[Avšak atomista...]1


Avšak atomista ví nejen o "cestě", metodě, která vede k pravdě o věcech světa, nýbrž ví také to, že tento celkový postup k pravému bytí utváří a přetváří člověka, že teprve on z něho činí bytost pravdy, tedy toho, kdo existuje v pravdě. Ví, že postup do celku věcí vyžaduje člověka, který existuje v pravdě a který nikdy nechce existovat jinak. A ví zároveň to, že tato vůle zakládá postoj, který pro všechno, pro každou záležitost, která je myšlena, zamýšlena nebo činěna, požaduje zdůvodnění (ve výše popsaném smyslu). Tato vůle je však přetvořením duše, její výchovou, druhou φύσις. Způsobuje, že duše žije vskutku pravdivě, že neusiluje o pravdu a zdůvodňování, aby se ukázala, nýbrž činí tak pro sebe a skutečně. Stává se jednotnou, pociťuje stud a ostych před sebou samou spíše než před ostatními, nejen že nečiní zlo, ale ani si ho nepřeje, neboť ví, že by tím vnitřně utrpěla škodu; z téhož důvodu je vnitřně disciplinovaná, harmonická, schopná čelit pokušením prchavé rozkoše, právě tak jako udatná v nebezpečí. Niterná péče o duši vede dokonce k maximě, jejímuž důkazu později věnuje Platón velký, ústřední, velkolepě vystavěný dialog: že ten, kdo trpí nespravedlivé újmy je méně nešťastný než ten, kdo je způsobuje. A nejen v sobě samém vede zodpovědný pravdivý postoj k jednotě a k důslednému jednání, nýbrž sahá i nad individuum: neboť zatímco rozkoš je pro každého zvláštní, soukromá, je dobro (ve smyslu tohoto důsledného postoje) pro všechny totéž. Tak vyvstává Démokritovi z jeho hledání zdůvodněné pravdy, ze života náhledu, jakási zvláštní etika pravdy. Tato etika,
budiž ještě jednou zdůrazněno, není etikou pravdy, kterou máme, nýbrž pravdy, která naším vlastnictvím být nemůže. Je tak dalekosáhle souběžná s etikou Sókratovou. Tak jako Sókratova ἐξέτασις,2 ἔλεγχος3 a péče o duši vycházejí z vědění o nevědění, tak vychází Démokritův postoj z maxim: "Co se týká pravého (skutečného), o tom nevíme nic, neboť co je neskryté, to spočívá v hlubině"4 a "podle tohoto pravidla 〈totiž předchozího〉5 má člověk poznat, že je vzdálen od pravého bytí."6 Vědění o vzdálenosti od pravého bytí dává Démokritovi převahu nad převládající většinou přírodovědců, tak jako vědění o nevědění nechává Sókrata vyčnívat nad krajany, které si jeho exetasis vzala na mušku. Oba mají jistou negativní moudrost, z níž jim vzchází cosi pozitivního. Oba se tedy cítí jako lékaři duše a u obou je nemocí, s kterou bojují, její vlastní nevědomost, která si není sebe sama vědoma. U badatelů má tato nemoc podobu domněnky, že jsou u cíle, přestože objevili [teprve] počátek cesty do hlubiny. Velkou zaslepenost, vědění o pomýlenosti člověka skrze jeho doxis, jeho zdání, které samozřejmě pokládá za bytí, je třeba pomocí negativního nahlédnutí oddálenosti od pravé skutečnosti proměnit v horlivé hledání, v energii v sestupu do hlubin. Tak zde vzniká horlivá péče o sebe, starost o duši, o její uzdravení. Žádný král nemůže penězi a přízní svést duši z této cesty do hlubin. Tento předpoklad společného postupu [u obou myslitelů] je ovšem podezřelý a dvojznačný.
Myšlení duchovní péče o sebe, myšlení zodpovědného pravdivého postoje se u Démokrita zastavuje před velkými problémy lidské společnosti, před otázkami týkajícími se reformy státu, prohlubování náboženství, před problémy přežití; zde všude je Démokritův postoj spíše jakýmsi zdržením se než prohlubováním; činí nejeden krok vstříc otázkám po společnosti, avšak nedaří se mu je dovést do konce; uznává sice, že je těžké snášet vládu horších, a je přesvědčen, že by se měla
připsat lidem od přírody lepším, a to by přece museli, důsledně vzato, být myslitelé. Avšak jde jen tak daleko, že varuje před příliš velkou účastí na státních záležitostech, a dokonce i před zakládáním rodin, zdá se mu, že všechno to překáží potřebnému duševnímu klidu hledatele pravdy, pro nějž jeden nalezený důkaz znamená více než [celé] perské království. Atomistický přírodovědec se se svou etikou pravdy ocitá v nebezpečí, že se stane egocentrickým poživačem pravd o nepomíjivém, které odhalil svou jasnozřivostí, podobně jako je tomu u etiky čisté teorie u Aristotela a u jím ovlivněných filosofických aristokratů: atomistova vazba na věcný obsah mu brání, aby do důsledků promyslel a propracoval lidsky praktickou stránku svého ideálu života.
