[Komentář k eseji Války 20. století]

(1975)


Vážení, když jsem to tak rychle přečetl, možná, že to nebylo zrovna nejšťastnější. Lépe by možná bylo vykládat to tím naším besedním způsobem. Ale těch věcí, které jsem chtěl říci, je na takový besední způsob trochu mnoho. Navrhoval bych, pokud vám z toho něco utkvělo, abyste si to rozmysleli, a máte-li hned nějaké dotazy, tak bych o ně prosil. Jinak by bylo možná dobře, kdybychom si o tom promluvili někdy jindy, aby na to bylo více času.
Můj dnešní výklad se, jak vidíte, skládá z několika docela disparátních věcí. Byla tam jednak faktická, historická část, založená hlavně na výsudcích z pozoruhodného díla Fritze Fischera o německých válečných cílech za první světové války. Je to kniha dnes už deset roků stará, která je pořád nesmírně aktuální a nedoceněná, kniha, která, myslím, ukazuje první světovou válku v docela jiném světle, než jak jsme ji byli zvyklí vidět dosud, a to na základě dokumentů uveřejněných z celého dokumentárního materiálu německého ministerstva zahraničí z první světové války a k tomu ještě některých dokumentů rakouských tohoto typu. Druhá věc jsou frontové zážitky a třetí věc je filosofická reflexe nad těmito frontovými zážitky a jejich rolí v našem životě lidí dvacátého století, vesměs určeném válkou. Válkou, která si přivtělila i mír, takže fronty dnes jsou - ač ne v původním, fyzickém smyslu - neméně efektivní.
Nejpodstatnější teze tu je, že v tom, co je na frontové zkušenosti, a následkem toho na válce, specificky toho druhu πόλεμος, co není viděno jenom z hlediska války jako prostředku pro..., nýbrž právě z hlediska toho, co válku dělá válkou, totiž to ničení lidského života v kvantu nikdy nebývalém, postavení lidského života do této situace "před ničím", že v tom je zárodek něčeho pozitivního, něčeho takového, co je třeba promyslet a najít v tom něco, co se obyčejně nehledá. Najít tam to, co sami účastníci frontového dění charakterizovali jako tak pozitivní, významné.
A z tohoto hlediska jsem připomněl také některé motivy našich prvních přednášek. Tehdy jsem vám ukazoval, že z toho hlediska, jak jsem koncipoval vidění dějin, začínají dějiny takovým junctim mezi politickým a filosofickým životem. A toto junctim, spojení mezi filosofickým a politickým životem, je právě formulováno Hérakleitem pod titulem πόλεμος. Je to náhodou, že se v dněšní době vynořuje něco takového jako πόλεμος tam, kde se uvažuje o nejzákladnější, nejdůležitější zkušenosti dvacátého století, která je zkušeností války, z níž nemůže lidstvo ven...?

Otázky žádné neslyším, tak půjdeme domů.