Laches
search

Citace
Laches
. In: Jan Patočka - repository. [cit. December 2, 2020].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/27 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/27 .
Délka
1:27:03
Datum vzniku
9.12.1971
Název
Laches

Původní médium
Původní umístění
09a_09_12_1971_Platon_Laches.wav6457 MG 7 - stopa 2.wav : 3:05:46.290-3:13:23.582 + 6457 MG 7 - stopa 3.wav : 0-1:20:09.900MG 07 stopa 2 + MG 07 stopa 3
Identifikátor
209
Zdrojový soubor
/domains/public_data/audio/platon/09_09_12_1971_Platon_Laches.mp3
Přepis
+
[{"start":0,"end":15,"text":"Naším nynějším námětem je filosofická παιδεία v jejím polemickém vztahu"},{"start":15,"end":30,"text":"vůči dosavadním…
Naším nynějším námětem je filosofická @παιδεία# v jejím polemickém vztahu vůči dosavadním formám @παιδεία#, výchovy, vzdělání. Viděli jsme, jak se v tomto ohledu Platónův Sókratés vyrovnává s básníky a s jejich vlivem, a přešli jsme k vyrovnávání s obecními předáky. To jsme si chtěli předvést na příkladě dialogu Lachés, kde Sókratovými partnery jsou dva vynikající předáci athénské obce v jeho době, vojevůdci Lachés a Nikias, z nichž zejména ten druhý hrál význačnou politickou roli v poslední době peloponéské války. Posledně jsme si vylíčili celkovou situaci, kdy dva otcové, kteří předvádějí svým dětem exhibici šermíře, se dotazují těchto dvou vynikajících mužů, zdali to dětem dopomůže k takové občanské výtečnosti, jak ji měli jejich otcové a jak ji nemají oni sami. Tato situace: otcové měli, my sami nemáme, ačkoli by bylo jistě v zájmu otců a je vlastním smyslem @παιδεία# předávat něco takového jako občanskou výtečnost. To již samo zvláštním způsobem uvádí do toho boje o @παιδεία#. Poněvadž již tato samotná situace ukazuje, že to s @παιδεία# v tradičním smyslu slova není tak úplně v pořádku. Nic by si přece nebylo spíše přát, nic by nebylo přirozenější, než aby ta znamenitost, která vyznačovala takové lidi jako Aristeidés nebo Thúkýdidés se skutečně v obci zakořenila a mohla se předávat. Jsou tu synové, slovutní, hodní, slušní lidé, ale naprosto ne vynikající lidé, @ἀρετή# občana v plném smyslu nemají. Teď nablízku se vyskytuje Sókratés a Lachés, nic zlého netuše, vyzve rodiče, aby také Sókrata pozvali k radě, a ten se ovšem celého podniku rád zúčastní. Každý z původně pozvaných k radě nyní pronese svou řeč. Napřed promluví Nikias, protože je starší a úctyhodnější. Pronese promyšlený projev, v kterém radí kladně: znalost dovednosti ve zbrani nemůže škodit. Za prvé brání prázdni, zdokonaluje tělesné síly, může být prospěšná v boji, způsobí, že se člověk začne zajímat také o další znalosti týkající se boje, o taktiku, strategii, zkrátka vede to od stupně ke stupni k vyšším válečným dovednostem. A když nic jiného, tak to aspoň udělá člověka impozantním zjevem, který ve válce je také velice důležitý. Lachés naproti tomu ze své zkušenosti čerpá opačný názor na celou tuhle věc. On říká: jestli je to nějaká @τέχνη#, tak ať se tomu děti učí, ale podle jeho názoru to žádná skutečná znalost a dovednost není. Zkušenost ukazuje, že šermířské exhibice nevedou k ničemu praktickému. A potom uvádí příklady ze života, a to právě na tomhle šermíři, jenž se tady předváděl a který se v konkrétní válečné situaci zesměšnil. Snaží se ukázat, že jde jen o umění pro parádu a pro estrádu, ale nikoliv o skutečnou dovednost. A že naopak tím, že budí zdání, je s to člověka dovést do nepříjemných situací, v kterých ten, kdo se snaží takovým způsobem imponovat, se stane terčem výsměchu.88 Tak tady jsou dva názory, které stojí proti sobě docela diametrálně. Je to taková @ἀντίφασις#, tvrzení s protitvrzením a rodiče jsou ve zmatku. Sókratés by tedy měl pomoci a měl by se vyjádřit pro jednu nebo pro