[Evropa pramenem dějin...]


Evropa pramenem dějin / Polis lidskou obcí

kontrast: polis - orientální impéria
orientální impéria - božské "státy" (obce) - svět a obec nerozlišeny - to smysl původní theokracie
polis - objev obce jako lidského díla svobody - souvisí s οἱ ἀριστοί

politika - boj, v němž nutno obstát obětí života svého i druhých, aby byla zachována svoboda, "rovnost", důstojnost (uznání)

postavit se tváří v tvář oběti
> na základě téhož překročení všeho jsoucna
postavit se tváří v tvář veškerenstvu

filosofie jako výraz této svobody - svoboda jako pravda
svoboda - vztah k bytí - souvisí s tímto mužným sebepochopením -
Hérakleitos - πόλεμος < ἐλεύϑεροι ϑεοί
δοῦλοι βροτοί

Metafyzika1 jako interpretace bytí od jsoucna, skrze jsoucno: Sókratés, Platón, chórismos
bytí jako ἰδέα - jako ἐνέργεια (Aristotelés)
theologie jako resultát klasické metafyziky
aporie Aristotelovy theologie - radikální transcendence boha, bůh nemůže ke světu a svět k bohu
zánik polis souběžně se vznikem metafyziky
hellenismus jako dialog polis a orientálního státu = hellenistické impérium zvenčí

*

M. Heidegger, Was ist das - die Philosophie?, [Pfullingen] 1956:

str. 13: Die Philosophie in ihrem Wesen griechisch. Griechentum und Mittelalter. Abendland und Europa, und nur sie, sind in ihrem innersten Geschichtsgang "philosophisch". Das wird durch die Entstehung und Herrschaft der Wissenschaften bezeugt.
str. 14: Atomzeitalter. Die Wissenschaften gäbe es freilich niemals, wenn ihnen nicht die Philosophie vorher- und vorausgegangen wäre.2

*

Problém duše - problém bytí a jsoucna
Bytí - prolomení každodennosti - Dionysos a Apollón
Řecká skutečnost v 6. století podmíněna mystickou vlnou dionysovství a orfismu
Filosofie proti této vlně: Xenofanés, Parmenidés, Hérakleitos
Ale nikoli každodenní ratio, nýbrž nový způsob ne-každodenního, výslovný vztah k celku, rovněž bůh, ale ne orgiastický, vášeň myšlenky, výdrž u celku
Řecká skutečnost [má] silné orgiastické prvky: tragédie, epická poezie se svou tragikou - ale již zde překonání hrubě orgiastické zkušenosti
Aristotelés: vita activa proti orgiasmu (βίος ἀπολαυστικός)3
příbuznost mezi vita activa a filosofií
Řecká klasika - Sókratés, Platón, Aristotelés - může se tak silně distancovat od orgiastického prvku náboženského a jít za ryzím světlem - mýtus čistého světla, protože není nebezpečí, že by tento druhý pramen vyschl a zcela se osamostatnil, ani že by ryzí světlo degenerovalo v technický rozum

—

Metafyzika - bytí jako síla, ovládající jsoucno, jeho temnou stránku, nekonečnou pudovost, temná božstva
Klasická filosofie je metafyzikou, protože jako bytí je s to provést ovládnutí této temné stránky
Theologie jako rezultát klasické metafyziky - teorie dvojího světa, chórismos, transcendence
Aporie - bůh nemůže k světu a svět k bohu
zánik polis v době vzniku metafyziky - polis rozložena, filosofie příliš slabá, regres k předfilosofickému stavu - imperiální útok proti Východu
v hellenismu lidé vychovaní žít v polis konfrontováni s regresem k orientálnímu pojetí indiferenciace svět – "stát"
tyto "státy" jsou podstatně universální právě z toho důvodu, že neznají distinkci svět - stát
Smysl otroctví: masa pracujících není duchovní problém, není na mravním životě účastna, není třeba k ní přihlížet, proto není ani sociální problém, ani není nebezpečí, že by každodennost převládla

