Cesta k vybřednutí z války
Název
Cesta k vybřednutí z války
Autor
Jan Patočka
Jazyk
cs
Datum vzniku
Původní médium
Identifikátor
Typ
text
Publikováno
Péče o duši III, Praha 2002, Oikomenh
Popis
Přepis
+
[Cesta k vybřednutí z války]

II.1


Co se obvykle považuje za cestu k vybřednutí z války, je pouze nahrávání super-Mnichovu, kterým jedna…
[Cesta k vybřednutí z války]

II.1


Co se obvykle považuje za cestu k vybřednutí z války, je pouze nahrávání super-Mnichovu, kterým jedna velmoc míní ukončit válku.
Za takové východisko považují mnozí obchod místo válek. Je to klasická formule 18. věku, eratický balvan ve 20. století, vyhovující však pohodlí a únavě poražených. Tato formule nemá smysl tam, kde se obchod považuje jen za prostředek mobilizace a zároveň prostředek demobilizovat protivníka. Nesmysl, chtít koupit toho, kdo vyhrává válku, protože vyhraná válka je všecko bohatství světa.
Cesty ven z války jsou jen dvě: cesta římská, již jednou v dějinách vyzkoušená - kompletní vítězství jedné strany. Vítězná, a to na široké vnitřní frontě, je dnes nedemobilizující strana. Možná, že odtud nevede cesta již zpět, že demobilizace může jen pokračovat, pokud za ní není škodolibý záměr přiostřit konflikt dvou nedemobilizujících.
Druhá cesta je jiná válka, stojící tak kolmo na válce revoluční jako revoluční válka na válce 1914-18, válce světových impérií. Skutečná, nikoli iluzorní válka válce. Boj, kde supersíla dává vyšší odpovědnost, vážnost v pojetí života.
Tato válka musí být vybojována za všech okolností, ale nečeká na příležitost jako válka revoluční, příležitost, kterou poskytne válka impérií. K válce dnešní, k frontě otřesených, není třeba příležitosti, ta je poskytována právě mobilizací. Mobilizovat proti mobilizaci, to je její smysl a její fronta. Výsledkem by měl být - ve společenském smyslu - vznik duchovní autority a moci.
Centrem této války musí být ta část světa, kde se dá ještě něco takového svobodně organizovat. Nesmí však degenerovat v prostředek staré války, pro liberalismus, pro status quo. Může být pouze bojem za novou vládu vůbec, za prvně ve světě uskutečnitelný pouvoir spirituel.
To předpokládá jiný pojem ducha, než je tradiční. Tradiční je odvozen z toho, co máme před sebou: ze světa představy, předmětnosti, z osvětleného spíše než ze světla, z denní evidence. Toto oceňování-přeceňování existence jako toho, co je zde tak, že se o tom lze přesvědčit pasivně, bez úsilí a odpovědnosti, pouze prací - píle postačí -, je falešný pojem ducha - korelativně k němu genialita (určena rovněž pojmem práce: obtíže, námahy a contario). Duch není ani duch tíže, velbloud, ani génius, který má křídla. Duch je otřesenost.
Úmyslné zdůrazňování Noci, smrti, války není zálibou v iracionalismu. Ten racionalismus, který se tu může cítit zasažen, je útěkový racionalismus, v němž mohou najít a nacházejí útočiště všecky slabosti člověka upadajícího do osidla pouhého života. Proti tomuto pouhému životu bez hloubky a absolutnosti směřuje argument Noci, války a smrti.
Duch je podstatně zkomolen, viděn-li ze strany osvětleného. Osvícenství je takovýto duch zkomolení. "Zapomenout jako na smrt" je příznačné: zapomenout na nejdůležitější. Život v odpovědnosti je mojství,2 je zároveň bytostná vážnost, váha, tíha je tu stále přítomná. Jinak pasivita unášenosti nemá vážnost, váhu, je "lehko"myslná.
Mojství je extrémně vzdáleno od sobectví egocentrismu. "Mojství" jediný způsob, jak egocentrismu možno čelit. Ego - zdánlivé já, já "pro sebe", já, které má sebe na očích; nemůže se ho zbavit do plné atematičnosti: já, které je nejen nesvobodné, nýbrž nesvoboda sama.
Nemůže být organizace na základě zájmů, ale na určitém stupni může a musí zájem nastoupit své místo. Neběží o odborářství ani o vládu jisté třídy nebo skupiny, o žádnou revoluci manažerů nebo elit v jakémkoli smyslu. Běží však o etablování docela něčeho jiného, pouvoir spirituel ve vlastním smyslu slova, lidí, kteří získali autoritu skutečným exponováním, a institucionalizaci tohoto působení pod existující i dosud neexistující organizace: svazy, skupiny. Nikoli zájmové, odborové organizace, ale s výslovným cílem zabránit jakýmkoli politickým akcím, které by bránily nebo nepodporovaly sílu duchovní autority.
Rozptýlit obavy, že by tato organizace mohla kdy být "reakční".
Není reakční ani ne-reakční, nechává tuto alternativu za sebou.
Pokrok a reakce - pojmy filosofie dějin odvozené z metafyziky německého idealismu - obrácený idealismus u Marxe [má] stále ještě tytéž základní představy - svoboda = nutnost, příroda v dějinách, svoboda je jen určení celku, který sám na ničem dalším nezávisí - svobodné je formalizací jsoucna, všecko jednotlivé odsouzeno k jakési fatalitě, konečno nikdy svobodné, jako příroda.
Vychází však z fakta, že ideologie dosavadního stylu se vyžily právě proto, že [jsou] abstraktní a že [jsou to] ideologie, tj. ospravedlnění války jakéhokoli druhu, která není skutečnou válkou válce, a právě tak i proti "válce bez výstřelu", válce podvodné a potměšilé, která se vede pod záminkou války proti válce.