druhou tezi, čímž by se podle mínění rodičů jazýček na váze sklonil na jednu stranu. Sókratés to odmítá a klade metodickou otázku, jak vůbec zde přijít této záležitosti na kloub. O co vlastně běží? Přece šerm je jen prostředek a prostředky jsou prostředky k účelům. A účelem je třeba se zabývat na prvním místě; chceme-li rozhodnout o prostředcích, musí nám být jasno o cíli, k němuž vedou. Cílem, o který běží, je občanská zdatnost, občanská výbornost. Občanská výbornost není tělesná vlastnost, nýbrž je to utváření celé životní síly, které se říká @ψυχή#, duše. Běží o duši mladých lidí a o její výtečnost. Jde o to, jak této výtečnosti dosáhnout. Každé výtečnosti se dosahuje cvikem a pod dohledem správných učitelů. Kdo chce být dobrým lékařem, musí se naučit lékařství u dobrých učitelů. Zrovna tak, kdo chce být řemeslníkem atd. Je tedy otázka, kde najít pro tuto občanskou výtečnost učitele, kde najít to, čeho je k jejímu získání zapotřebí. Mají-li zde být pořádní rádci, je třeba zkoumat, kdo z nich měl nějaké dobré učitele této výtečnosti. Anebo musí přece každý, kdo pretenduje být zde rádcem, ukázat nějaké své vlastní dobré výsledky, tak jako každý řemeslník ukazuje své výrobky ve výkladě nebo tak, že se o jeho dobrých výsledcích ví.89 A tak Sókratés žádá Lachéta a Nikiu, aby spolu s ním v tomto směru hledali. Lachés je ochoten a Nikias pronese takový velice zajímavý výrok: kdo patří k Sókratovu okruhu, je nucen při jakémkoliv námětu se vyjadřovat o sobě samotném, o způsobu svého života, o celé své předcházející existenci, kterou pak Sókratés teprve zkritizuje. To ví Nikias, ale neví ještě Lachés. Nikias výslovně připomíná tento zvláštní obrat při zkoumání věci. Sókratova otázka: kdo měl správné učitele?, kdo skutečně věc, o kterou běží, nějak ovládl?, ta se již obrací zpátky k účastníkům toho hovoru. To už je něco, při čem neběží o nějaký pouhý objekt a jeho povahu, nýbrž objekt, který se zpátky týče samotné životní podstaty, týče se @ψυχή# a její praxe, jejího způsobu života. Sókratés tedy nutí každého, aby mu předestřel svůj vlastní život. Nutí ho, aby při zkoumání věci, o kterou jde, zároveň předestřel vyjádření o sobě samotném. Nikias říká: já sám si to dám rád líbit, pamětliv Solónova rčení, že je třeba se učit po celý život; nejen mládež, nýbrž všichni občané, i staří, jsou Sókratovým zjevem postaveni před otázky svého vlastního života. Lachés se k tomu postaví také docela pozitivně. Ovšem Lachés je člověk naivní, jemu je Sókratovské metodické dotazování něčím ještě novým a cizím. Ale on Sókrata trochu zná, viděl ho ve válce a ve válce se mu líbil, byl to výborný voják. Protože se mu líbí harmonie mezi slovy a činy a protože má dobrou naději, že u Sókrata se pravá dórská harmonie, harmonie mezi tím, co člověk dělá a mezi tím, co mluví, projeví také ve slovu, tak se rád této diskuse zúčastní.90 Sókratés tedy nyní přikračuje k vymezení otázky. Běží o cíl, tím cílem je výtečnost, @ἀρετή# v duši mladých lidí, ale protože zabývat se otázkou výtečnosti, občanské výtečnosti vcelku, je příliš velká úloha, vezměme tedy tu stránku nebo část výtečnosti, která je v nejbližším vztahu k té šermířské exhibici a k jejímu použití, to znamená tu stránku zdatnosti, které říkáme statečnost, @ἀνδρεία#. Běží o otázku statečnosti, co to je. Vidíte, že je to zase podobně položený problém jako v případě Euthyfrónově: co je to @ὁσιότης# nebo @εὐσέβεια#, co je zbožnost, posvátnost. Zde: co je statečnost. Tak jako věcí Euthyfrónovou bylo @τὸ ὅσιον#, tak v případě Lachétově a Nikiově běží o @ἀνδρεία#, mužnost, statečnost; co to je? Lachés je ve válkách a bitvách zestárlý, otužilý bojovník, muž, který tomu má rozumět. Partnerem dialogu je na prvním místě Lachés. Lachés se Sókratem