Problém Řím - úspěšná πόλις se stává impériem
hellenistické říše jsou myšleny v orientálních schématech politických - theokracie
Řím zvláštní problém - vnitřní zrušení obce, ale problém, oč opřít obec morálně, zůstává, i když tu již není opora vzájemného uznání
Cicero - římský pojem res publica a jeho odlišnost od řeckého
Impérium
Platón řešením: již Cicero, Vergilius, Tacitus - všichni vyšší autorita státu, i když stát dosud ne abstraktní pojem (neliší se od občanů)

—

Křesťanství - v čem jeho novost? - Duše je (potenciálně) jiný druh jsoucna, je jinak než svět, věci
Duše jako existence, jako svoboda, jako možnost, kterou nutno teprve uchopit – (u Platóna sice rovněž, ale zároveň substance, výskyt, trvalá přítomnost) – a to, co uchopujeme, je vlastní já - nikoli něco již mimo nás existujícího, idea, věčně jsoucí jsoucno. Toto já je dar boží milosti, nikoli dílo mého nahlédnutí -
U Platóna tím, že idea, získáváme sami trvalé jsoucno, identické se sebou -
v křesťanství nikoli idea, nýbrž popřením dosavadního života vzniká nový, z úpadku se pozvedáme k sobě milostí - nikoli názorem Boha
v metafyzickém pojetí často to dvojí neodlišováno, ale přece pochopení pro to trvá např. i v tomistické myšlence duše jako individuálního aktu existence
Křesťanská theologie proti platonismu u Pavla: proti řecké σοφία τοῦ κόσμου, metafyzickému přístupu k Bohu, který svědčí pouze, že pohané neomluvitelni
ale též proti platónské ἐπιμελεία τ­ς ψυχ­ς, která v rozhovoru, v diskusi, [v] objektivním nahlédnutí hledá přístup k sobě
křesťan slyší slovo boží, které mu říká, že se má obrátit - nevidí pravdu, jako Platón – Sókratés
slyše toto slovo, nachází sebe - obrácený člověk, věřící, pak může hledat "intellectus"
řecký postup: smyslovost - idea - z názoru ideje, z cesty k ideji vyplývá mé já
křesťanský postup: ze slyšení božího hlasu vyplývá poslušnost - obrat - mé já (věřící), pak teprve intellectus, svět a Bůh jako nazírané, "objektivní" skutečnosti

Vliv řecké theologie: boží hlas interpretován věcně jako autorita, které možno, potřebno, nutno "věřit" v objektivním smyslu, tj. jistým tezím, dogmatům, ta tvrdit, klást
pravda je soud, ἀπόφανσις, ale ta ztratila nyní svůj smysl vidění, ukazování
Dvojí smysl slova "Bůh promluvil": mluví ke svědomí svědomím, mluví Písmem, tezemi, dogmaty
Druhý smysl převládá a působí, že objektivističtější než řecká filosofie - že též řecká filosofie se stává orgánem theologie
Paradoxní ne-autonomie středověku - určenost starou ontologií -

—

Síla osvobození, které obsaženo v křesťanském obrácení k duši, se zvrací v opak
To "smyslem" středověké filosofie

—

Impérium jakožto sacrum imperium - Platón spasitelem Říma?
Sacrum imperium není totéž jako předřecké monarchie Východu - není zde rovnice svět = obec, impérium
Impérium není svět, nýbrž tkví v pravé realitě nadsvětské - tím pozvednuto nad empirickou skutečnost do říše pravdy, tato říše však nesplývá se světem a přírodou
stát, res publica, impérium zůstává odlišné od smyslové, každodenní skutečnosti
chorismos zachraňuje starou řeckou distinkci mezi světem a obcí, i když obec je nyní opět sblížena s božstvím - nová theokracie

—

Sacrum imperium a jeho verze
1) Verze byzantská
2) Verze islámská - zákon jen pro vyznavače -
3) Verze západní: a) dualita moci světské a duchovní
b) nepoznaný, ale zřetelný vliv nových národů
Neuvědomělé pohanství v pojmu šlechty (vládnoucí krev)
Adelschristentum
Pokřestění v kmenových skupinách, pokřestění násilím (bůh je moc, která se osvědčuje v boji)

