Při kreslení geometrických útvarů...
Název
Při kreslení geometrických útvarů...
Autor
Jan Patočka
Jazyk
cs
Datum vzniku
Původní médium
Identifikátor
Typ
text
Publikováno
Péče o duši III, Praha 2002, Oikomenh
Popis
Přepis
+
[Při kreslení geometrických útvarů...]1


Při kreslení geometrických útvarů se však ukazuje základní rozdíl oproti skutečným věcem: zde mohou být…
[Při kreslení geometrických útvarů...]1


Při kreslení geometrických útvarů se však ukazuje základní rozdíl oproti skutečným věcem: zde mohou být obrysy vždycky setřeny, nové kresby mohou přijít na místo starých. Skutečné věci kladou přetváření odpor, o to větší, čím jsou pevnější. Tělesa se však pohybují a čím jsou pevnější, tím méně se při pohybu mění. Hromada písku, proud vody nepodržují snadno svou vlastní formu. Nyní se však pevná tělesa pohybují mimo místo, které původně zaujímala, "v prázdnu", aniž by se měnila: pohyb nemá žádný vliv na jejich tvar. To však umožňuje přijmout měřítko, které je společné vyplněnému i prázdnému, tělesnému i prostoru. Pevné těleso poskytuje toto měřítko. Prostor není nic nového vedle pevného tělesa, je méně než pevné těleso. Ono umožňuje měrné vztahy. Čím je pevnější, tím je přesnější. Nejpřesnější měření by probíhalo podle ideálně pevných těles. Tato tělesa sice nezakoušíme, ale zkušenost nás vybízí k tomu, abychom je mysleli. Tyto ideálně pevné útvary myslíme případ od případu v podobě přímek a plošných či trojrozměrných předmětů, které jsou z nich utvořeny. Pevné těleso umožňuje poznat prostor, prázdno: tedy to, v čem se pevná tělesa neproměnně pohybují, mění své místo. To všechno učí geometrie.
Takové pozorování však zároveň ukazuje: v okamžiku, kdy jsme onomu pohybujícímu se ideálně pevnému měřítku umožnili pohybovat se, vykročili jsme za hranice viditelného k celku vesmíru. Pohyb nikde neustává a nikdy se nedostává k hranici, a to vidíme – sice nikoli tělesnýma očima, ale mnohem přesněji a přesvědčivěji. A když uvažujeme
o ideálně pevných útvarech, necháváme je překrývat se, rovnoběžně ubíhat a tvořit úhly a když uvažujeme o jejich vztazích a nahlížíme je, pak "vidíme": tvarové vlastnosti, které lze určovat pomocí geometrie, jsou nezávislé na velikosti. Skrze danost tak pohlížíme přímo na neviditelné: ὄψις τäν ἀδήλων τὰ φαινόμενα. Ve viditelném prostředí nejsou všechna tělesa pevná. To lze ale poté vysvětlit jejich složením. V neviditelném prostředí mohou být pevná všechna. Pevné pak "objasňuje" prachovité, plastické, tekoucí, prchavé, a neviditelné dokonce musí být vysvětlováno pevným, a to tehdy, když přichází k tomu nejmenšímu, kde už nemohou existovat žádné části. Neboť nejmenší je nedělitelné, tedy nedeformovatelné, tedy neměnné, tedy pevné. A něco nejmenšího existovat musí, pokud nemá dělení pokračovat do nekonečna a pokud opačný proces skládání nemá zůstat bez základu.
Tímto způsobem se však matematika, tzn. aritmetika, která počítá, a geometrie, která měří, stala východiskem vysvětlování, které směřuje k posledním zdůvodněním. Pomocí geometrických, tzn. idealizujících operací byl celek jsoucna nazírán nově. Geometrie poskytla kostru, na jejímž základě lze sahat přes neurčitý bezprostřední horizont světa do nekonečného vesmíru a do neviditelného světa elementárně malého jsoucna. Geometrično, měrné pevné těleso se stalo výslovně zvoleným klíčem k zodpovězení nejen geometrických, nýbrž i fyzikálně-ontologických otázek: geometrický homogenní izotropní prostor, elementární pevné těleso, místní pohyb jako jediný zdroj vznikání, zanikání a změny vyrostly zcela na této půdě. Zde se matematika poprvé stala východiskem pro jistý model ontologie.
