Tím, že sepíše dílo o filosofických věcech, o předmětu té vlastní moudrosti, o které Platón přemýšlí po celý život, chce Dionýsios ukázat, že je účastníkem vyšší @παιδεία#, vyššího vzdělání. Každá @παιδεία# podle Platóna souvisí s tím, co je @τὸ τῆς φιλοσοφίας#, co je věcí filosofie. A co je věcí filosofie, bylo naznačeno čtyřmi stupni, které jsou předstupni k pátému, což je ta vlastní věc. Co je ta vlastní @παιδεία#, bylo zde v tom exkursu VII. listu naznačeno, a naznačeno bylo dost, abychom pochopili, že v střídmých náznacích tohoto úvodu do Platónovy filosofie je obsažena veliká myšlenková práce, že je zde takříkajíc komprimována. Viděli jsme, jak se nám takřka každé slovo toho exkursu v VII. listě otvíralo pořád víc a víc do hloubky, a viděli jsme také, že ta vlastní @παιδεία#, vzestup po čtyřech stupních až k věci samotné, se odehrává @ἐν τῇ ψυχῇ#, že se odehrává nikoliv ve vnějšku, nýbrž tam, kam nemá přístupu nic nežli vnitřní činnost toho dotazování a odpovídání duše samotné. A protože vidíme, že platónská filosofie se z velké části kryje s otázkou @παιδεία# takto pochopené, s otázkou toho, co se odehrává v duši, když kráčí po těchto stupních, obrátíme se teď k obšírnějšímu vylíčení povahy této @παιδεία#, které je obsaženo, jak již jsem řekl, na počátku VII. knihy (tj. @Ζῆτα#) Politeie. Vy všichni pravděpodobně znáte to slavné přirovnání, kterým vylíčení @παιδεία# začíná; já bych jenom předtím, než si text přečteme, rád na něco upozornil. Ten pasus je hned na začátku VII. knihy a Platón tady vpadá in medias res; rozhovor mezi Sókratem a Glaukónem, Platónovým bratrem, se už rozvíjí od počátku dialogu, je to určitý výsek dialogu, který už započal, a to předcházející obsahuje už také dvě přirovnání. V VI. knize jsou obsažena také dvě přirovnání neméně slavná, která s tím přirovnáním z počátku VII. knihy úzce souvisí. Já se k nim oběma při příležitosti vrátím, jen bych teď pro bližší objasnění uvedl jedno z nich, totiž přirovnání celého jsoucna, všeho, co je, k úsečce.49 Nebudu teď toto přirovnání široce rozebírat, jenom bych rád, abyste ho měli na mysli. Dejme tomu, že máme úsečku. Rozdělme ji na dvě nestejné části, nazvěme jednu část neviditelné a druhou viditelné. Také universum jsoucího se rozpadá u Platóna na dvě části: na to, co se dá vidět, s čím se můžeme setkat jako s jednotlivostí; a pak na takové věci, se kterými se tímto způsobem setkat nemůžeme, nýbrž ke kterým můžeme dospět jenom po určitých stupních, které byly naznačeny v VII. listě, po stupních, po nichž vystupuje @λόγος#. A každou z těch dvou částí zase rozdělme ve stejném poměru. Pak budeme mít v tom viditelném na jedné straně takové věci jako kupř. tenhle stůl, jako jsme my, pejsek, který pobíhá, atd., a na druhé straně také viditelné věci, ale abychom tak řekli, ne-reální. To jsou takové věci jako např. stíny, které vrhají předměty. Stín je přece projekcí předmětu, která je způsobena světelnými zákony, strukturou světla, ale ve struktuře světla to není beze zbytku obsaženo: stín je průmětem předmětu na jistou průmětnu, a zejména to, že v tom stínu, v tom průmětu je možno spatřovat podobu tohoto předmětu. Jiné případy téhož jsou kupř. obrazy ve vodě anebo v zrcadle atd. Také tam má obraz takovou zvláštní existenci, která v jistém smyslu je objektivní, to nevytváříme my, to není záležitost snu nebo iluze, nýbrž obraz v zrcadle je přece dán tak jako stín určitými geometrickými, optickými a potom také ještě dalšími souvislostmi, tím, že naše oko promítá, prodlužuje paprsky, které na ně dopadají určitým směrem atd. V tom všem je potom dána možnost spatřovat cosi jako obraz – tzn. viditelnou podobu bez reální skutečnosti, bez vlastní podstaty té věci, která je tímto způsobem zobrazena. Viditelné jsou tyhle dvě části. A zbytek je neviditelné. Když to viditelné budeme chtít přesně určit co do