—

Středověk po stránce sociální
Přestrukturování společnosti od otrokářské ke kolonsko-feudální. Počáteční demunicipalizace. Mravní základ - nikoli otrok, věc, nýbrž člověk, který má majetek a rodinu - báze společnosti se rozšířila o tento mravní element.
Tento vývoj nesouvisí s křesťanstvím přímo, protože to bylo původně spíše náboženství do říše nezačleněných,
ale nepřímo tím, že rovnost před Bohem se nyní přece jen promítá do společenské skutečnosti
i jinak se obrací smysl výroby a města - není to již otrocká práce, co zde dominuje, nýbrž roste význam techniky, nástroje, klade se důraz na mechanismy usnadňující a ulehčující práci
Báze společnosti není masa volných, ale není to již masa vyděděných, nýbrž pracující a porobení jsou integrováni do společnosti
Tím vším nový poměr k práci -
práce nyní může v silnější míře uplatnit svůj ráz ἀληϑεύειν,4 je tím, co určuje lidský způsob života (otrok je věcí)
Vznik Evropy není jen rozšířením geografického dějiště o germánskou část, nýbrž je vnitřním rozšířením demografickým o novou, lidskou, společensky integrovanou masu

—

"Dialektika" impéria - impérium a jeho "neviditelná hranice" - touto neviditelnou hranicí se děje zprvu neznatelný, později čím dál vědomější rozklad impéria - Germáni nejsou jen nepřátelé, chtějí být integrováni a vládnout - ale nechtí toliko ničit - etapy tohoto pronikání a integrace Germánů -
první náznak: Ostrogóti Theodorichovi
úspěch: Frankové –
rezultát: saská říše 10. století

—

Rozmach Evropy. Připraven vývojem společenským - od otroctví k dominiu a kolonátu - zadržen germánským vpádem, dlouhotrvající válkou s Araby, nejistotou královských posloupností, která působila časté tříštění, projeví se tento rozmach demografickým přetlakem a kolonizačním pohybem od 10. století -
druhý projev - křížové války se svým trojím směrem:
1. do východního Středomoří, zvláště Malé Asie, via Cařihrad, směr k ovládnutí mare Mediterraneum;
2. směr od Pyrenejí na jih - reconquista, která bude mít svým posledním výsledkem otevření světa, zeměkoule pro Evropu;
3. směr na východ - do střední a východní Evropy skrze Čechy, Polsko, Baltikum.

Vznik měst jako projev nové společenské struktury a nového vztahu k práci. Jako se nová struktura projevuje expanzí na venek, tak vznikem městské kultury uvnitř. Feudální vrstva jen nejpovrchnějším elementem struktury. Církev nositelkou integračních, organizujících tendencí - kanalizace feudální bojovnosti v křižáckých výpravách - organizace duchovní moci v samostatnou souvislost, kláštery, celibát, církevní právo - university organizovány kolem práva a theologie - otevřený boj proti šlechtickému křesťanství, co v něm naposledy podléhá, či rozhodným způsobem se oslabuje, je idea císařství jako vnější organizace křesťanstva - stále více do popředí diferenciace, její projevy jsou velká suverénní teritoria autonomizující, pak zcela se osvobozující z "impéria".
Středověká idea svobody - privilegia - exemce. Boj za svobody - feudalita (proti suverénovi), města, církev proti vrchnostem. Přesto integrace středověké společnosti velmi vytrvalá, odolává přes místní bouře a přesuny rovnováhy. Společnost v podstatě spravovaná privilegovanými. Je to sice masová společnost (dole), ale jednak je poměrně nehybná (sociální mobilita je nejpatrnější jako kolonizační trend), jednak aktivní jsou pouze privilegovaní, feudalita, církev - pouze tyto privilegované kruhy mají možnost organizovat sebe i druhé, mají moc.

—

Vznik laického křesťanství. Církev používá lidového hnutí v boji proti šlechtickému křesťanství. Lidová kacířství, lidová náboženská hnutí. Znovu vznik eschatologických nálad a milenarismus jako doprovod velkých pohybů - křižáckých výprav vnějších a hlavně vnitřních. Antikrist. - Městská vzdělanost, university. Církev je musí držet na uzdě - kontrolovat jejich bezuzdný racionalismus. Nový projev městské aktivity: devotio moderna. Rovněž augustinismus, kazatelská hnutí, begináže. Nechce stát in margine jako kacířství, má mnohem větší pretence - spoluúčast. - Teritoriální církve - rovněž university - 15. století ve
Francii, ve střední Evropě. - Laické křesťanství ústí do reformace, pojem povolání - askeze ve světě.