budou zkoumat tuto otázku. Sókratés položil otázku, co je statečnost, a Lachés se snaží ji určit. Lachés si myslí, že to není těžké. Statečnost je, když vojín, @ὁπλίτης#vytrvá na místě; místo aby utekl, v šiku, kam byl postaven, drží to svoje místo. Lachés to vidí podobně jako Euthyfrón ze svého hlediska; tak pro něho situačně, v jeho situaci, v jeho partikulárním pohledu @ἀνδρεία# vypadá. Je to pohled athénského generála 5. století, který velí šiku hoplítů. Šik hoplítů je taková hradba, kterou vojáci vytvoří tím, že sevřou svou řadu a vydrží nápor nepřítele. Takovým pomalým postupem projdou bojištěm a vydrží nápor. To stojí za tím Lachétovým výměrem. Teď ale Sókratés hned pomýšlí na opačnou situaci: jsou přece případy, kdy se bojuje úplně jiným způsobem. Skýthové bojují tak, že znepokojují protivníka tím, že zaútočí a hned uprchnou. A tím vyhrávají bitvy. To je tedy jiný způsob projevu občanské mužnosti. Lachés říká: to jsou ale Skýthové a tam se bojuje na koni, zatímco my přece bojujeme jinak. Na to Sókratés poukazuje na bitvu u Plataj, kde spartští hoplíté předstírali útěk a právě tím uvolnili řady perského protivníka. Neběží tedy jen o statečnost hoplíta, ale i o statečnost jezdce a jiných lidí v nebezpečí, na moři, v nemoci, v chudobě, v politice, v odolávání náporu choutek a libostí. Sókratés předestře Lachétovi celý vějíř, celou variační šíři možností, v kterých užíváme slova @ἀνδρεία#. Jsou lidé, kteří jsou zmužilí tím, že vůbec vydrží svůj těžký život. Jsou lidé stateční tím, že vydrží tlak, který se na ně vykonává zvenčí nebo zevnitř. Vějíř, který Sókratés Lachétovi předestírá, obsahuje, jak jsme viděli, i protiklady. Může to být vydržení na místě u hoplíta, může to být naopak úplně opačný pohyb, opačná taktika. Může se odolávat slastem i bolestem, svodům i strachům, přitahování i odpuzování. Běží teď o to, vyzřít z toho všeho nějakou společnou bytnost, společnou podobu, která působí, že ve všech těchto případech, aniž bychom přímo tématicky mysleli na to společné, přece jenom užíváme tohoto společného termínu, a to nějak odůvodněně.91 Tedy vyzřít tu společnou podobu, která přes všechny rozmanitosti a protiklady umožňuje tuto mnohost zvládnout jistou jednotou, a tím určit. Je položena otázka po tom, co to je. To znamená, že to chceme určit, chceme něco určitého vědět, odlišit @ἀνδρεία# především od všech jiných způsobů občanské výtečnosti, tedy od jiných způsobů @ἀρετή#, ale takovým způsobem, abychom pro všechny případy, v kterých užíváme slova @ἀνδρεία#, @ἀνδρεῖος#, dostali tu jednotnou podobu před svůj pohled, to znamená duši. Pokud toho slova užíváme jen situačně v běžné mluvě, jsme fixováni vždy na svůj jednotlivý případ a kolem něho máme takovou neurčitou mlhovinu. Běží o to, z této neurčité mlhoviny vybříst a vlastní podobu @ἀνδρεία# dostat před svůj pohled tak, jako jinak máme pouze ten jednotlivý případ. Samozřejmě při tom vycházíme vždy ze situace, ale chceme se dostat k něčemu takovému, co situační není, co každou situaci překračuje a stojí nad ní jako jedna společná podoba. Lachés se tedy pokusí. Už pochopil, oč běží. Vidíte, dlouho mu to trvalo, tomu statečnému vojínovi. Ale Lachés je chytrý člověk, on se tím sice dostal do docela nové situace, a my uvidíme, jak ho to chytilo. Lachés je opravdový člověk a je reprezentantem něčeho pravého v obci. Ale samozřejmě je přitom plně zaměřen svým zvyklým směrem a následkem toho také tu bytnost, podobu, o kterou běží při pokusu určit ji obecně, vidí pořád ze svého partikulárního stanoviska. Tedy to, co obecně charakterizuje @ἀνδρεία#, je @καρτερία#, jisté vytrvávání, vytrvalost, odolávání, @καρτερία τις#. Sókratés ihned najde protiinstanci. Jistě, že tady je něco zahlédnutého, něco je tu