[Tyto reflexe o smyslu dějin...]1


Tyto reflexe o smyslu dějin nelze nikterak řadit ke kapitole "zákonitost dějin" či "periody dějin". Obvykle se však "smyslem dějin" chápe něco takového jako vyšší strukturní zákonitost, jíž je individuální dění podřízeno a jíž nutně podléhá, protože je přece jen jakožto část vyššího společenského celku vpleteno do nadřazené strukturní sítě. Zkoumání o smyslu historického dění obvykle sledují tuto "vyšší" objektivitu. Protože našim úvahám o toto nejde, bude se jejich čtenář cítit neuspokojen a rozladěn: hlavní bod jsme, jak se zdá, obešli.
Naší otázkou naproti tomu bylo: Co vůbec znamená smysl a jakým způsobem se může v dějinách smysl zjevovat? Smysl dějin je zde třeba chápat spíš jako to, co dává smysl v dějinách, a to v dějinách, které je třeba pojmout ne jako objektivní dění v objektivním čase (například jako analogon teorie grup). To, že úloha prozkoumat objektivní zákon dějin obsahuje smysl, je vždy výchozí domněnkou, která předpokládá řešení naší úlohy: co znamená smysl a za jakých podmínek se smysl může vůbec zjevovat? Smysl, jak jsme viděli, je s to zjevovat se jakožto nepodmíněný a totální jen jako smysl bytí, a to jako smysl problematický. Je tedy nutné rozlišit dvojí: výzkum zákona dějin jako struktury, která obsahuje, kauzálně podmiňuje a řídí individuální dění (a která žádný smysl vůbec obsahovat nemusí), a výzkum smyslu obsaženého jako možnost v lidské dějinnosti a uplatňujícího se ve faktických dějinách především v podobě filosofie a politiky. To, že první a druhá úloha jsou dávány dohromady, ba že jsou spolu identifikovány
a zaměňovány, má ovšem metafyzické důvody - absolutní a totální smysl byl spojen s představou božstva, které zároveň celkovému dění dává jeho strukturní zákonitost v podobě absolutního ducha, vůle (k jasnosti, k uvědomění...), v lásce atd.
Zkoumání smyslu dějin předpokládá tedy kritiku metafyzických předpokladů dosavadních filosofií dějin a jejich konstrukcí dějin.
Smysluplné je toto zkoumání dále jen na základě ontologické diference. Ontický smysl je jako takový vždy již odsouzen ke křehkosti, relativitě, tedy k částečnosti, neabsolutnosti, subjektivitě.
Je ale nutno rozlišovat mezi subjektivním smyslem, na jehož základě se může jevit totální a absolutní smysl, a takovým smyslem, který toto nepřipouští. Ontický smysl jakožto smysl světský je vždy subjektivní ve druhém smyslu. Ontický smysl jakožto smysl nesvětský (spatřený na hranici) vede k ontologičnu.
Ontologično je vzmach svobody, jen tento vzmach může obsahovat smysl, který není pouze subjektivní. Jakožto subjektivní smysl je vzmach jako sebestvrzení svobody již vždy pro individuum, tj. pro jeho život jako celek, něčím smysluplným.
Může se v této subjektivní smysluplnosti zjevit něco ještě hlubšího?
Tato otázka může být pojata 1. jako otázka po kontinuitě vzmachu svobody, který se udržuje od individua k individuu a od generace ke generaci na základě objevu možnosti svobody; 2. jako otázka po absolutním smyslu.
První otázka je zároveň otázkou po proměnách konkretizace svobody. Např. od polis k světovému státu jako k sacrum imperium, odtud k regnum hominis. Je nezávislá na otázce druhé. K tomu by se dalo říci např. toto: hledat jiný smysl než neustálá ztělesnění svobody, která dávají podnět k opakovanému nasazení za svobodu. To překračuje možnosti analýzy; pokud se pohybuje na pevné půdě, nemůže dělat nic jiného.




1) Z německého originálu přeložil Karel Novotný. (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------