*

Malinowského alternativa3
Jediná cesta vyjít odtud - válka proti potměšilé válce, proti demobilizaci ve prospěch nové verze římské války.
Válka proti válce musí klást přísné požadavky - nutit k demobilizaci.
Odkrývat zvrácenost, s níž se slabosti a zbabělost maskují jako ctnosti, pacifismus, realismus...
Dodávat sebevědomí, mravní oporu armádám utlačených, hynoucích bez pomoci anonymně - hledat způsob, jak jim umožnit vystoupení, použití hlasů.
Boj proti difamaci utlačených - Kosíkovo "jsem vinen?"4 jako vzor - nesmí se dovolit, aby tito lidé byli morálně měřeni - jedna z hlavních metod potměšilé války "proti válce".

*

Od Mnichova se vidí, že velké Jericho je možné, že velmoci kapitulují ze strachu z války, že náhle objevují mír jako válku, když je pozdě.
Mnichov je velký svod pro mocné i v době nemožnosti horkých válek - horké války dnes svou hrůzou zvyšují názor o nemožnosti války - v tom [mají] též dnes hlavní roli -, ale dávají zapomenout na druhou možnost války, války bez výstřelu, jejíž největší zbraň [je] tato hrozba.
Smysl diktatur je mobilizace s nadějí na super-Mnichov.

*

Okupace ČSSR jako vzorný příklad pseudomírové demagogie.
Význam ČSSR v boji za skutečnou demobilizaci.
Význam Sartrova dopisu.5
Soužití, ale za podmínky nápravy okupačního násilí a Velké lži.