zahlédnuto správně, jenomže to nestačí. Může být @καρτερία μετ’ ἀφροσύνης#, může být takové vytrvávání zbavené uvědomělosti. Může být vytrvávání šílence, který si takříkajíc nedá říci, s kterým je také marno mluvit, který nemá žádné proč a nemá žádnou, jak říkáme, odpovědnost. @Ἀνδρεία## je určitě něco pozitivního, něco krásného, říká Platónův Sókratés. A s tím Lachés souhlasí. Ale @καρτερία μετ’ ἀφροσύνης#, takové vytrvávání bez uvědomění, bez sebe, to není nic pěkného, nic pozitivního; v tom smyslu to nemůže být @ἀνδρεία#. Tak to tedy opravme, a bude to @φρόνιμος καρτερία#, tedy s uvědoměním. Uvědomění je jisté vědění, jistá @φρόνησις#, a pak tedy bude @ἀνδρεία# cosi jako @καρτερία μετὰ φρονήσεως#, tedy vytrvalost spojená s uvědomělostí.92 Jenomže uvědomělost je něco nesmírně širokého, něco ještě nesmírně neurčitého. Vidíte, jak obrysy té podoby, která je předpokládána ve smysluplné řeči, se pomalu teprve vynořují z mlhy. Když o někom řekneme, že je uvědomělý, že si je něčeho vědom, tak právě důraz musí být položen na to něco, @εἰς τί φρόνιμος#, jeho uvědomění se něčeho týká. @Φρόνησις#, uvědomělost statečného člověka se jistě nebude týkat získávání peněz, ani to nebude nějaké uvědomování týkající se například zdraví. Čeho se tedy bude týkat ta @φρόνησις#? Jistě se bude týkat právě nebezpečí a okolností, za kterých se odolává. Zde právě Sókratés znovu nasadí a ukáže: no ale podívej, tady je docela zvláštní situace. Například vojín, na kterého při statečnosti ty myslíš na prvním místě, za jakých okolností bude nazván statečným? Tenkrát, když si je vědom, že je v relativním bezpečí, poněvadž má kolem sebe neméně odhodlané bojovníky, že má převahu, výhodu místa, výzbroje atd., anebo ten, kdo je si vědom, že toto vše nemá a musí odolávat přesile? Ten jeden má tuto @φρόνησις#, toto uvědomění a druhý je nemá a nicméně odolává. Tak tedy ten, kdo toto uvědomění nemá, jistě bude statečnější, nežli ten druhý. Jak je to za těchto okolností? Vojín, který třeba nemá tak dobrou techniku, neovládá tak dobře svoje zbraně jako protivník – to je také @φρόνησις# – a přece jenom musí svou povinnost splnit; to je problém, před kterým stojíme v otázce té @φρόνησις#. Jak je to s tou @φρόνησις#? @Καρτερία# je v jednom případě spojena s @τέχνη ἱππική# – to je jistá @φρόνησις# – s uměním jezdeckým, s uměním střeleckým atd., v jiném případě ne. Vypadá to, jako by @ἄφρων καρτερία#, vytrvalost bez uvědomění byla bližší @ἀνδρεία# nežli její opak. S tím si Lachés neví rady. Oba dva, Sókratés i Lachés, jsou zde bezradní a Sókratés poznamenává: to jsme se dostali do opačné situace, nežli je ta, kterou ty chceš. Ty si totiž přeješ, aby byla shoda mezi činy a slovy, to je ta dórská harmonie; a my jsme se, předestírajíce si činy vojína, který vytrvává za nevýhodné situace, dostali do nesnází, do aporie. Lachés řekne: já nejsem zvyklý na tento způsob řeči, ale na druhé straně se mě zmocnila jakási taková chuť do toho proniknout, taková @φιλονικία#, taková žádostivost prohlédnout, vyhrát to. A zlobí se na sebe za to, že nedovede říci, co myslí.93 To je situace, kterou Sókratés chce vyvolat: aby si člověk uvědomil tuto svou situaci polostínu, polojasnosti, v níž ustavičně trávíme svůj život, situaci šerého šerosvitu, která je v podstatě nesnesitelná a kterou snášíme jen proto, že se s ní nekonfrontujeme skutečně tváří v tvář. Tuto situaci chce Sókratés vyvolat. Lachés na ni reaguje tím, že se na sebe zlobí. Ne tedy na Sókrata nebo na někoho dalšího, nebo na něco, nýbrž na sebe. Zlobit se na sebe z toho důvodu, že bychom chtěli prohlédnout a nemáme k tomu prostředky, nemáme k tomu ještě plnost sil, to znamená stavět se proti tomu v nás, co je temné, a na stranu toho, co je světlé. Ovšem