Platonism a politika
V posledním čísle České mysli staví se dr. Smetáček polemicky k politickému platonismu, jemuž vytýká nedůslednosti, ale co více, jakousi principiální neschopnost uplatnit se reálně v životě. Toto mínění nedokazuje principiálně, nýbrž rozbírá jen Bendovy Řeči k evropskému národu. Mne při tom Benda zajímá jen v druhé řadě; důležitější je mi principiální otázka, jak je to vlastně s platonismem a Platonem, a zdali Benda, chybuje-li vskutku, chybuje jako platonik. Kořen celé otázky je podle mého mínění v tom, že Platon je konceptor společnosti řízené čistě spirituálně, založené na životě ducha, který podle jeho názoru – jejž nepovažuji za jednou pro vždy odbytý – má svůj orgán ve filosofii, jak ji Platon pojímal, totiž vědě z absolutního zdůvodnění, vědě o jsoucnu samém i o posledních základech vší hodnoty; poslední smysl platonismu je, myslím, spirituální universum, do něhož člověk proniká určitou čistě vnitřní a aktivní (ale naprosto ne mystickou) očistou; a tato očista čili filosofie je zároveň nejdůležitější a nejintensivnější praxis, jedině schopná dát životu jednotlivce i společnosti potřebnou jednotu, dát mu aktuálně ono vnitřní centrum, které každý v sobě potenciálně chová jako nevyplněný smysl svého života. Platonovo politické pojetí tedy znamená stručně toto: 1. existuje jediné a jednotné, pravé lidské spirituální chování, jménem filosofie; 2. „objekt” filosofie není především obsah tohoto světa; 3. právo filosofie na normování života spočívá na její vnitřní pravdivosti, na jejím absolutním charakteru; 4. všecko lidské jednání, nezaložené na filosofii a neprosvícené jí, má charakter neuspokojení, nepravdy, nedostatku vnitřního řádu. – K tomu parentetickou poznámku jako vývod: Plato není „intelektuál” v jakkoli obměňovaném moderním pojetí, člověk, který pouze konstatuje a hromadí znalosti. S něčím takovým vůbec řecká filosofie (ani u Aristotela) nemá nic společného, a je nemožné chtít do řecké filosofie vinterpretovat dualismus „teorie a praxe”, přes který vyšla hned ve svých začátcích. Jisto je, že mužové jako Heraklit nebo Empedokles nefilosofovali pro zábavu, nebyli „filosofy od zeleného stolu”. Řecké slovo νοεΐν, νοησις ale i cpQÓvr}6LS a επιρτήμη znamenají něco docela jiného, než naše slovo „myšlení” či „pouhé nazírání” atd., které se nás nedotýká, které se pouze „béře na vědomí”.
Nyní se klade otázka: je takto pojatý platonismus jednou pro vždy odbyt nebo existuje v určité modifikaci i v našem životě; otázka Bendovy zrady kleriků. Benda přecenil moderní intelektualismus, jeho filosofickou hodnotu; každý intelektualismus neznamená krok na dráze spiritualismu, ačkoli historicky pochází oslabením a rozpolcením z něho. Intelektualismus jako pouhá zvědovost, jako modus světského života, způsob vyplňovat čas nebo modus estetismu, není o nic blíže „duchovnímu” životu platónského ideálu, nežli Bendou proskribovaný technicismus, mysticismus, partikularismus. Právě tak jako tyto, je intelektualismus ve své odstředivosti pouhou maskou ducha, a to dosti pohodlnou a levnou. Platonismus může žít pouze tam, kde jsou živy předpoklady, na kterých je zbudován, ty, o nichž byla výše řeč. Pak ale je smysl platonismu identický se smyslem pravého filosofování vůbec. Filosof v pravém smyslu může vidět praktickou neuskutečnitelnost platónského ideálu v daném okamžiku nebo dokonce vůbec; jako filosof však ho nemůže vnitřně neuznávat a nebýt jeho přívržencem. Pro skutečného filosofa, t. j. toho, kdo v sobě metodicky a tematicky probouzí skrytý smysl lidství, není vůbec jiná cesta možná; filosof jako takový sice není angažován v denním politickém zápasu, v denní praxi, která se vždycky opírá o