Poevropská epocha1


Evropa: věda a dějiny
Věda - evropská, objektivní věda - proto logicky: obhajoba Evropy - obhajoba vědy jakožto životní síly; dějiny epistémé - Husserlova Krize: věda, která se technizací stala nevěrnou ideji epistémé - epistémé proti doxa - idealizace - nepřímá matematizace - formalizovaná matematika - hypotéza matematické přírody věčně hypotézou - technizace se zakládá v neprohlédnuté roli formalizace - v čistě formálním světě zkušenost nemožná - proto návrat k životnímu světu jakožto světu zkušenosti - zkušenost je však pojata jako vyplňující názor - Tím se vysvětluje, proč moderní fyzika není apodiktickou evidencí, třebaže nepostupuje čistě pragmaticky - Moderní fyziku sice nelze vyjádřit obvyklým jazykem (= rozvažovací pojmy), ale ani bez zákonitého vztahu k němu - Heisenbergův pojem kompletní teorie - Weizsäckerova idea výstavby fyziky z kompletních teorií - Antipragmatismus těchto nauk: fyzika není žádný instrumentalismus, nýbrž vysvětlení - fyzika filosofická - příklad: nový pojem "substance" a kauzality - odpovídá však husserlovské potřebě naprosté evidence apodikticity v základních pojmech? - Kompletní teorie - ale nepokračuje báze kompletní teorie do neurčita? - Fyzika a dialektika - Přirozený svět dán apodikticky, ale bez důvodu (epoché) - Fyzikální svět odůvodněn, ale neapodikticky. Na druhé straně fyzika a životní zkušenost, životní svět jsou nesouměřitelné, protože životní a teoretická pravda divergují. Svět ve smyslu životního světa = Heideggerův svět jakožto celek dostatečnosti, to,
v čem se pohybuje rozumění, které je v zásadě rozumění vlastním možnostem (a "věcem" ve vztahu k těmto možnostem). - Husserlova idea objektivace - objektivace vůči čemu? Husserl: proti subjektivnu; jistě, ale ne proti subjektivnu ve smyslu součásti, a snad ani ve smyslu korelátu subjektivity vůbec, tj. tradiční subjektivity. Spíše proti subjektivnu ve smyslu neprohlédnutého vztahu ke konečné subjektivitě. Vztah k neprohlédnutému já ke mě promlouvá z mého světa (jakožto zjevu světa o sobě). Husserl: objektivace = identické mínění, tendence k identickému významu, z perspektivity ven. Je toto tím jediným a základním v objektivaci? Objektivace = tendence k reálné struktuře, tj. k takové struktuře, která je založena ve věcech samých bez neprohlédnutého vztahu k subjektivnu. Právě toto se však ukazuje ve vztahu k nejzákladnější realitě, k realitě světa v celku jako nemožné. Všechny [takové objektivované] struktury [jsou struktury] ve světě, svět sám žádnou [takovou] strukturou [není]. Musí však existovat svět v celku, který je s tím neporovnatelný,2 který je nitrosvětskými strukturami spíš zakryt než pochopen. Svět v celku je předpokladem všech struktur, v žádné z nich se nevyčerpává. Tyto struktury jsou sice objektivní ve smyslu intersubjektivity, nikdy však se nezbavují neprohlédnutého vztahu ke konečné subjektivitě, neboť individuace celku je uchopitelná jen z celku a celek jako takový, objektivní, celek jako objekt, jako něco, co stojí proti nám, je nepřístupný.
Tak lze pojmout vědu a metafyziku jen jako "nadfenomenální". Kant - ovšem jinak [než jako u Kanta]. Žádná "věc o sobě" jakožto jiné bytí fenoménů. Bytí nelze pojmout prostě jako předmět, jako ob-jekt nějakého subjektu, a právě tak také zjevování není nikdy pouze objektivnem nějakého subjektu. Ve zjevování se zjevuje vždy celek, nikdy však jako objekt. Objekty lze pojmout vždy jen jako nitrocelkové. To, co se zjevuje jasně, tj. objektivně, proto není nikdy celek, a proto se celek nemůže nikdy zjevovat jasně, neboť by to znamenalo zdvojení bytí, něco by muselo být kladeno mimo celek a bytí, což je absurdní. - Toto je námitkou proti fenomenologické redukci, jestliže není absolutně-idealistická, ale i proti této absolutně-idealistické, neboť "uvnitř", "v" znamená nakonec vždy: ve světě.
Metafyzika a věda se svou metafyzickou strukturou (ve smyslu Kantovy metafyziky zkušenosti) je tak jakožto nárok na moc nad bytím a nad světem této moci zbavena. Konec Evropy spadá pozoruhodně vjedno s touto ztrátou moci vědy nad bytím.
Dějiny. - Evropané si porozuměli v novověku dějinně. (Toto porozumění je zásadně odlišné od dějinnosti pobytu.) Toto porozumění je následkem židovsko-křesťanské tradice. Lineární čas, jednotné lidstvo, pád a vykoupení jako jedinečné dění obsahem času dějin. - Rovněž tak tendence k sebepochopení z racionálního kladení cílů. Moderní filosofie dějin je většinou synkretismus tradice a této racionální tendence.
Naproti tomu ne-evropské národy a společenství se chápou nedějinně, přírodně, biologicko-vitálně.
Z tohoto hlediska je protiklad Evropa - Neevropa protikladem dějin a etnologie.
Filosofie dějin je překonána jako každá metafyzika - filosofie dějin = metafyzika dějin. To však neznamená, že by tím bylo zároveň vyřízeno racionální kladení účelů: avšak jakožto racionální kladení cílů konečného lidstva. Návrat přes Marxe a Comta k Platónově myšlence duchovní moci.
Charakteristickým rysem doby poevropské je protiklad vůle k duchovní moci, která prochází napříč teritoriálními hranicemi a odlišnostmi různých společenství, a vůle k sebezáchově a k prosazení gigantických poevropských mocí.




1) Z německého rukopisu Die Nacheuropäische Epoche přeložil Karel Novotný. (Pozn. vyd.)
2) K tomuto přívlastku "inkommensurabel" Patočka v rukopise poznamenává: »rozpor«. Okraj pasáže, která začíná větou "Objektivace = tendence..." a na tomto místě končí, Patočka podtrhl vlnovkou a poznamenává dvakrát podtržené: »špatně«. (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------