Naproti tomu se nám zdá, že sókratovsko-platónská reflexe má přednostní význam v tom, že právě tyto ostatní součásti nové lidské možnosti zde byly propracovány způsobem, který je pro celou následující dobu když ne určující, pak alespoň důležitý, že byly ukázány důsledky nejen pro osobní životní vzor, nýbrž v souvislosti s tím i pro obec a vztah filosofa k ní (přičemž filosof byl nanejvýš charakteristickým způsobem povinně poslán zpět do obce a do služby v ní, z které by se, o sobě vzato, rád vykroutil). Při všem, co je oběma myslitelům společné, totiž boj proti sebeklamu, proti zaslepené důvěře v jevy, dále pak boj proti uměním, která pracují se zdáním, při vší společné starosti o duši v aletheia, je tu tedy i jistý hluboký protiklad. Je nemožné, aby tak mnoho společného bylo dílem pouhé náhody. Motivy jako nevědomost, která se ze zaslepenosti stává motorem spásné zvědavosti, podnětem k sestupu do hlubin, zdrojem neustálé sebekontroly zdůvodňujícího náhledu, zvýšené bdělosti a střízlivosti; postoj pravdivosti, boj proti zdání; paralela filosofie jako léčba duše - lékařství jako léčba těla; pohrdání pouhým košatým, lahodným a přemlouvavým slovem a čistými uměními - pokud by to nepramenilo ze společného zdroje nebo nepocházelo od žádného z obou hrdinů, od kterého by to převzal ten druhý - pak musí být v oné věci, totiž v tomto zesvětštění Oidipa pomocí filosofie uložena původní dualita zaměření, jistá dvojitost v jednotě; svár mezi bratry, neboť oba chtějí poznávat svět a pečovat o duši - a přece je to asi tak, že v jednom případě je o duši pečováno, aby byl poznán svět, v druhém se poznává svět, aby duše rostla a prohlubovala se. Možná, že Platónem rozvinutá a k tak obdivuhodné kariéře (v křesťanství) určená představa o velkém protihráči, jehož duchovní tvář, to, o co mu vposled jde, dlouho nelze odlišit od toho, o co
jde tomu, kdo je vskutku pravdivý a spravedlivý, totiž až do doby, než se odváží podniknout poslední krok či lépe řečeno, než se dá na útěk - možná, že tato představa nemá své nejhlubší ztělesnění, které přetrvalo tisíciletí, v rétorické sofistice; možná, že se už zde připravuje to, co mohlo po dvou tisících letech vypuknout jako démonický pohyb, když se zopakoval Démokritův pochod světem jako cesta k uchvácení světa, což je zde v počátcích ovšem ještě zcela zahaleno; neboť vědění, o které usiluje Démokritos, není vědění, které vládne, není účinné mocenské vědění: atomy a prázdno činí člověka střízlivým, ne však bohatým. (Avšak jednoho dne prohloubí osudný Galilei platónskou nauku, že universum je matematické, a zároveň obrátí naruby platónské učení, že matematika je tu proto, aby dávala duši míru; toho dne přestane být pohyb duší a tím, co z duše pochází, a duše bude usilovat o to, aby se stala duší, která provozuje matematiku a pohyb ovládá, člověk vytvoří vědu sil a energií, která je napsána v matematických vzorcích, Démokritův pochod světem, nový průlom do hloubi universa, do skryté pravdy se s pomocí nové matematické projekce na poslední rovinu světa znovu uvede do chodu; tím se však člověk stává skutečně bohatým a vládcem nad silami. A v tomto okamžiku, kdy se duše tímto způsobem zcela vrhá do vnějškovosti a kvůli světu zapomíná na sebe samu, tak jako na svou tisíceletí budovanou říši "niterných" vztahů v mravně-duchovní existenci a tvoření, se tu ovšem i pro partikulární lidstvo, kterému bylo dáno, aby vystoupilo do této výše a přitom odstrčilo stranou všechny ostatní, objevuje pokušení, které nemá obdoby a které provádí onen strašlivý krok, jímž se planeta dostává spolu se všemi ostatními lidstvy do jeho rukou. A poněvadž v tomto okamžiku už tu také není to, co by ještě i toto partikulární lidstvo překlenovalo a připoutávalo ho k něčemu vyššímu, co všechna lidstva spojuje – neboť právě toto je plodem růstu duše –, stává se světová moc nutně světovým svárem a tento svár světovou katastrofou. Avšak obraťme se k našemu líčení vzniku těch motivů, které zanikající polis předala pozdějšímu lidstvu.)




1) Z německého rukopisu přeložil Cyril Říha. (Pozn. vyd.)
2) "hloubkové prozkušování moudrosti partnera v rozhovoru" (Pozn. vyd.)
3) "vyvracení protivníka v dialektickém rozhovoru" (Pozn. vyd.)
4) Diels / Kranz, cit. d., Démokritos, B 117. [Srv. česky: Zlomky předsokratovských myslitelů, cit. vyd., str. 126.]
5) Doplnil J. P.
6) Diels / Kranz, cit. d., Démokritos, B 6. [Srv. česky: Zlomky předsokratovských myslitelů, cit. vyd., str. 125.]
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------