Cesta Evropy k universální civilizaci
Název
Cesta Evropy k universální civilizaci
Autor
Jan Patočka
Jazyk
cs
Datum vzniku
Původní médium
Identifikátor
Typ
text
Publikováno
Péče o duši III, Praha 2002, Oikomenh
Popis
Přepis
+
Cesta Evropy k universální civilizaci


Evropa - světadíl, který objevil ostatní. Objevení země neznamená čistě geografický kontakt. Jím je možno…
Cesta Evropy k universální civilizaci


Evropa - světadíl, který objevil ostatní. Objevení země neznamená čistě geografický kontakt. Jím je možno se ztratit neméně než objevit druhé. Ve starověku [byly] velké válečné expedice často též objevitelské cesty: Alexandr Veliký. Ani Dareiova výprava proti Skythům, ani stěhování národů však není objevitelské.
Objevení a inkorporace. Určitého druhu inkorporace předpokládána: ne vždy politická. Objevení - zavedení trvalého kontaktu, hospodářských, politických, kulturních dotyků. Objevující i objevené se stává jedním celkem při všech diferencích, jedním celkem v oblasti "objektivního ducha". Objevení není žádný počin potulných rytířů, žádná cesta za dobrodružstvím. Je kusem normálního civilizačního procesu, pramenícím z generalizační tendence, která je vlastní každé civilizaci, ale která jen v některých nabývá zvláštní podoby, kterou lze označit za objevnou.
Toliko civilizace navazující na řeckou mají objevitelskou složku: islám a Evropa. Místo aby se uzavíraly, vycházejí aktivně ze svých mezí, a to nikoli ve způsobu masových migrací pod tlakem, nýbrž v podobě objevitelských výprav, tj. výprav dobře organizovaných drobných skupin, vybavených nadřazenou nástrojovou, zbrojní, navigační technikou a pronikavě racionálním věděním, schopných zavést kontakt a zorganizovat jej natrvalo; tyto výpravy nejsou prostě buňky nových společností, které mají jednou vzniknout, nýbrž orgány společnosti staré, její exponenty v nových poměrech; to znamená, že společnost má též expanzivně-objevitelskou funkci, má-li pro ni orgány.
Existuje zvláštní a obrácená analogie mezi křížovými výpravami středověku a mezi objevitelskými cestami 15. - 16. století. Hegel1 vyložil jedinečně, jak křížové výpravy jsou pokus zachytit v negativu tělesnou přítomnost Boží na světě, jak pramení z vědomí oddělenosti od absolutna; i křížové výpravy jsou v určitém smyslu objevitelské - ve světě má být objeveno, zpřístupněno, přítomným učiněno a zajištěno to, co světu dává nejvyšší cenu a význam - jsou to výpravy ve světě mimo svět. Evropský člověk v nich dává najevo svůj požadavek absolutna - svůj absolutní požadavek; a tento požadavek leží, jinak než v islámu, mimo jeho vlastní území; evropský člověk proklamuje tak své právo, ba povinnost zasáhnout mimo svou nejvlastnější oblast. Pouť islámského člověka do Mekky není pouť k hrobu božímu - islám je tak méně náročný, zdánlivě méně primitivní, ve skutečnosti méně hluboký než křesťanství; a není ve shodě s tím také mimo vlastní hranice, není výpravou do ciziny, nýbrž naopak do srdce islámského světa.
Evropský člověk jde v 15. a 16. století do světa s týmž absolutním nárokem: tyto cesty jsou jako obrácená křížová výprava: kdežto v křížové výpravě jde o přisvojení sebe božskému, běží nyní o přisvojení světa tomu, co je legitimováno absolutně kontaktem s tím, co je božské.
V evropském objevitelství se tedy sloučila křesťanská absolutní universálnost, křesťanský nárok na všeobecnou platnost, zakotvený v úzkém kontaktu s nadsvětským stvořitelem, s racionalistickými prvky, ideově zděděnými z antiky, ale získavšími nyní nový aktivní význam.
Kontakt, který objevující Evropa etablovala s ostatním světem, vytvořil hned ve svých počátcích dva typy ieologických reakcí, které ve svém svérázu se tu uchovávají, tu proplétají, či dokonce činí pokusy o syntetickou jednotu průběhem historického procesu, kterým je objevování světa. První je křesťanský universalismus - snaha vnést křesťanství do celého světa - myšlenka misijní, dále politická snaha rozšířit křesťanskou oblast co nejuniversálněji; evropská civilizace má být generalizována jakožto křesťanská. Druhá je uvědomění, že křesťanská civilizace je jen jedna mezi mnohými, že jsou jiné možné a v různých jednotlivostech, možná dokonce v celku hlubší a lepší; s touto myšlenkou si začíná pohrávat již 16. století (Morova Utopie).2
Objevování světa jako duchovní proces je tedy spojeno s touto opozicí. Nebylo by možné bez prvního motivu a není možné, aby tento motiv zůstal izolován, poněvadž je nutným komplementem prvního -
má-li se křesťanská civilizace generalizovat, je to přirozeně možné pouze tím, že není úplně generální - a kde jsou rozdíly, je přirozeně dána i otázka po povaze, původu a ceně oněch rozdílů.
Tak v průběhu generalizačního procesu evropské civilizace rovněž přirozeně a paralelně s jejím vnitřním vývojem ztrácí původní křesťanský motiv svou vedoucí úlohu - neběží tak posléze o generalizaci civilizace křesťanské, jako o zevšeobecnění civilizace evropské.
Jednota evropské civilizace jakožto křesťanské se rozpadla reformací; jednota evropské civilizace (či lépe nadcivilizace) byla znovu vytvořena převládající úlohou moderní aktivní ratio při generalizačním procesu této naší civilizace.
Mužové 15. věku, Cusanové, Postelové jsou universalisté; 16. století je více partikulární, ale u lidí Campanellova druhu myšlenka křesťanské universality po celém orbis terrarum se mohutně vzmáhá, v 16. a 17. století pak nabývá mohutného impulsu silnými úspěchy jesuitské misie v Číně. Je však známo, jak značný význam právě pro partikularistický motiv měla v 17. století znalost Číny, rozšířená původně týmiž jesuitskými misionáři.
Jedním z posledních, snad největším z křesťanských universalistů byl Leibniz. V něm ožívá velký motiv křížových výprav, spojuje se s universalismem aktivní ratio ve všeobsáhlé politické a kulturně-pedagogické plány. Jako první polovina 17. věku vůbec, jako barokní doba hledí v obou svých částech (katolické i nekatolické) nějakým způsobem reetablovat situaci, která se nenapravitelně změnila duchovně, sociálně i politicky, nevzdává se ještě naděje, že nenapravitelné je napravitelným: myšlenka, která je jak u kořene protireformačních snah o násilnou rekatolizaci, tak z druhé strany Leibnizovy typicky protestantské snahy o dohodu mezi církvemi. Nad touto (nesplněnou) premisou buduje pak Leibniz, jak ukazuje E. Benz,3 obrovitý systém universálního křesťanského imperialismu s ostnem obráceným proti islámskému světu.





1. Srv. G. W. F. Hegel, Die Verfassung Deutschlands, cit. vyd., str. 461 nn. (Pozn. vyd.)


---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------



Citace
Jan Patočka. Cesta Evropy k universální civilizaci. In: Jan Patočka - repository. [cit. April 25, 2024].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/2658 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/2658 .
Soubory
Skeny28_Cesta_Evropy_k_universální_civilizaci.jpgSkeny v PDF 28_Cesta Evropy k universální civilizaci.pdf

Document Viewer