V tomto novém náhledu se vesmír, celek věcí, podivuhodně rozjasnil. Rozštěpil se na dimenzi původního a na mnoho stupňů jsoucna odvozeného a stále méně použitelného. K elementárnímu náležejí věci, jež jsou získány matematickým způsobem: prázdný prostor, elementární částice. Pak ale ještě něco, co na matematično, tj. na schémata, čisté formy, převést nelze, totiž to, co vyplňuje prostor. Avšak samo toto mohlo být určeno a od ostatního přesně odlišeno jen tím, že se na věci pohlíželo geometricky. Nyní bylo také teprve možno vyhovět eleatským předchůdcům, a to tím, že byla v jistém smyslu přijata jejich teze, že neexistuje vznikání ani zanikání, ovšem nesměl být proto popřen pohyb. A poté mohlo a muselo být stanoveno cosi nevzniklého a nezničitelného a v tomto smyslu věčného; dimenze elementárního je dimenzí věčného ve smyslu nezničitelného.
Původní neboli autenticky jsoucí (ἐτέῃ) je to, co je možno, vycházeje od fenoménů, promítnout v jeho vztazích na rovinu vposled nerozložitelného jsoucna. Kromě geometrických vztahů (metrických a vztahů uspořádání) jsou to rozdíly plného a prázdného. Co lze takto spatřit a stanovit jako to první v malém, je určující rovněž pro velké, pro rozsáhlý kosmos; i ten je možno z něho odvodit a i ten tedy patří k tomu, co si lze tímto způsobem představit. V původním je třeba odlišit jsoucno elementární a jsoucno z něj vytvořené, zkonstruované.
Odvozené závisí na elementárním, nelze je však z něho ani zcela vysvětlit, ani je promítnout do oblasti nejmenšího na jedné straně či do oblasti kosmického na straně druhé. I odvozené má však strukturu podobnou původnímu, ačkoli už ne tak přesně uchopitelnou a explicitní. S menší určitostí ovšem napodobuje vztahy původního. Proto musí být nahlíženo a vysvětlováno z původního.
K odvozenému patří všechno to, co se týká styku člověka s jeho okolím, obzvláště smysly. Zrak, sluch atd. jsou vztaženy ke kvalitám, které se ustavují z elementárního, ze základních kvalit. Mezi těmito záležitostmi již nevládnou exaktní vztahy, avšak přece jsou tu vztahy analogické k původnímu. Nelze je vztahovat na elementární prostředí a na vesmír, ale také nejsou ničím prázdným: jsou intersubjektivní, νόμῳ.
Všude, kde se setkáváme s lidskými záležitostmi, s vnímáním, řečí, státem, s rozvojem kultury, pohybujeme se v říši odvozeného a nemůžeme již vystačit s přímým odvozováním z elementárního, nýbrž musíme stanovovat kaskádu analogických, stále méně přesných vztahových struktur, které platí pouze v úzce lidské oblasti. Tak má řeč své elementy, "písmena", která jsou analogická k atomům; právě tak vnímání. Stát je složen z lidských individuí. Rozvoj kultury ukazuje na strukturu, která se ustavuje z jednotlivých výkonů a která postupuje od elementárního ke složitému, od nouze k nadbytku. Tak je tedy třeba rozšířit ontologickou vztahovou strukturu a roztáhnout ji ve škálu dalších vztahových systémů, které jsou odvozeny od původního a které jsou vesměs "atomistické".




1) Z německého rukopisu přeložil Cyril Říha. (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------



Citace
Jan Patočka. Při kreslení geometrických útvarů.... In: Jan Patočka - repository. [cit. October 28, 2021].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/2672 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/2672 .
Soubory
Skeny59_Při_kreslení_geometrických_útvarů.jpgSkeny v PDF 59_Při kreslení geometrických útvarů.pdf

Document Viewer