Karl Mannheim: Die Gegenwartsaufgaben der Soziologie. Tübingen, 1932.
Předmětem nové Mannheimovy knižky je otázka, jak vyučovati sociologii na universitách. Mannheim rozeznává hlavně tři odvětví sociologie: sociologii jako vědu abstraktní, všeobecnou, která jedná o formách a podmínkách společnosti, dále sociologii jednotlivých disciplín vědních (sociologie práva, náboženství atd.) a sociologii kultury, která zkoumá souhrn všech kulturních výseků ve vztahu se sociálně hospodářskou základnou společnosti. Mimo tato tři hlavní odvětví sociologie počítá k ní Mannheim ještě tak zvanou nauku o přítomnosti, čímž rozumí sociologický rozbor dnešních problémů společenských, a statistiku se sociografií, tj. konkrétní, všestranný, přesný, statistický popis konkrétních sociálních celků a skupin, jako jsou město, vesnice, pohyby obyvatelstva, sociální vzestup nebo pokles jednotlivých společenských tříd a skupin.
Nechme stranou otázku, je-li toto roztřídění správné, což je tuto podružná otázka. Hlavni věcí je, proč chce Mannheim sociologii učit a jak. Jako důvody uvádí dnešní všeobecný stav společnosti, universitního vyučování a vědeckého badání. Sociologie má dáti vlastni životní orientaci dnešnímu člověku v moderní průmyslové společnosti, která v sociologii si sebe uvědomuje a nemůže bez tohoto racionálního ujasnění při složitosti své vlastní struktury žíti. Universitnímu vzdělání, roztříštěnému dnes v řadu jednotlivých disciplín, dostane se v sociologii vědy všeobecné, která podává souhrnný pohled na současný život, na postavení jednotlivce v společnosti, na vývoj dějin, a může se proto státi základem, na němž se dá vybudovati i vzdělání charakterové, poskytované dříve vědami humanistickými. Vědeckému badání prospívá sociologie svým synthetickým rázem, přivádí na problémy, které se týkají několika vědeckých disciplín, na jejichž okraji se pohybují, a samou svou podstatou vede k integraci duchověd. Jako učební plán sociologie na vysokých školách navrhuje Mannheim, aby se na všech universitách vyučovalo sociologii v několika semestrech, a to: 1. všeobecné sociologii; 2. sociální historii v jejím vztahu s dějinami kulturními; 3. nauce o přítomnosti. Mimo tento minimální plán jednotlivé university měly by speciálně věnovati pozornost jednotlivým větším skupinám sociologických problémů, jako politicko-právním, hospodářsko-sociálním, a dějinně filosofickým.
Chyba tohoto na pohled pěkného plánu je, Že sociologie na tento úkol prostě nestačí. Rozhodně ne ta, kterou Mannheim zastává. Mannheim patří k extrémním stoupencům tak zv. »objektivní” sociologie, oproštěné od filosofie a etiky, která chce jen objektivně, nezaujatě zjišťovati společenské vztahy. Prosté uvědomování si skutečnosti, ať přírodní nebo sociální, nevychovává ani nevzdělává. Vlastní dnešní krisi tato sociologie neřeší, jsouc sama jen jejím symptomem, výrazem současného německého mravního zmatku. Tak zvaná »objektivita” těchto sociologů je v podstatě mravní nejistota a neschopnost etického soudu. Tentýž smysl má stavění »sociální reality” proti »ideologii”, což jsou konec konců mravní hodnoty a ideály, čili sociologie proti etice a filosofii. To jest vlastní smysl Mannheimova návrhu na vyučování sociologii. Předpokladem tu jest, že se má Přijímati čistá, prostá »realita”, kterou sociolog zjišťuje, nedaje se mýliti »ideologiemi”. Ve výchově jde však právě o tyto »ideologie”, vše ostatní jest jen prostředkem. Pouhé uvědomování si skutečnosti, ať sebe objektivnější, nenahradí úsudek, morální kritiku. Nestačí prostě zjišťovati a chápati, jak chce tato sociologie; jde o úsudky, které zavazují toho, kdo je přijímá, a nutí, aby se rozhodl pro určitou věc. O to konec konců v životě jde. Sociologie »objektivní” bude se musit proto nutně spokojiti místem daleko skromnějším jak v životě, tak ve výchově, než na jaké ve spisku Mannheimově aspiruje.