—

Středověká autoritární syntéza a její rozklad. Příroda a milost, rozum a víra, integrační pojetí v soustavách 13. věku. Všechny tyto snahy vázány k metafyzice zprvu platónské, pak aristotelské - bytí jako idea a energeia (přičemž energeia předpokládá bytí jako idea). Příroda (rozum) jako předstupeň víry (theologie). Víra zdokonaluje rozum a činí jej jaksi teprve jím samým. Stále větší důraz na jazyk (pravda = soud, řeč) jako orgán všeobecnosti umožňuje energeia vidět jako ryzí jednotlivinu. Potom však bude příkrý rozkol mezi světem, jak jej vidí rozum, a světem víry a theologie, která se bude autonomizovat a voluntarizovat. - Na jedné straně – dokončení objektivizace pravdy - na druhé vzkypění křesťanské subjektivity, duše nepřevodná na věcné universum, žádost spásy převažuje.
Augustinismus a rozklad středověké objektivní syntézy - obrat do sebe, do nitra, do subjektu. Augustinismus již není pojímán autoritárně - nýbrž subjektivně: augustinismus Konfesí, De Trinitate, směrem ke cogito - Petrarca, psychologismus (žádná filosofie)
konjekturalismus Cusanův
renesance: platonismus - proti Aristotelovi
padovánský averroismus a Machiavelliho politický cynismus
skepse - Montaigne
výsledek středověku = 0

Uplatňuje se nyní však druhá oscilativní komponenta uvolněná celým středověkým vývojem - práce, její odborné a technické zaměření (na invenci, na mechanismy)
Matematické techniky, algebra, formálnost úvahy
Racionalita matematická v určitých odvětvích organizace života: ekonomie, finance, obchod

—

Skok z převahy křesťanského sebevědomí na bohatství světa -
Od hlásání pravé víry pomocí křesťanské ratio (Lullus) k objevům zámořským (Portugalci) - pokračování reconquisty
Španělé a Nový svět
Kolaps předskripturálních civilizací Jižní a Střední Ameriky a jeho zvládnutí otevřením Afriky pro obchod s otroky
Mění se pojem práva, státu, náboženství - všecko pod vlivem myšlenky mít, ovládnout, zmocnit se - hospodářství získává nový primát, světový obchod, světový trh
Pojem povolání, osvědčení, teoretická nejistota a praktické osvědčení spásy, protestantismus, jeho duch se vlévá do počínajícího racionalismu, italské středověké finance, organizace výroby, osamostatnění kapitalistického podniku (M. Weber)
Státní rezona v politice, kapitalismus v hospodářství

—

Bacon a cogito:

Bacon: práce, inventa, mechanismy, metoda (stroj, mechanismus na inventa)
renesanční metodologie vycházející z rétoriky a mnémoniky přesahuje na přírodu
Descartes: formalita moderní matematiky (která vyrostla z praxe) novou formou myšlenky - universálnost úkolů -
Jen co prochází myšlenkou (clare et distincte) má jsoucno - nová ontologická koncepce, nový pojem pravdy
Pochybnost jako πάϑος metody
Cogito jako vzor matematického principu
Galilei - Newton: příroda nikoli ve zkušenosti přijímaná, ale rekonstruovaná matematicky - vypočitatelnost na základě principů přímo neověřitelných, "nepřímé měření" Comtovo
nikoli přírodní filosofie (otázka po podstatě), nýbrž konstrukce pochopitelného jsoucna, jeho matematické struktury

—

Vývoj k "demokracii" (rovnost podmínek) -
Amerika (britská kolonie a později Spojené státy)
Racionalita a kolaps aristokracie, skupin lidí jednajících - úpadek římské říše, Francie pretenduje být nástupcem, universálním mluvčím Evropy, její centralizace, kartesiánský duch
Průmyslová společnost, průmyslová revoluce, vykořenění "pracovní síly", vznik proletariátu, industrializace zemědělství (zemědělská revoluce 18. věku)
Politická revoluce ve Francii, její příčiny a dopad na celkovou historii Evropy -