sofistiku nebo mystiku, ale jeho působení ve světě se opírá o to, že má politickou ideu, že žije v politické idei Platonově. Přední dnešní filosof pověděl takto, jaká je funkce filosofie: ein universales und letztrationales Selbstbewußtsein der Menschheit zu schaffen, durch welches sie auf die Bahn echter Menschheit gebracht werden soll (E. Husserl: Die Idee einer philosophischen Kultur). A působení filosofie v životě není žádná fascinace, jak myslí Benda, nýbrž je to pronikání, povlovné a nejčastěji zkřivené, filosofických koncepcí do obecného lidského vědomí. Patří-li filosofie a člověk podstatně k sobě, pak je platónská politická idea něčím nepomíjejícím. Pak ovšem není odpomoci „zradě kleriků” pěstěním intelektualismu, obratem k „teorii” od praxe atd., nýbrž jediná odpomoc je filosofie. A ta se nedostavil je na komando, nýbrž jest, jak Plato v Státě dobře viděl, věcí velké milosti… „povolání, které lze řádně konati pouze, je-li jeho adept nadán pamětí, pronikavostí ducha, vznešenou a přívětivou myslí; je-li přítelem a jakoby spojencem pravdy, spravedlnosti, síly a zdrželivosti..Dále mu patří dlouhá, namáhavá, cílevědomá výchovná práce, která v podstatě není nikdy hotova. V tom, že filosofie je věcí malého počtu, je napětí politické ideje filosofie.
Napětí, které je ovšem jedním z témat Platonova filosofického myšlení. A Platon jest to, který první vidí – a to je vskutku Bendova výpůjčka – mírnící, zprostředkující moment v mythu. Mythus je u Platona obvykle symbol na místo vyššího poznání, symbol, který sugeruje jednotu a souvislost, jejímž je výrazem. Mythus je, aspoň nejčastěji, imaginativní roucho pravdy; proto se hodí k tomu, aby se v něm pohyboval život na nižším niveau. Ve filosofii se dá těžko žíti, protože filosofie je neustálé zápolení proti přirozenému směru života; ale ti, kdo nemohou nebo nechtějí žít ve filosofii, mohou žít ve správném mythu. Správný mythus je nutný, neboť mythus je zvláštní forma kolektivního ducha určitého stupně, a nebude-li správných mythů, budou nesprávné. V tomto duchu navrhuje Platon své filosofické mythy jako filosofickou formaci naivního projevu duchovní potřeby, která se projevuje v mythologickém pudu; na př. mythus 3. knihy Polit eie o čtverém lidském pokolení, o který se má opírá ti platónský kastovní systém.
Kdyby se mělo zkoumat, o jaké základy se opírají dnešní politická hnutí a politické systémy, došlo by se k poznání, že jde o mythy, které sice mají tu a tam vztah k pravým filosofickým motivům, ale v celku jsou protispirituální povahy. Nejspirituálnější mythus, křesťanství, je na ústupu na celé čáře, jeho laická odvozenina, humanitismus, je intelektualističtější, bledší, neúčinnější, bez pathosu; kolektivismus dosud nikde nepřekonal nedůvěru k spiritualitě, která se nechce řídit jeho normálem. Přijmeme-li platónské mínění o nutném dualismu filosofie a mythu, pak má Benda se svým voláním po novém mythu pravdu; jenže ten mythus nesmí být vysmolená intelektuální fantasie, ani pracně fabrikovaný vyučovací program, nýbrž skutečný, živý projev básnící filosofické touhy. Nesmí to být projev umdlenosti nebo pohodlnosti; nesmí v něm býti lsti. Dá se zbudovat jen na veliké filosofii. Benda takové filosofie nemá ani nezná; zůstává celkem v osvícenské lince. Dnes však jde o nové osvícenství, které by neústilo v plochou světskou rozumnost pro samé zdůrazňování lidského principu proti božskému, proti němuž se boj zdá dobojován.
Tyto řádky nemají jiného smyslu, než upozornit na jistou stránku poměru platonismu k mythu. Bendova filosofie dějin jí není zcela práva. Také Bendovo pojetí mythu a různých stránek duševního života se mi nezdá správné, čistě s platónského hlediska.