to je takové postavení nebo vnitřní rozhodnutí, které samo ještě není žádným nahlédnutím, ale je to rozhodování se pro nahlédnutí. To provádí takový duševní pohyb, taková zvláštní duševní síla, které Platón říká @θυμός#, hněvivost, a která je právě charakteristická pro statečné lidi. Statečný člověk je ten, který se dovede zlobit na sebe pro svou nedostatečnost. To není definice, to je jen jedna z charakteristik; to patří k charakteristice mužného člověka, že se obrací k sobě samotnému s kritickou zlobou. A teď ti dva pozvou Nikiu, aby se zúčastnil rozhovoru a aby jim pomohl, když se dostali do té takříkajíc bryndy s tou statečností. Nikias ochotně přispěchá a řekne: od tebe, Sókrate, jsem často slyšel, že výborný, výtečný je každý v tom, co zná, co ví. Nemohlo by tohle pomoci? Pak precizuje dále a říká: musí tedy @ἀνδρεία# být nějaké vědění, když je to výtečnost, tedy nějaká @ἐπιστήμη#. A víme, co znamená @ἐπιστήμη#. Vědění neznamená jen mít něco na mysli, to není jen taková @φρόνησις# v neurčitém smyslu slova, to není jen uvědomění. Je to tematické nazření, které je pevné a nekolísavé. Protože má věc před sebou v originále a tedy je i jisté, a zároveň také běží o tu podobu jednu a nekolísající, proto i to vědění samo je jedno a nekolísavé. Ale čeho se týká tato @ἐπιστήμη# v případě @ἀνδρεία#? Je to @τῶν δεινῶν καὶ θαρραλέων ἐπιστήμη# – je to definitivní pochopení toho, čeho se bát a čeho se nebát. Toho, co je strašné, a toho, co je nestrašné. Nato se Lachés dá do smíchu: @ἐπιστήμη#?! @ἀνδρεία# je vědění? Teď se ukáže, že Lachés se něco naučil. A skutečně. On sám se dá do zkoumání a začne Nikiovi klást otázky, tak jako Sókratés pořád klade otázky: tak podle tebe, Nikio, lékaři jsou stateční nebo zemědělci jsou stateční? Vždyť přece lékaři vědí, co je strašné, pokud běží o zdraví a nemoc. A zrovna tak zemědělci vědí, co je strašné pro úrodu a pro neúrodu.94 V této oblasti se nyní precizuje na jedné straně ta @φρόνησις# – nejde o uvědomění a uvědomělost vůbec, nýbrž běží o @ἐπιστήμη#, musí se vyjasnit způsob té @φρόνησις#. A na druhé straně běží o předmět toho uvědomění: @τῶν δεινῶν καὶ θαρραλέων ἐπιστήμη#. Na to Nikias odpoví Lachétovi: ty nerozlišuješ mezi věděním prostředků a mezi věděním účelů. Zemědělec a lékař vědí, co je s to ohrozit zdraví, co je s to ohrozit úrodu. Ale nerozhodují o tom – neboť zdraví je sice statek sám o sobě, ale také zároveň prostředek k jistému cíli, zrovna tak úroda je spíše prostředek nežli cíl sám o sobě – tedy nerozhodují o tom, zdali pro někoho je dobré, aby se uzdravil, anebo ne. Lékařství je s to vždy říci jenom: za těchto okolností je možno se uzdravit, anebo ne. Zrovna tak zemědělství. Ale o tom, pro koho je dobře se uzdravit, o tom, co rozhoduje o aplikaci těch prostředků, o tom lékařství nemá žádné vědění. Lékařství není vědění o dobrém, o dobrém vůbec. Je jenom věděním o dobrém pod jistou podmínkou. Na to řekne Lachés: tak to on si myslí, že věštec je statečný, poněvadž jedině věštec ví, jak to s kým dopadne! @μάντις# – to je tedy statečný člověk! Nikias se zaplétá čím dál do větších nemožností. A pak Lachés řekne: on vůbec nechce přiznat, že je ve stejné bryndě jako my. On se prostě z toho vyzouvá, aby nemusel přiznat, že není tak moudrý a důvtipný, jak se tvářil od samotného začátku, když nám chtěl pomáhat a nás z té nesnáze vytahovat.95 Nato Nikias uklidňuje Lachéta a jeho rozčilení a rovněž Sókratés nyní Lachéta chlácholí: Takovým způsobem se věcná debata o @ἀνδρεία# nemůže vést, přece nebudeme řešit otázku výsměchem, nýbrž takovým způsobem, že poučíme partnera i sebe sama, že dosáhneme skutečného nahlédnutí společného. Dokud partner s námi nevidí totéž, dotud diskuse nedošla na svůj opravdový terén. Je