Fenomén základním momentem historie
Název
Fenomén základním momentem historie
Autor
Jan Patočka
Jazyk
cs
Datum vzniku
Původní médium
Identifikátor
Typ
text
Publikováno
Péče o duši III, Praha 2002, Oikomenh
Popis
Přepis
+
[Fenomén základním momentem historie]


... nepatří-li k nejvlastnějšímu bytí fenoménu. Je však otázka, je-li historičnost určitý fenomén nebo…
[Fenomén základním momentem historie]


... nepatří-li k nejvlastnějšímu bytí fenoménu. Je však otázka, je-li historičnost určitý fenomén nebo fenomenální moment, byť i velmi základní a důležitý, nebo je-li fenomén základním momentem historie, něčím, co historii zakládá a bez čeho historie je nemyslitelná. Fenomén by tak nejen byl sám o sobě již něčím historickým, ale historie by pak nutně byla fenomenologickou.
U Husserla je náběh k pojetí fenoménu jako bytostně historického v tom rysu intencionality vědomí, který názor věci v originále spojuje s pouhou nevyplněnou významovou intencí. Věc potom vystupuje ze skrytosti do jevu, ukazuje se (ač ne úplně) ve své původnosti, v tom, že je a jaká je, a to "v originále". Ale není fenomén vždy něčím, co se takto ukazuje, co vystupuje z temna skrytosti, zákrytu nebo zkreslení, a to vždy tak, že je i ve svém fenomenálním vystoupení prostoupen tím, co se skrývá, neukazuje, nýbrž nač ukazující se obyčejně tím energičtěji poukazuje, a to tak, že často na první pohled je těžko rozlišit poukazování od ukazování se? Každý fenomén se zdá být malou historií, jistým vystoupením jsoucna ze zakrytosti. Tyto "historky" jsou na první pohled stereotypní, je to např. objevování věcí ve známých souvislostech, zde náměstí, tu trafika, tam les - atd. Stereotypie klade otázku: Tkví tu "historický ráz" ve strukturách, nebo jsou i struktury nakonec historie? Nemohou být nic jiného, jsou-li samy schopny fenomenalizace, mohou-li se stát fenomény.
Tu potom je třeba dalekosáhlých odlišení. Je třeba začít od začátku. Co je však začátkem v oboru toho, co se ukazuje? Zřejmě to, na čem každé ukazování spočívá, bez čeho nemůže se ukazovat nic jiného.
Takové je však to, co se ukazuje samo. Řekové takové sebeukazování viděli v jednoduchém setkání se smyslovým objektem: červeň ukazuje sebe samu a v tom je právě její charakter fenoménu pravého, neschopného falše. Aristotelés ukazuje však v poslední kapitole IX. knihy Metafyziky,1 že existuje takové přímé setkání i v nesmyslovém oboru, jsou tu totiž nesmyslové fenomény jednoduché, které se mohou buď jen ukázat, nebo ne, např. ryzí jsoucna nebo bytnosti. Na ryzím ukazování se takových fenoménů visí všechno ukazování ostatní, např. to, čemu říkáme jevy: to, co ukazuje něco jiného, než čím samo je. Toto ukazující může být samo fenoménem v prvním smyslu, ale pak musí k němu přistoupit ještě něco dalšího, ukazujícího právě mimo ně. Toto další může být spjato s fenoménem i s tím, nač ukazuje, tak intimně, že běžnému pohledu se naskytuje úplná jednota: takže i to, nač poukazuje to, co se ukazuje samo, i moment poukazování se nazývá jevem. To pak možno nazvat fenoménem ve vulgárním smyslu slova. Vulgární fenomén obsahuje potom všecko, co lze považovat za předmět zkušenosti, a obsahuje rovněž fenomén ve formálním smyslu slova, totiž fenomény ve striktním významu, ukazující sebe, v oboru smyslovém i nesmyslovém.
Je nyní rozhodující nahlédnutí Heideggerovo, že smyslové fenomény se bytostně liší od nesmyslových tím, že první dávají něco, co jest (ať už je to vlastnost nebo má jiné kategoriální určení), kdežto nesmyslové dávají bytostné charaktery věcí, právě jejich charakter jsoucnosti, jejich bytí. První jsou ontické, druhé ontologické fenomény. Ontologické charaktery však nejsou jako takové prvotně zjevné; skrývají se v tom, že nechávají jsoucno objevovat se před námi jako takové, nejsou zde původně kvůli sobě, nejsou tématem, nýbrž tematizují právě to, co se ukazuje jako jev, a to skrze ontické fenomény. Funkcí ontologických fenoménů je otevřít přístup k bytí jsoucího. Právě proto však ustupují do skrytosti před jsoucnem: skrývají se v tom, že ukazují jsoucí jako jsoucí, jako takové a takové, tak a tak jsoucí. Ontologické fenomény nejsou úplně nezjevné, jako to, co není vůbec ještě objeveno; jsou zakryty zjevností jsoucna, jehož smysl a povahu ukazují, odhalují. Příkladem toho, jak fungují ontologické fenomény, je způsob, kterým svět jako souvislost významností nechává před námi vyvstat bytí předmětů o sobě; právě v onom bezvadném fungování našich úkonů a prací se tento fenomén uplatňuje, aniž se stával tématem, a ohlašuje se teprve tam, kde je tato hladká funkce porušena.
