytí; Descartes se ptá pouze po odvoditelnosti a původu poznání každé jednotlivé věci, ptá se po konstruktivním ideálním plánu věcí. Jednota metody, toť jeho věcná starost; zdůvodněním rozumí skoro vždy logické, myšlenkové, deduktivní zdůvodnění. Dá se říci, ze tento odpůrce vší formální logiky zformalisoval filosofii a vědu. Toto znamená Descartova revoluce, to znamená Descartův „matematismus“. Platon a do značné míry i Aristoteles vážili si matematiky nad jiné vědy; ale matematika jim byla jedním druhem onoho spirituálního postihování podstatných věcí a vztahů, které tvoří základní metodu jejich filosofie. Descartovi je matematická konstrukce posléze hlavní a „intuici“ hledí omezovat co nejvíce. Proto má jeho filosofie, jak o ní často tvrdí, jasné a jednoduché základy proti komplikovanosti těch systémů, které hledí byt právy každému bytí zvláště.
Descartova koncepce do značné míry utvořila náš svět. Je to rozpolcený svět. Na jedné straně naše spirituální bytost, která je jako svět ve světě, primárně uzavřena sama do sebe. Na druhé straně svět věcí, chápaných čiře rozumově a geometricky, bez kvalit, bez vnitřních sil. Před Descartem není na př. příkrého dualismu duše a těla, který pronikl do povědomí nás všech a občas naše myšlení ještě ovládá. — Jen Boží dokonalost drží tento rozpolcený svět tak pohromadě, že makrokosmos je přístupen i mikrokosmu a že ve světě lze žit. Této dichotomie hledí se moderní věda a filosofie zbýt; dlouho k tomu používá Descartovy metody, aby dala vznik naturalismu, před kterým Descarta uchránila jeho metafysická koncepce. Ale Descartův metodický ideál vede i na půdě vědecké metodiky k dualismu; pozvedajíť se zde duchovědy proti jednostrannosti konstruktivismu, který z nich činí nauky druhého řádu.
Tento rozpolcený svět, dílo Descartovo, je problém dneška ve filosofii i ve vědě. Descartes udal problematisku po celá následující staletí. Jde dnes stále ještě o to, pochopit, kde je příliš úzký a postavit filosofické tázání znovu na širší a konkrétnější basi. Descartes je geniální filosof, který přecenil matematiku a přírodovědu, ale který tak učinil z historické a filosofické nutnosti, jeho filosofie je pravá, veliká filosofie, která učí filosofovat, t. j. pátrat po podstatných věcech; a právě proto byl Descartes filosofickým spasitelem své doby, že provedl s velkolepou a jednostrannou důsledností základní myšlenky své metodické intuice.
Pochopení a překonání Descarta je tedy jedna ze základních úloh moderního myšlení. Není divu, že badání o Descartovi je přes nepřehlednou spoustu prací o něm stále živé a ze zvláště jeho krajané pěstují studium svého největšího filosofa. Zde to jsou zvláště dnes Brunschwicg a Gilson, kteří učí Descarta chápat; první v jeho vztahu k moderní vědě, druhý k scholastické tradici. O díla obou těchto filosofů se značnou měrou opírají též poznámky, které jsou připojeny k tomuto vydání; jejich smysl je v tom, doplnit co možná znalosti o Descartovi, které se dají nenuceně vetkat do rámce Metody a v historicky-věcném přiblížení Descarta čtenáři, který si není přímo vědom perspektiv filosofova díla.
Jan Patočka.

PRAMENY:
Gilson E., La Liberté chez Descartes et la Théologie, Paris 1912.
Gilson E., Commentaire du Discours de la Méthode, Paris 1926.
Gilson E., Études de Philosophie Médiévale, Paris 1924.
Hamelin O., Le système de Descartes, Paris 1911.
Brunschwicg L., Étapes de la philosophie mathématique, Paris 1912.
Brunschwicg L., Expérience et causalité, Paris 1922.
Koyre, Descartes und die Scholastik, Bonn 1923.
Buchenau A., Poznámky k vydání ve Filosofické Bibliotéce, Lipsko, Meiner.
Jungmann, Descartes, Lipsko 1908.
Oeuvres de Descartes, édition Adam-Tannery, avec la vie de Descartes, par Ch. Adam.
O aktuálním smyslu kartesiánství: Husserl E., Méditations Cartésiennes, Paris 1929.