zapotřebí Nikiovo tvrzení skutečně zkoumat, a to tak, jako bylo zkoumáno první tvrzení Lachétovo o vojenské statečnosti, vytrvalosti nebo o @καρτερία# vůbec, a potom o @καρτερία μετὰ φρονήσεως#. Tam jsme zůstali v rozpacích a Nikias nám pomohl tím, že @φρόνησις# určil jako @ἐπιστήμη#, a v tomto směru musíme pokračovat dál. Uvidíme teprve, jestli se nám Nikiovo určení nějak osvědčí anebo ne. A Nikias to potom vysvětluje dál, a to ve stálé dohodě se Sókratovými otázkami. Když jde o @ἐπιστήμη#, tak to nemůže platit jen tak o komkoliv. Podle řeckého přísloví to je něco takového, co nedokáže každá svině. A k tomu patří, že žádné zvíře nemůže být statečné. Nemůže být statečné také dítě, které neví, co to je být moudrým, které se pro nerozumnost ničeho nebojí. Statečnost, je-li věcí @ἐπιστήμη#, pak může charakterizovat jenom člověka, a to pouze člověka na nesmírně vysokém stupni uvědomělosti. Následkem toho musí být nyní odsunuty způsoby onoho neurčitého mluvení o @ἀνδρεία#, kterých v běžném úzu užíváme. To je velmi důležité. O co Platónovu Sókratovi běží, nejsou nějaké verbální definice, verbální výměry, které takříkajíc konvencionálně stanoví: budu užívat slova @ἀνδρεία# v tom a tom významu. Někdy se užívá tohoto slova pro krommyonského vepře anebo pro lva – to je symbol statečnosti. Ale je to skutečně oprávněné? Platónův Sókratés zde klade otázku oprávněnosti, která tkví v tom pohledu, v té společné podobě. Podle té se musí řídit určení slov a ne naopak. Nikias skutečně odpovídá, že rozlišuje ostře mezi @ἀνδρεία# a mezi @ἀφοβία# a @μωρία#. @Ἀφοβία# je nebojácnost a @μωρία# je šílenství odvahy, šílená odvaha. Tedy @ἀνδρεία# není ani pouhá nebojácnost, ani šílená smělost, poněvadž ani jedno ani druhé nespadá pod pojem @ἐπιστήμη#. @ Ἀνδρεία# je spojena s @προμήθεια#, tj. s předvídáním. A @μωρία# je @ἀφοβία μετ’ ἀφροσύνης# (nerozumná odvaha), @ἀφοβία μετ’ ἀπρομηθείας# – nebojácnost bez předvídání.96 Lachés říká, že to všechno jsou plané distinkce. Nikias nás chce obalamutit. Lachés: Nikias, poněvadž se považuje za moudrého, se vychvaluje nejenom jako moudrý, nýbrž i jako statečný. A nás, kteří skromně pretendujeme jen na statečnost, pomlouvá, že k tomu nepatříme. Nato Nikias řekne: upokoj se, jestli jsi statečný, pak jsi také moudrý podle mého určení a s tebou i jiní takoví generálové jako Lamachos atd. Vidíte, že diskuse občas zabíhá do osobního. Nato Sókratés řekne: tyto distinkce nemá Nikias ode mě, nýbrž od Damóna a Damón je přítel Prodikův. A Prodikos byl takový neobyčejně důkladný analytik jazyka a jazykových distinkcí. Prodikos ostře rozlišoval mezi různými významy slov. A v tomto případě pochází rozdíl mezi @ἄφοβον# a @ἀνδρεῖον# z tohoto pramene. Jenže když už jsme při tom rozlišování, při odlišování různých významů, je potřebí si položit otázku: @ἀνδρεία# byla přece určena jako část občanské výtečnosti, @ἀρετή#. Jak to s @ἀνδρεία# ve skutečnosti je, má-li být @ἐπιστήμη#? Pro každou @ἐπιστήμη# (takovou jako je lékařství), říká teď Sókratés a vyžaduje pro to souhlas svých partnerů, kteří ho sledují krok za krokem, platí, že se netýče jen části svého oboru, nýbrž že ho objímá celý. V důsledku toho @ἐπιστήμη# se tedy nebude týkat pouze věcí toho oboru v určité době, nýbrž bude se týkat toho oboru vůbec, libovolně, v kterékoliv době. Lékařství kupříkladu se netýče pouze toho, co bylo nebo jest zdravé, nýbrž stejně toho, co bylo, jest a bude zdravé. A zrovna tak kterýkoliv jiný obor, který bychom mohli nazvat @ἐπιστήμη#, má tuto vlastnost. Nebudeme uvádět @ἐπιστήμη ἀριθμητική# nebo @γεωμετρία#, protože tam nemá smysl mluvit o čase. Ale jsou přece takové disciplíny jako třeba @ἀστρονομία# nebo @ἰατρική#, tedy lékařství, v kterých provádět tuto distinkci má docela