—

Španělská světová říše a vznik metafyziky (systematické)
recepce metafyziky v lutherském Německu
Německo - klasická země moderní metafyziky
Západ - věda, obchod, technika / Německo - metafyzika

—

Duše ve středověku
Mystika (- itinerarium in Deum)5 a Morálka - hrozba věčnou smrtí
Smrt, zatracení (vlastní smrt), život věčný, vykoupení
Osvědčení, zkouška - celoživotní napětí
Provinilost, hřích, pokání
Naděje - Onen svět, jako věčně budoucí
Příroda a milost
Běží o nesmrtelnou duši, její jedinečný osud, neopakovatelný, vše na jedné kartě, vážnost: jednou provždy

—

Pochopení člověka ne z názoru, ale z rozhodnutí, nikdy "nestranně"
Ještě Pascal - nepochopitelnost člověka mimo křesťanství = křesťanství je však sázka

Proč odtud ne nový ontologický přístup? Nové pochopení bytí?
Protože časový význam existence interpretován z hlediska výskytu - jako budoucí život (v objektivním smyslu)
Ale koercitivní význam tohoto konceptu veliký - soudržnost společnosti na něm závisela.

—

Středověký obraz dějin a evropská převaha: corpus christianorum ve středu dění, pojatého z hlediska spásy - v tom hlavní posila evropského sebevědomí proti islámu, proti neevropským komponentám dějin - ty veskrze jen význam záporný.
Středověký obraz ví o celkovém smyslu a o konci dějin.
Čas triviální a čas spásný. Konec dějin a život ke konci: katastrofa, Antikrist.
Rozpad tohoto obrazu pod vlivem kartesiánského ducha, který vniká do historie. Historie nikoli již předmětem důvěry (v autoritu), nýbrž konstrukcí z dokumentů. Vznik osvícenství vlivem hlavně tohoto motivu, který rozkládá pozitivní náboženství.

—

Racionální poznání - věda, moderní metafyzika subjektu, přirozené náboženství, právo, státověda, hospodářství - (nikoli již přirozené náboženství jako předstupeň zjevení, nýbrž protiklad, rovněž analogicky ty druhé obory - pozitivní je jako takové už odsouzeno) - racionalizace celého života - reflektováno: nejen stát, nýbrž všechny obory soubytí - společnost
Společnost vedle a dokonce proti státu, společnost jako problém –
Společnost tíhne k vyrovnání podmínek - utilitárnost, racionální kalkul, blaho všech - dáno 1. racionalitou výroby, směny, dopravy; životní podmínky se musí přizpůsobovat věcné racionalitě výroby a práce; 2. vědou a technikou; 3. státní organizací byrokratickou a její centralizací; 4. vyřazením dosavadních elit ze středu hospodářského a politického života (nedovedou jej již dirigovat), specializací těchto elit na vojenské, event. diplomatické povolání, čímž se stávají "weltfremd". - Z tohoto důvodu rozkol, rozchod mezi ἀνδρεία a σοφία.

—

Smrt nesmrtelné duše v osvícenství.
Buď 1) pragmatizace křesťanství, náboženství jako technika, jak být hotov s neřešitelnostmi života - anglosaský, zvláště americký způsob
nebo 2) přes přirozené náboženství stále zřetelnější upouštění od křesťanského mravního rigoru - libertinismus jako úvod, jako praktický atheismus
3) vliv moderního průmyslového světa na porozumění skutečnosti - to stále více u ekonomů a myslitelů ekonomikou ovlivněných.
Následkem toho člověk ztrácí nitro, sama sebe, stává se tím, čím jsou věci ve světě - všechny motivace odtud musí být formulovány světsky, principem slasti a jejím kalkulem.
Odtud pak pochopitelný Kant a celý německý idealismus jako boj o duši, o její hloubkovou povahu, její vztah k světu a Bohu, k "absolutnu".

