A. Liebert: Erkenntnistheorie I-II. Ve sbírce Die philosophischen Hauptgebiete in Grundrissen (vyd. A. Liebert). Berlin, Mittler & Sohn, 1932, 3.50 + 5*80 Mk.
Liebertova sbírka, na kterou upozorňujeme, přináší řadu stručných, solidních příruček; je tu logika od Burkampa, přírodní filosofie od v. Astera, pedagogika od Petersena, metafysika od Menzra, tedy vesměs stoupenců kritických směrů, starších zdrželivých profesorů. Každý oddíl je zároveň historický a systematický.
Kantovský transcendentalismus má v chaotické různotvarosti dnešní filosofie význam pevného, systematicky vypracovaného idealistického východiska. Proto pozorujeme, že filosofická diskuse přívrženců i odpůrců idealismu točí se stále kolem základních thesí Kantem vypracovaných; vidíme, jak se čelní myslitelé, npř. Husserl, důsledně obracejí k transcendentalismu, který tak ukazuje svou životnost. Je proto Liebertova kantovská noetika, třeba držená jen v rámci nejobecnějších problémů, prací časovou; uvésti do kantovského noetického myšlení, které je tak těžko v jeho svérázu pochopit, že i dnes se stále setkáváme s nejrůznějšími interpretacemi (i u českých filosofů vykládá se Kant bez zřetele k jeho základnímu problému platnosti poznání), je tedy stále užitečný a časový podnik. To platí proti námitce, že se v Liebertově knize nenajde soustavný zřetel k novějším noetickým revisím Kantova stanoviska. Zvláštní problémy, jako revise transcendentální estetiky v důsledku nových fysikálních teorií, revise kantovského pojetí matematiky, nová symbolická logika, revise pojmu kausality ve fysice, řešení antinomií – to vše buď vůbec vynecháno, nebo sotva dotčeno; právě tak nevzat zřetel k noetickému prohloubení fenomenologických analys, které získaly noetice zcela nové subjektivní i objektivní dimense. Co charakterisuje Liebertovu práci nejvýrazněji, je jeho zdůraznění významu kategorie dialektiky pro pochopení podstaty poznání a pro poznání samo. Dialektická, t. j. antithetická, je struktura ducha,
který je nejvyšším pojmem Liebertovy noetiky; pojmem dialektiky, který se kryje s pojmem tvořivé spontánnosti, charakterisuje L. kritické stanovisko noetické, jím překlenuje základní napětí materie a formy, racionality a iracionálna, absolutismu a relativismu; nutno jen míti zřetel k tomu, že pravý pojem dialektiky, ten, který vypracoval Platon, vychází z požadavku absolutní platnosti pravdy, chápe tedy pravdu jako morální požadavek a výkon a nezakotvuje ji tak v mrtvém jsoucnu objektu, nýbrž V životě spirituálním. Rozřešení noetické otázky kopernikánským obratem, založení objektivity poznání v kategoriích, překonání duality materie a formy produktivní obrazností, zakotvení kategoriální syntesy v jednotě apercepce, to vše přejal Liebert z Kanta; o pokračování se pokusil v otázkách podružnějších, jako je systém věd, který vyvíjí dialekticky z podstaty ducha (vědy filosofické a historicko-společenské – vědy o životě – vědy o neživé přírodě – věda o přísně exaktním, formálním poznání; nic není v tomto systému přísně isolováno, všecky součásti jsou v určitém souvztahu a dialektika vládne v základních pojmech všech). Uvedl hlavní typy světového názoru, jež spojuje s typickými pojmy pravdy, rozšiřuje známé schéma Diltheyovo v těchto pět stupňů, jež jsou zároveň dialektickými momenty vnitřního duchovního vývoje: 1. naivní realismus, 2. filosofický naturalismus, 3. subjektivní idealismus, 4. objektivní idealismus, 5. kritický či dialektický idealismus.
Liebertova noetika dobře vyzvědá dvojí, podivuhodně sloučenou sílu kantovství, jeho založeni racionální, jež mu dovoluje opírati se o vnitřní zákonnost myšlení, a jeho zřetel k iracionálním momentům, z nichž činí přímou podmínku života spirituálního. Zároveň však je u něho patrna ta jeho labilnost, která způsobila již tolikrát, že se kantovští myslitelé pokoušeli a pokoušejí od něho dostat dále; kantovství dokazuje, že poznání platí a proč platí, ž e je možné a proč, ale ponechává v tajemném přítmí otázku, jak se tvoří. „Die Formen des Geistes weisen eben zwei Gesichter auf: mit dem einen Antlitz sind sie der Welt des Verstandes und der Konstruktion zugekehrt, das andere Antlitz blickt auf und in die Welt der erfahrbaren Mannigfaltigkeit. Doch wie es kommt, dass beide Welten in den zahlreichen Formen und Verfahrungsweisen der Wissenschaft ein Btindnis miteinander schliessen, das ist die Leistung der geheimnis-vollen Dialektik des Geistes.” Podobně zdůraznění intuitivního charakteru produktivní obraznosti, která je jakýmsi syntetickým momentem protikladu formální jednoty a obsahové rozmanitosti, zvyšuje dojem radikální iracionality v noetickém procesu, jak jej chápe Kant. Odtud pokusy filosofie, která chce být radikálním ujasněním tohoto procesu, dostat se za Kanta dále; odtud odmítání kantovství positivismem s jedné strany, metafysikou s druhé. Proti oběma má kantovství těžké argumenty; positivismus vede k relativistickým sporům, metafysika přepíná příliš levně rozumovou nosnost. Ale existuje ještě možnost překonat kantovství prohloubenou noetikou.