dobrý smysl. Stejná @ἰατρική# platila, stejná pravidla platila pro zraněné před Trójí jako platí pro nynější dobu.97 Jak je to s @ἐπιστήμη τῶν δεινῶν καὶ θαρραλέων#? S disciplínou, která chce rozhodovat o tom, čeho se bát, a co není strašné? @Τὸ δέος#, tedy strach, hrůza atd., je nyní Sókratem určeno jako @προσδοκία τῶν μελλόντων κακῶν#, tj. očekávání budoucího zla. Budoucího! Teď stojíme před zvláštní situací. Řekli jsme: @ἐπιστήμη τῶν δεινῶν καὶ θαρραλέων#. Jakožto @ἐπιστήμη# se to týká svého předmětu bez ohledu na čas; jakožto @ἐπιστήμη τῶν δεινῶν καὶ θαρραλέων# se to týče pouze budoucnosti. Jsme v rozporné situaci. Pakliže je to @ἐπιστήμη#, pak to musí být @ἐπιστήμη τῶν ἀγαθῶν καὶ κακῶν#, poznání dobrého a zlého vůbec. Ale @ἐπιστήμη τῶν ἀγαθῶν# vůbec přece v sobě obsahuje veškerou @ἀρετή#. Kdo ví, co je dobré, ten je sice nepochybně @ἀνδρεῖος# (statečný), ale zároveň bude také @σοφός# (moudrý), a bude @δίκαιος# (spravedlivý), a bude @εὐσεβές# (zbožný). To všechno bude vědět, to všechno bude umět. Buď jsme tedy určili jenom třetinu toho, co je předmětem této @ἐπιστήμη#, ale to není možné, anebo jsme tady dospěli k celkové @ἐπιστήμη#, která nám nedovoluje určit @ἀνδρεία#; přestřelili jsme. Tak jako Lachés nedostřelil, tak Nikias přestřelil. Stojíme zase takříkajíc uprostřed své práce. Lachés se strašně zaraduje: tak to Nikias přece jen nevyhrál. A utrousí jízlivou poznámku: i s tou tvou moudrostí získanou od Damóna, která nám měla pomoci, jsme ve stejné bryndě jako předtím.98 Nato Nikias řekne: já nemám nic proti tomu, abychom tuto otázku zkoumali dál, chci se poučit a až se poučím, tak ti to, Lachéte, také povím, poněvadž se mi zdá, že potřebuješ důkladného poučení. A na to Lachés uzavírá: to já velmi rád přijmu, ale myslím, že tito otcové udělají nejlíp, když nás nechají stranou a budou se držet Sókrata (to je strašně důležité místo), když Sókrata přimějí k tomu, aby se ujal té výchovy chlapců. Je tu jakýsi smířlivý postoj. Předáci obce, ti, kteří v podstatě zodpovídají za její mrav a tudíž za její @παιδεία#, jsou zde prezentováni takovým způsobem, že Sókrata doporučují. Tady je cosi jako smírný postoj těchto lidí. Oni jakmile vstoupí do proudu této diskuse, do proudu tohoto logu, který Sókratés před nimi rozvíjí, jakmile se tím dostanou do tahu toho věčného, co v logu promlouvá, začne se jim cosi otvírat, a začínají být ochotni zamyslet se nad možností tu obec do té doby svěřenou tak jaksi samozřejmě jejich péči a nazírání, třeba poctivému, ale naivnímu, svěřit tomu filosofovi.99 Ale nejsou všichni předáci takového smýšlení, jak se ukazuje v dialogu Menón. Právě na tom místě, o kterém jsme už hovořili. Thessalský vojevůdce Menón přijde do Athén a shání se po někom, kdo by ho naučil občanským manýrám a tomu, co je za nimi, právě té občanské @ἀρετή#, a klade otázku, zdali je to vůbec možno učit a z jakého pramene to vlastně pochází. Kolem toho se ten dialog točí. Sókratés zde vykládá velice hluboké věci, o kterých si ještě pohovoříme jindy v jiné souvislosti, a ke konci rozhovoru se vedle nich posadí Anytos, takový obecní předák, jeden z těch, kteří Sókrata obžalovali před soudem. A ten soud se má brzy konat. Sókratés ho zatáhne do této řeči a snaží se z něj dostat jeho stanovisko k těmto otázkám. A Anytos se skutečně projeví v celé kráse, v celé šíři svých názorů. Na jedné straně říká Anytos: nikdy nikoho nesvěřit žádným takovým moderním rafinovaným učitelům, kteří se nabízejí jako učitelé té občanské zdatnosti a ve skutečnosti jen o tom mluví a věci překrucují. Ty je třeba vyhodit ze všech obcí. Na druhé straně každý slušný člověk tady v Athénách tě těmto věcem přece naučí, každý. Nato se potom Sókratés přece jenom snaží trošičku otřást jeho