Je nyní důležité si uvědomit, že eruování těchto ontologických fenoménů je vlastní úloha filosofie. Filosofie není možná jinak než jako fenomenologie, jako nauka o hlubokých fenoménech, které je nutno ze zasutí dostat do způsobu, kde se ukazují samy o sobě. Ale tak jako jsoucno je nám objevováno zkušenostmi, a to tak, že z původně skrytého (ve způsobu nepoznanosti) se stává nezakrytým, odhaleným, tak také ontologické fenomény se objevují, jakmile vůbec jednou došlo k onomu zvláštnímu obratu, který ukáže cestu k celé této dimenzi ontologických fenoménů.
Tato cesta však nemá onen hladký průběh, který ontickému odhalování zaručuje skrytost ontologické dimenze. Toliko otřesením její samozřejmosti může k takovému odhalení dojít. Otřesení samozřejmosti je však problematičnost a ta se projevuje nejprve onou náladou div-nosti, cizosti, nezdomácnělosti, "důvodnosti", z níž se teprve klube otázka po bytí toho všeho, co je tak samozřejmě zde. Že bytí "je" něco zásadně odlišného od jsoucen, je právě manifestováno, odkryto tímto otřesem, označovaným jako ἔκπληξις, úžas, jenž je forma údivu, ϑαυμάζειν - touž skutečnost, týž svět spatřujeme v novém světle.
Ale je toto nové světlo prvotně možné jako pouhé světlo na věci? Pravděpodobně není možné bez nového světla na člověka, na lidské pobývání na světě. Toto pobývání je též druh jsoucna, a to takový, který celou svou povahou není nic jiného než jsoucno, jemuž se jsoucna odhalují, které je tedy s to tomuto odhalování se rozumět; které v podstatě není ničím jiným než takovýmto přístupem k jsoucnům, tedy přístupným přístupem. Pochopit sebe znamená pro člověka tedy pochopit tento přístup, pochopit fenomény bytí. Ale jen tenkrát, není-li sám prostě zapuštěn do jsoucen, s nimiž se setkává, nýbrž je-li svobodný od nich, může dojít k otřesu všech ontických jistot a k zjevům bytí. K tomuto otřesení však dochází prvotně v podobě onoho výše vylíčeného zproblematizování pouhého života v akceptaci, života pro život, které s sebou jako možnost přináší vznik politického života.
Avšak objevení ontologických fenoménů je vynořování ze skrytosti, vynořování, které je tedy jednak samo děj a historie, jednak má podobu problematickou, a nikoli ráz bezpečné cesty, po níž se lze bez námahy ubírat. Je to odhalování, které zároveň s tím vynořujícím se, které uvolňuje, skrývá neméně podstatné a není myslitelné bez této skrytosti, neodlučné od fenoménu. Je proto oblast toho, co je odhaleno, co pro lidstvo patří k odkrytému, otevřenému, podstatně historicky
proměnlivá. Závisí na tom, co skryté bytí "posílá" do otevřena a jakým způsobem to tam "posílá". ("Posílat" je metafora pro toto objevování se skrytého, které se rezervuje, které se podržuje v celku pro sebe v temnu, ač od něho pochází každé ontologické "poselství".)
Historie je nyní toto objevování; je patrné, že musí bytostně záviset na objevení ontologické roviny, i když její děje nejsou nijak ontologické děje a nekryjí se s projekty filosofů a jejich systematickými ideovými stavbami. Problém dějin nezní, zda jsou určovány materiálními, nebo ideálními faktory. Jak idealismus, tak materialismus přicházejí v historii příliš pozdě, poněvadž vycházejí z jistých zjevů, které považují za důležité, z fakt, která jsou sama již historickými ději, ale ignorují sám zrod vší historičnosti - fenomén.
Že nyní historie bytostně závisí na tom, jak se vynořují ontologické fenomény, je jasné, uvážíme-li, že se tím zásadně modifikuje oblast, v níž lidé žijí, pracují, vyrábějí, tvoří umělecká díla a jednají - oblast toho, co je nám přístupné, otevřené. Na tomto základě lidé podnikají potom pokusy o osmyslení svého života, o jeho utváření buď ve směru života pro život, smyslodajství, které je nulovým bodem lidského historického úsilí, nebo ve smyslu vzmachu po osvobození z této vazby a po životě v pravdě. Tak se potom též vysvětluje, že nyní, aniž by se jakýmkoli způsobem podceňovaly a vyřazovaly "materiální faktory" a aniž by se tvrdilo, že v dějinách běží vždy o ideje a ideové boje, je možno postavit nicméně filosofickou myšlenku, v níž se odkrývá bytí a posílá nám své poselství do otevřena, na počátek a do středu dějinného procesu. Aniž by bylo třeba se ztotožňovat s Husserlovým idealismem, opakujícím do velké míry Hegela, je přece jen možno říci, že v jeho myšlence centrálnosti Evropy ve všeobecných dějinách je zdravé jádro. Ostatní svět vstupuje do vlastních dějin v té koleji, kterou Evropa otevřela pro všecky, teprve v naší době.




1. Aristotelés, Metafyzika, IX, 1051b17–30. (Pozn. vyd.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------



Citace
Jan Patočka. Fenomén základním momentem historie. In: Jan Patočka - repository. [cit. November 28, 2021].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/2657 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/2657 .
Soubory
Skeny27_Fenomén_základním_momentem_historie.jpgSkeny v PDF 27_Fenomén základním momentem historie.pdf

Document Viewer