H. Scholz: Eros und Caritas. Die platonische Liebe und die Liebe im Sinne des Christentums. Halle 1929, str. 120.
Upozorňuji na tuto vynikající knížku, třeba je už staršího data, protože ji lze pokládati za vskutku vážný příspěvek k otázce, která před nedávném byla čile diskutována ve Francii a o niž zde referoval dr. Z. Smetáček: zdali existuje křesťanská filosofie a v čem je její specifická možnost. Jak známo, tvrdil prof. E. Bréhier nedávno, že křesťanské filosofie není; pokud je filosofií, není křesťanská, a když je dogmaticky-křesťanská, není vpravdě filosofií. Není křesťanské filosofie, jako není křesťanské matematiky a fysiky. Bréhier ukazuje, že se žádnému mysliteli nepodařilo filosofii a křesťanské dogma uvésti v dokonalý soulad. To je fakt; neexistuje asi křesťanská filosofie, rozumí-li se jí systém filosofický, dokonale vypracovaný na způsob Spinozy nebo Hegela. Kniha Scholzova k tomu dokonce přináší nejeden nový doklad. Ale existují beze sporu křesťanské filosofické myšlenky, filosofické v tom smyslu, že se jimi usiluje o zachycení smyslu života a že znamenají podstatné obohacení lidského duchovního pokladu o nové problémy. V diskusi ve Francouzské filosofické společnosti, kde se jednalo o těchto věcech, poukazoval Gilson na křesťanský pojem Boha, jenž jest bytí, a na pojem stvoření, jako na takové motivy; ale zde se Scholzovi podařilo vypracovati něco podstatnějšího, vpravdě filosofického: jádro ideové oposice antiky (a s ní, možno říci, i valné části moderního myšlení) a křesťanství.
Platónský eros i křesťanská caritas jsou city, které životu dodávají smysl, které jej teprve činí hodnotným.
Platónský eros spočívá na idei krásna, kterou je duše přitahována; je podstatou mužný. Jeho přítomnost v člověku se jevi kulturní tvorbou. Eros je láska k dokonalosti, snaha o stupňování vlastní existence; dokonalost sama je však nehnutá a eros předpokládá tedy něco, co podstatou je lásce nepřístupno. Eros je stoupavý. Aristoteles z něho učinil princip světové harmonie, světového pořádku, kterým překonal fysiku Demokritovu, jež nedovedla vysvětliti jednoznačně toto uspořádání. Scholz zde vybudoval axiomatiku aristotelské fysiky s obdivuhodnou historickou i logickou jistotou. Aristoteles je theolog, protože fysik; jeho Bůh je bez pohybu, ale přece věčně činný svou νόησις νοήσεως. – Proti tomu křesťanská caritas spočívá na lásce boží k tvorstvu; její Bůh je v tomto smyslu činný, do světa zasahující, nikoli spočinuvší v sobě. Boží láska je dar, který tvor může Přijímati s ochotou a vděčností, nebo se vzdorem – a tu se dostavuje boží hněv, nutný doplněk lásky boží, který pyšného zdrtí. Bůh není tedy výhradně láska; výrok Janova evangelia ό θεός άγάη


(v nutno vykládati tak, že existuje láska, kterou lze přiřknouti pouze jemu. Pro to vše je křesťanský Bůh dokonale odlišný od platónského; a křesťanská láska, jež je nápodobou boží, znamená něco toto coelo odlišného od platónské. Je sestupná; jde k maličkým, potřebným, neštěstím stiženým, k tonoucím ve hříchu; je ženská, odevzdaná a rozdávající se. Pascal dobře věděl, co mínil, když pravil, že všechno hmotné a všechno duchovní dohromady „ne vaut pas le moindre mouvement de la charité”. Že je boží láska přirozené spjata s vtělením a ponížením božím, netřeba připomínat; je to spojení podstatné. – Dva velicí křesťanští myslitelé sloučili křesťanskou a platónskou lásku: Origenes a Tomáš Akvinský v důkaze jsoucnosti boží z existence prvního pohybovatele – absurdnost s hlediska křesťanského, jak z výše řečeného beze všeho patrno. Pro toho, kdo zná křesťanskou caritas, nemůže platónský eros býti nejvyšším. Smysl světa je boží láska k tvorům; tím se vskutku stává princip křesťanské caritas svrchovaným metafysickým principem, který objasňuje nejen řád, ale samu existenci světa. Srovnejme třeba s novoplatonismem, s processí z Boha; jak si Plotinos vypomáhá fysickými obrazy, aby znázornil to, co křesťanský princip zachycuje čiře duchovně, totiž existenci nedokonalého. Princip křesťanské caritas byl v tomto smyslu vytěžen Bergsonem v jeho poslední knize (v. str. 248, 249 a násl.). Mystikova láska k lidem není odlišná od lásky boží; je to úplný dar, úplné věnování; „coïncidant avec lamour de Dieu pour son œuvre, amour qui a tout fait, il livrerait à qui saurait ľinterroger le secret de la création” (251). Tak se pozvednutí lidstva k Bohu u Bergsona neuskutečňuje prostřednictvím Erota, nýbrž v duchu Caritas, v duchu absolutního daru božího.