sebejistotou a poukazuje na případy, jaké jsme viděli na začátku dialogu Lachés, jenže ještě eklatantnější, ukazuje na syny nadmíru vynikajících otců. Například Themistoklés dal svého syna naučit všem možným obratnostem, a přece jen to byl člověk k ničemu, a totéž se stalo Perikleovi a jiným vynikajícím mužům. Sókratés se ptá ve svém duchu, v duchu civilní diskuse, kterou předkládá a v které se odehrává jeho přístup k povaze věcí. Anytos mu na to řekne: zdá se mi, Sókrate, že ty snadno pomlouváš lidi, @ῥᾳδίως μοι δοκεῖς κακῶς λέγειν ἀνθρώπους#.100 A pamatuj si, že v této době takový člověk může v každé obci přijít k úrazu a v této nejspíše! To je postoj krajní. Ale nežli dospějeme ke konfrontaci tohoto dvojího, je potřebí, abychom si ještě uvědomili právě ten zvláštní stupeň, zvláštní situaci @παιδεία# v obci, která vyhání lidi, kteří podle názoru tradice křivě předkládají věci, křiví logos a dělají z černého bílé atd., a která na druhé straně tyto lidi přece jenom nějakým způsobem vysoko hodnotí a vede k mírnosti. Ta zvláštní situace této učené, kýžené a přitom přece jen na druhé straně zavrhované @παιδεία#, řečníků a všeumělců, rétorů a sofistů, je líčena v řadě jiných dialogů, z nichž si pro svou analýzu vybereme dialog Gorgias. Je celá řada dialogů, v nichž tito mužové vystupují, a které pro pochopení situace filosofovy @παιδεία# mají zásadní, fundamentální význam. Ukáže se totiž, jak to, co Anytos zamítá, ve skutečnosti patří k povaze těchto Anytů, k jejich vnitřní rozeklanosti. Anytové jsou lidé, kteří reprezentují sebevědomou tradici, která nechce reflektovat, všechno už ví a která dovede tu občanskou výtečnost skutečně udržovat a předávat a obec udržovat na výši. Ukáže se, že s tou nerozlomeností těchto lidí to ve skutečnosti není tak valné, a na druhé straně že ta rafinovaná @παιδεία# rétorů, kteří dovedou promluvit ke shromáždění lidu, dovedou získávat jeho souhlas a dovedou mu vnutit svoje nahodilé mínění, ve skutečnosti není žádná @παιδεία#, nýbrž lichocení těmto lidem. Filosofická @παιδεία# má něco společného s obojím hlediskem, ale překračuje je obojí. Filosofická @παιδεία# poslouchá hlasu řeči tak, jako se jí dovolává @παιδεία# rétorů. Ale na druhé straně filosofická @παιδεία# poslouchá hlas řeči jinak, ne s ohledem na částečnou aktuální situaci, s ohledem na rozhodování, prospěch a výhody v ní, nýbrž překonává tuto situaci a jde za tím, co v logu je jeho nejvlastnější základ, totiž za tím, co je věčné. Následkem toho také prolamuje tu aktuální obec a chce obec takovou, v níž věčnost by byla základem. Filosofická @παιδεία# se odráží od půdy tradiční obce a v jistém smyslu tu půdu, nebo, chcete-li, ctnosti tradiční obce, přenáší na novou úroveň, prohlubuje je, aniž by je opouštěla. @Ἀνδρεία#, @σοφία#, @σωφροσύνη# jsou tradiční zdatnosti občanské, které dostávají nový smysl, jakmile se dostanou do světla filosofické diskuse, která z nich teprve vyloupne jádro věčné, jádro trvalých podob, v nichž krystalizuje lidský život ve strukturu, která sama odolává, sama je jednotná. Já už dnes bohužel nemohu provádět rozbor dialogu Gorgias. Jen bych ještě upozornil na to, že Gorgias je jeden z nejdůležitějších platónských spisů. Spis, který je branou k pochopení celého Platónova filosoficko-politického uvažování, je branou k tomu centrálnímu dílu, kterým je Politeia. Naše cesta půjde teď přes Gorgia a Apologii k výkladu Politeie a jejích centrálních myšlenek. Tím potom skončíme úvahu o @παιδεία#, vrátíme se k centrálnímu obrazu výstupu z jeskyně a naším dalším úkolem bude ukázat si podrobně s filosofickou přesností, jaké Platón je s to dosíci, strukturu toho dialektického výstupu, jehož celkový životní význam tímhletím načrtne..
Soubory
Přepisy 09.txt