Theodor Celms: Husserls phänomenologischer Idealismus. Riga, 1928.
Upozorňujeme na tuto starší práci, protože ji lze pokládati za cenný, ve své důkladnosti jediný příspěvek k řešení otázky, která dnes zajímá všechny, kdo se zabývají smyslem filosofického směru, který se připjal na Husserlovo jméno. Celms studoval u Husserla v letech 1923 a 1924 a byly mu známy hlavní myšlenky prací, které Husserl publikoval později, v letech 1928-30. Proto je celá práce i dnes aktuální.
Celms si postavil za úkol, vyjasnit podstatu Husserlova idealismu, zvláště jeho poměr k fenomenologické metodě, která měla a má tak značný vliv nejen v dnešní filosofii, nýbrž v duchovědné práci dneška vůbec. Nemůžeme zde sledovati celý postup jeho analysy; od pojmu názoru podstaty přechází k pojmu fenomenologické analysy jakožto rozboru duchovních aktů, v nichž jsou předměty dány, k pojmu fenomenologické redukce, k popisu čistého vědomí, jak podán v Husserlových Ideích a k problémům „konstituce” vědomí sama. Prochází tedy celým Husserlovým myšlenkovým světem a může sloužiti za komentář, který ve své jasnosti a důkladnosti není předstižen. Výsledkem zkoumání jest, že filosofie jako universální věda se na fenomenologii založit nedá; aby dodal své „fenomenologické redukci” universálního významu, je Husserl nucen přejiti k zvláštnímu druhu idealismu, který v „čistém vědomí” spatřuje jedinou skutečnost, na kterou se dají převést jak fysický svět, tak ideální světy. Aby se však nestal obětí solipsismu, rekuruje Husserl k metafysické domněnce předzjednané harmonie „čistých vědomí”; tato hypothesa pak je vším jiným spíše, než přísnou vědeckou větou, vypadá tedy Husserl svým idealismem z úlohy, kterou své filosofii uložil. Fenomenologický idealismus není filosofie jako čistá věda, nýbrž spiritualistická metafysika, jež má daleko větší obtíže než transcendentální idealismus, jemuž redukce na jediné, nereální a nečasové vědomí je úlohou méně složitou. Husserlův idealismus je mixtum compositum z Kantova transcendentálního idealismu, Leibnizovy monadologie a fenomenologické metody.
Celms má ovšem pravdu, že Husserl nezaložil absolutní filosofii. Objevil však znovu její ideu a stvořil filosofickou metodu. Obnovil problém metafysiky svým pojetím čistého vědomí a redukce jsoucna na toto vědomí. Ukázal, že cogito je východisko nepředsudné filosofie a že není třeba opustit cogito tak, jako Descartes, má-li býti založena věda, ba že to není možno bez nebezpečí úpadku do relativismu, který ideu pravé vědy popírá. Proti snadnějším řešením abstraktního transcendentalismu obrátil zřetel ke konkretům. Jak si tu neklást otázku, není-li Celmsova konstrukce v některých bodech příliš formální, příliš na liteře lpící? Zdá se mi na př. nepochybné, že idealismus vzhledem k fysikálnímu jsoucnu je u Husserla zdůvodněn fenomenologicky, nikoli pouze všeobecnými úvahami §§ 47 a 49 Ideí. Že fysický svět je pouhá transcendentální norma, je zdůvodněno u Husserla již fenomenologickou analysou, která shledává relativitu v samotné jeho podstatě.