[Předpokládáme-li, jak je to přirozené...]1


Předpokládáme-li, jak je to přirozené a jak se to u geometrických obrazců činí, že rozdíl mezi věcí a tím, co ji obemyká, nespočívá v ničem jiném než v tom, že jedno je uzavřeno v hranicích, v obrysu a že druhé tento obrys objímá, přidáme-li k tomu obdobně ještě to, že věc zůstává při změně místa táž, jak se to také předpokládá v geometrii, kde si trojúhelníky, přímky atd. představujeme tak, že se otáčejí okolo jednoho určitého bodu nebo okolo jisté lineární osy, a dodáváme-li k tomu, že takové posunování nemění nic na jejich určeních, nezpůsobuje žádnou deformaci, pak 'vidíme': každý útvar může být ve třech směrech přímo posunován po celou věčnost a této možnosti posunování nikdy nemůže být zbaven.
Jistá možnost geometrické konstrukce tak poskytla základní rys, který umožňuje hledět skrze sám horizont světa na celek jsoucího: neomezený prázdný prostor jakožto podmínka pro to, aby se v něm mohla pohybovat pevná tělesa v přísné identitě tvaru.
Atomistický objev prázdného, homogenního a izotropního prostoru tak umožňuje zároveň jak geometrii, tak filosofii, která vychází od pevných těles a nekonečného prostoru jakožto objímajícího nekonečného celku.
Geometrizování poskytuje základ. Idealizace uskutečněné na geometrických obrazcích (nevšímání si nerovností, 'tloušťky' čar, samozřejmé předpoklady nedůležitosti pohybu vzhledem k formě, nedeformování při změně dimenze) se tak stávají, protože jsou pravdivé jakožto
zdůvodňující, jakož i pravdivé ve smyslu jsoucnosti, základnou pravého bytí.
Další krok se týká útvarů samých. Je třeba je uvažovat jako původně uzavřené; vždy formy s uzavřeným homogenně vyplněným prostorem. Nikdy se nesmějí stát bezrozměrnými body. Bod, jímž není nic objímáno, není ničím, nemůže být předpokládán [jako jsoucí]. Snad z tohoto důvodu, poněvadž proces nekonečné konvergence by předpokládal pojem bodu, který není možný, musí při dělení útvarů ad minus jednou zavládnout klid a musí být postulováno minimum: to je pak pravá jednotka. Skládání forem z posledních jednotek pak dále umožňuje, aby byl aritmetickým operacím dán ontologický smysl: skutečné útvary jsou to, co podléhá aritmetickým pravidlům sčítání a odčítání, jsou to prvky grup.
Geometrický protiklad útvarů a prostorového pole, geometrický "pohyb" jakožto posun, idealizovaný geometrický prostor, převedení prostorových útvarů na elementární jednotky, jejich kombinace řízené a nahlížené aritmetickými operacemi a geometrickým konstrukčním postupem - to vše ale, jakožto zdůvodňující, viděno jako pravé bytí - to je rovina, na níž se děje zdůvodňování v atomistické filosofii. Mohlo by se také říci: je to její apriori, její ontologický základ, klíč k porozumění. Naproti tomu musí být to druhé, "zkušenost" ve svém rozmanitém "vědění", které je získáno konkrétním registrováním světských skutečností, kladeno jakožto rovina zjevování, fenoménů. Postup universem je nyní podivnou, kulhající chůzí, neboť jedna noha vězí v neviditelném, druhá se pohybuje na povrchu věcí. Avšak skrze fenomény se má pozorovat základ věcí: ὄψις τäν ἀδήλων τὰ φαινόμενα se má stát pravdou. Obě opory chůze můžeme přirovnat ke dvěma bratrům pocházejícím ze dvou matek, jedné svobodně narozené, legitimní manželky a jedné sloužící otrokyně: první syn je legitimní, jeho konání je urozeným věděním, druhý je nemanželský, jeho činnost je nelegitimním poznáním (γνησίη - σκοτίη γνώμη). Galénos uchoval fragment sporu mezi urozeným a nelegitimním věděním, kde levobočci předhazují synovi domu, že by bez nich nebyl ničím: "Ubohý rozume, od nás si bereš své argumenty a chceš nás s nimi porazit? Tvé vítězství bude tvým pádem!"2 Nelegitimní děti, které dávají φαινόμενα, představují
smyslové ohledávání zrakem, sluchem, čichem a hmatem; neposkytují pravdu, poněvadž díky nim se nepozoruje ani ono velké prázdno, ani ono nejmenší, z čeho všechno vzniká, ani nakonec způsob, jak z nejmenšího vzniká viditelné a jak jsou věci ustaveny s geometrickou přesností; ale v jistém smyslu pravdu přece poskytují, neboť nakonec míří na totéž, co chce mít i rozum, legitimní syn, totiž na pravé bytí. Nedávají je ovšem tak, jak je, nýbrž tak, jak se jeví být; opatřují ho mnoha známkami, které se ho samy o sobě netýkají, které jsou však pro nás důležité, se vším ostatním, co je pro nás činí zřetelným, bezprostředně odlišitelným, a to jsou barvy, tóny, šumy a mnoho jiného, o čem obyčejný člověk netuší, že to nepatří k věcem o sobě. Avšak všechny tyto známky mají věcný základ; právě ten je třeba pochopit a zdůvodnit. Vycházeje ze základu ve věci samé, tedy z uskutečněné matematiky, lze čelit námitce nemanželského dítěte takto: ovšemže má rozum své vědění o faktech z nejistých, neboť stále [něčím] rušených, [a tudíž] podezřelých smyslových zdrojů, které jsou řízeny našimi zákony a pravidly, našimi konvencemi (νόμοι), avšak když rozum přivede tato fakta zpět k pevnému základu toho nejmenšího, elementárního, původního, dá jim teprve podobu bytí, ke které sama tíhnou, ale nejsou schopna jí dosáhnout. Tak se tímto "postupem", touto vzájemnou odkázaností σκοτίη a γνησίη γνώμη konečně objasňuje, jak může Démokritos říci, že ve skutečnosti, v pravém smyslu (ἐτέῃ) nevíme nic, neboť odkrytost spočívá v propasti: odůvodněné vědění je totiž odkázáno na fakta, fakta však podává σκοτίη γνώμη, která je ale široce zkreslená; a přesto není Démokritos skeptikem.
Tak je urozené vědění, matematicky postupující rozum, "apriorním" základem obsahového vědění, které získává svou plnost ze zdání, z "roušky zdání přehozené přes tvary" (δόξις ἐπιρυσμίη). Stále znovu se postupuje týmž způsobem: je ukázáno, že φαινόμενα předpokládají cosi elementárnějšího, geometrického a aritmetického, nakonec jednotky, a z pravidel strukturace, která jsou jim vlastní, se sestavují složeniny a vyvozují věty, které o nich platí. Urozené poznání dovádí redukci až k posledním jednotkám a elementům. Tak se postupuje stále znovu: v kosmologických záležitostech, v geometrii, v gramatice a při vykládání básní, ve společenských a historických otázkách, které se týkají vzniku civilizace, náboženství a státu, kde je stále znovu řeč o jednotkách a o pravidlech, podle nichž se jednotky seskupují do vyšších útvarů; konečně také v pojednání o lidském poznání [...]




1) Z německého rukopisu přeložil Cyril Říha. (Pozn. vyd.)
2) H. Diels / W. Kranz, cit. d., Démokritos, B 125; česky: Zlomky předsokratovských myslitelů, přel. K. Svoboda, Praha 1962, str. 126. (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------