—

Problém průmyslové civilizace není otázkou sociální ani otázkou konsensu. Obě tyto cesty nevedou z úpadku lidství ven. Tento úpadek spočívá v pokračujícím zmasovění a ve ztrátě duše, která s ním spojena. Ztráta duše se projevuje po mnohých stránkách, ale pro společnost nejvýznamnější je ta, že znemožňuje jednání. Dnešní člověk a společnost nejedná, nýbrž reaguje a pohybuje se pasivně cestou nejmenšího odporu.
Historie 20. století a jeho dvou válek je historie tohoto nejednání, toho, jak se Evropa vpotácí do jedné a nechá šílenci vboxovat do druhé katastrofy.
S privilegovanými (feudalitou) ztratil evropský člověk vrstvu schopnou jednání. Do jisté míry [schopnost jednání] nacházejí znovu v evropské společnosti pouze zoufalí a vyřazení. Oběti červnových bouří 1848 a Komuny r. 1871. - Jednání může mít formu zdánlivě pasivní, jednání nejsou gesta, nýbrž je to pochopení, kde je cesta nejmenšího odporu a zahnutí v opačný směr.
Vlastní povaha moderní společnosti, jak o ní meditují sociologové - Comte, Marx, Tocqueville (podle Aronova výběru) - není industriální, nýbrž úpadková. Industrie vedoucí k stále většímu zapomenutí na duši a jednání.
Proto lék je pouze "inteligence". Ale nikoli daná, faktická, nýbrž obrácená, jedině ona schopna obratu. V ní celá naděje - ale naděje jest, jak ukazují jednotlivé případy těch, kdo jednají za nejnepříznivějších podmínek a jež si tradiční společnost ve vší své moci netroufá rozdrtit.
Budoucí inteligence není založena na zákoně vývoje ducha, jak mínil Comte, ani není v řadách sociální revoluce jako bořivá avantgarda. Je v možnosti obratu a ve vytvoření masy solidárních, schopných pochopit, oč běží.
Úpadkovost naší společnosti hledali jedni v tom, že činí nešťastnější než dříve - symptom: sebevražednost.
Mnohem zřetelnější je však v regresu k primitivním formám překonání každodennosti: nacionalismus, válka, revoluce a jejich orgiastická verze.
Tato civilizace nebyla s to vyvinout vyšší formy překonání každodennosti. To je důvod, proč Comtovo náboženství lidskosti nesmyslné - náboženství není konsensus vytvářený rozvažováním, chladnou rozvahou, nýbrž stránkou naladěnosti v její vášnivé podobě.
Proč? Pro převahu technického elementu, který znamená zároveň umocnění každodennosti a její převahu nade vším, co jinak určuje lidský život, střízlivost a šeď jako základní tóninu, z níž se nevychází.
Každodennost bytostně nemůže člověka naplnit, všecka její dobrodiní přijímá sice rád jako samozřejmost a zvyká si na ně jako něco, čím je mu život povinen, ale neváží si jich.

—

Evropa nezvládla problém, položený zánikem římské říše a vznikem nové společenské struktury mravních subjektů pracujících - svobodní pracující znamenají převahu techniky, nivelizaci, rozvoj technické racionality, vyčerpávající šedivou každodennost, ta spolu s nesmírným energetickým potenciálem, který vytváří, akumuluje výbušninu, která se uplatňuje v brisantních dějích 20. století a zanechává ji dnes ve stavu hédonického rozkladu.




1) Odtud až k hvězdičce je text v rukopise slabě přeškrtnut. (Pozn. vyd.)
2) "Filosofie [je] svou bytností řecká. Řectví a středověk. Západ a Evropa, a pouze ony, jsou ve svém nejvnitřnějším dějinném vývoji [původně] 'filosofické'. Dosvědčuje to vznik a moc věd.
Atomový věk. Nikdy by však nebylo věd, kdyby jim filosofie nebyla předcházela a kdyby je nevedla za sebou." - viz: M. Heidegger, Co je to filosofie?, in: Básnicky bydlí člověk, přel. I. Chvatík, Praha 1993, str. 109. (Pozn. vyd.)
3) "život poživačný" - srv. Aristotelés, Etika Nikomachova, 1095b15-19. (Pozn. vyd.)
4) "žít v pravdě, odkrývat, jak věci jsou" (Pozn. vyd.)
5) "popis cesty k Bohu, návod na cestu k Bohu" (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------