*

Ve "svojství" (mojství) je vážnost poslední vůle k sobě, k nezaměnitelnému jádru mimo všecku "roli", která [je] vždy něco obecného a vyměnitelného. Vážnost: závaží, pro tíži života, odpor k útěku před ní.
Není to tak, že co být má, se liší od toho, co jest. Co být má, je charakter bytí pobytu. Pobyt je ve formě alternativy jest - má být, ale toto "má" není pouhý ideál, je to pravdivé, pravé, "jsoucnější" bytí než to, které "jest", které se již rozhodlo pro schovávanou a útěk. Prázdné obecné "povinování" proti konkrétně-situačnímu "mání".6 Hegel má pravdu proti abstraktnímu "mání", ale nedosahuje sám konkrece, protože jeho protiklad proti abstrakci není konečné svojství, nýbrž faktický celek, nekonečno v té které dialektické epoše.
"Povinnost" není věcí pohledu, proto též ne "praktického rozumu". Je věcí životního porozumění, "průhlednosti" existence, která je tak, že se cítí v úkolu, a nikoli v úloze,7 v úkolu být, postačit bytí - nechat je být tím, čím jest, a jsoucno rovněž... Nevyhovět vážnosti svojství znamená nenechat se být tím, čím jsme, a proto prchat před tím. Ale zároveň nenechat být bytí tím, čím jest, totiž tím odhalujícím a umožňujícím život v od-krytosti, tj. zároveň u vědomí skrytosti i odhalování, jež jako konečné nás má potřebí.
V tom [je] nyní jiná koncepce dějin: dějiny [jsou] vždy koncipovány podle pojetí svobody. Je-li však svoboda nikoli, jako v německém idealismu, charakter absolutna, nýbrž konečného bytí, pak otřesy těch míst, na nichž se bytí usazuje a uzavírá, jsou uzlová místa dějin. Dějiny spočívají v těchto otřesech. Dějiny proto mohou být jen takto, v rámci konečné otřesenosti, smysluplné.
Proto však právě dějiny též nemohou být jednou provždy "ovládnuty". Problémem dějin není ovládání přírody v člověku, není též harmonie, není konečná nějaká fáze, vyřešení těch či oněch společenských opozic a bojů. Co člověk chce být, vyplývá z toho, jak si rozumí, a jak si rozumí, souvisí s tím, jak se ukazuje bytí. Sociální otázky náležejí podle toho do situace člověka, v níž si vede teprve tak, že jedná ve smyslu svobody, svojství, oběti, předskoku,8 odpovědnosti, vážnosti - nebo jejich opaku.
Idealistické a marxistické pojetí dějin [je] stejně metafyzické - definitiva. Sociální otázky patří na stranu materiálu, v němž se svoboda a smysl uplatňují, netvoří tento smysl samy pro sebe, z jejich sil se nedají dějiny "vyložit", či vykládají-li se tak, znamená to přeskočení jejich vlastního obsahu, kterým není quid,9 nýbrž quomodo.10
Co znamená za těchto okolností historie na fenomenologickém podkladě?
Nic než vzít za základ historie fakt, historie konstatovaných událostí, historii porozumění, historii otevřenosti. Jinými slovy, pochopit otevřenost samu jako historii.
Pro tento úkol jedním z nejdůležitějších pojmů je ten, který Heidegger vytyčil ve spisku Vom Wesen der Wahrheit (O způsobu bytí pravdy): pojem "otevřená oblast" (das Offene).
Otevřená oblast je rovina přístupných fenoménů, těch, které jsou k dispozici od jisté "doby", v jisté "epoše", v čase, který udává fenomenalizace, zpřístupnění ontologických fenoménů.
Otevřená oblast je odlišná od světa ve smyslu konkrétního okolí toho kterého individua. Otevřená oblast je sice vždy výsledkem individuálního otevření, je vždy souborem individuálních nálezů, objevů, nahlédnutí, ale tak, že jsou tyto individuální nálezy k dispozici nám i druhým, jsou zde ve formě sedimentů, které upozorňují na věci tak, jak jsou nezávisle na našich objevech. Otevřená oblast tedy nejen "konzervuje" objevené, které nezapadá do temna, nýbrž zůstává osvětleno, ale zprostředkuje proto též mezi jednotlivci a jejich způsoby porozumění věcem, které lze souborně označit jako jejich "svět" a které vždy patří tomu kterému já. Právě že svět je ten který, že patří k tomu kterému já, je v něm nezbytná funkce tohoto poukazování od jednoho toho kterého k druhému, výzva k němu, aby si osvojil totéž. Tato funkce poukazování náleží oněm důležitým "výtvorům", které na rozdíl od fenoménů, jež se ukazují samy (např. běl, červeň, tón a1) ukazují na jiné, na "samofenomény" nebo zjevy, jako jsou ukazovací gesta, projevy slovní, výroky, vyprávění, ale též umělecká díla, dokumenty, monumenty, památky. Otevřená oblast existuje tak, že to, co je otevřeno, se nikdy nedá odloučit od toho, co takto poukazuje, přinejmenším od jazyka, skrze nějž věci spatřujeme, aniž si to uvědomujeme. Je to oblast zásadně přístupného jsoucna - v podstatě každého jsoucna objeveného, ale v této objevenosti trvajícího. V tomto otevřeném se odbývá naše chování k věcem, naše vztahování k nim, ať běží o práci, zařizování, vyrábění a obrábění, představování či myšlení, jednání rozmlouvání, vyzývání a jiné ovlivňování slovem i činem. Neodbývá se tedy v nějakém "duševním soukromí", nýbrž v této otevřené oblasti, ve jsoucnu jako odkrytém, již objeveném, "odhaleném".

*


- Okupace ČSSR jako vzorný příklad války v míru.
- Mnichov jako jeden z prafenoménů 20. století - Super-Mnichov jako ideál pseudomírové politiky.




1) Zlomek obsahuje pouze tuto druhou část. (Pozn. vyd.)
2) Zčeštěná podoba Heideggerova pojmu "Jemeinigkeit", srv. M. Heidegger, Sein und Zeit, cit. vyd., str. 42. (Pozn. vyd.)
3) Srv. B. Malinowski, An Anthropological Analysis of War, in: American Journal of Sociology 46 (1941), str. 521–550; týž, War – past, present and future, in: War as a Social institution, vyd. J. Clarkson a T. Cochran, New York 1941. (Pozn. vyd.)
4) V roce 1975 adresoval Karel Kosík – po policejní prohlídce, při které mu bylo zabaveno přes tisíc stran filosofických rukopisů – francouzskému filosofu J.–P. Sartrovi otevřený dopis, v němž klade otázku, čím je vinen, že s ním policie zachází jako s podezřelým, a to pouze proto, že za základní právo považuje svobodu myšlení. Dopis byl otištěn ve francouzském deníku Le Monde 29. června 1975. Sartre v odpovědi odsoudil postup státních orgánů a policie a ocenil Kosíkův postoj. Česky vyšly oba dopisy 28. 6. 2001 v kulturní příloze Salón (str. 3) deníku Právo, v překladu D. Hégrové a s komentářem A. J. Liehma. (Pozn. vyd.)
5) Viz předchozí poznámka. (Pozn. vyd.)
6) = sollen (Pozn. vyd.)
7) tj. nikoli v roli (Pozn. vyd.)
8) Zčeštěná podoba Heideggerova pojmu "Vorsprung". – M. Heidegger, Sein und Zeit, cit. vyd., str. 122. (Pozn. vyd.)
9) "co" (Pozn. vyd.)
10) "jakým způsobem" (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------



Citace
Jan Patočka. Cesta k vybřednutí z války. In: Jan Patočka - repository. [cit. March 29, 2024].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/2663 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/2663 .
Soubory
Skeny34_Cesta_k_vybřednutí_z_války.jpgSkeny v PDF 34_Cesta k vybřednutí z války.pdf

Document Viewer