tvaru, když kupř. budeme chtít určit tvar této věci, která zde před námi stojí (stůl), tož tím přesným určením rozumíme potom měření. A přesné měření je záležitost nikoliv pouze přikládaného měřítka, nýbrž je to záležitost uvažování, je to záležitost určitého myšlenkového výkonu, při kterém měření je jenom východisko. Nauka, které se říká geo-metrie, už ve svém názvu obsahuje slovo „měřit“. A měřit znamená určovat ne jenom přikládáním měřítka, nýbrž také vzájemným, relativním určováním měřených veličin. Měřené veličiny jsou v určitých vztazích, které předpokládáme jako nutné, kupř. v útvaru jako je trojúhelník, jsou vztahy toho druhu, že určité elementy určují jiné elementy, atd. Ale elementy přesného geometrického měření nejsou takové, že by bylo možno se s nimi přímo setkat, jako se můžeme setkat s tímto stolem. Jak se setkáváme se stolem? Prostě tak, že stůl zapůsobí na bytost, která je schopna se s ním setkat, zapůsobí, jak se říká, na její smysly. Ale určovat veličiny není záležitost pouhého setkání, to je záležitost mnohem složitější. Především musím k tomu, abych přesně určil nějakou veličinu, provést určité zvláštní operace. Nemohu to provádět na takových věcech jako jsou hrany tohoto stolu. Přesné měření mohu provádět jenom na něčem, k čemu snad východiskem je úvaha o přikládání jedné hrany na druhou, ale pokud přikládám jednu hranu na druhou, potud mám před sebou pořád jenom aproximativní, nepřesné věci. K tomu, abych mohl s naprostou bezpečností a přesností měřit, k tomu musím zbavit tu hranu veškeré její, abychom tak řekli, fyzické existence. Musím ji zbavit všech nerovností, musím ji zbavit také toho, že je to hranice rozlehlého předmětu, musím vytvořit myšlenkově něco takového jako přímku bez jakékoliv šířky a hloubky, a teprve na základě takovéhle – chcete-li – konstrukce je možné přesné určování, jaké provádí geometrie, když hovoří o vztazích elementů v trojúhelníku. Tedy když řeknu kupř. o tomto stole, že je to přibližně hranol, tak tím určuji, co po stránce tvaru tato věc je. Nemohu jinak určit, co to je po stránce tvaru, než tak, že rekuruji na něco, co nemohu vidět, co není dáno, a přecházím na úsečce z části viditelné do neviditelné. K tomu, abych určil po jisté stránce – kupř. po stránce tvaru a pak po stránce velikosti – přesně tu věc zde, s kterou se mohu setkat, musím rekurovat k něčemu, s čím se setkat nemohu. Ale ve vztahu mezi věcí, se kterou se setkávám, a předměty, jejichž pomocí ji určuji, je něco analogického jako ve vztahu mezi obrazy a předměty, se kterými se setkáváme. K tomu, abych určil, co je obraz, k tomu musím jistým způsobem mít předměty samotné, jejichž obrazem je obraz. Jedině tenkrát, když existují předměty, s nimiž se mohu setkat, jedině tenkrát mohu určit obraz jako obraz. Poněvadž jedině tenkrát vím, čeho obrazem to je. Zrovna tak zde. K tomu, abych věděl, co je to to viditelné, musím rekurovat k tomu neviditelnému. A tohle, co nevidím, s čím se nesetkávám, a co mi přesto určuje to, co vidím a s čím se setkávám, v jeho povaze, v tom, co to je – to má vůči věcem, s nimiž se setkávám, určité zvláštní parestézy. My jsme si už řekli, že každý z nás kupř., kteří jsme zde, vidíme tento stůl jinak, každý jej vidíte ve své vlastní perspektivě. Když změníte svoji pozici, bude se měnit také ta perspektiva. Kromě toho ten předmět je sám v sobě ustavičně podroben změnám. Jednak on sám, jednak my, kteří se díváme, jsme v ustavičném procesu. To se odráží ve způsobu, jak se k sobě vztahujeme, jak se nám předmět dává, jak se odehrává to setkání. V oblasti toho neviditelného to nemáme, tam rekurujeme pořád na totéž. Vzpomeňte, co jsme si říkali kupř. o definici kruhu, o tom, že kdo myslí kruh, myslí totéž v různých dobách, a všichni, kteří myslí kruh, myslí jednu a tutéž věc. To neznamená, že v této oblasti by byl dán jenom jeden kruh. Kdyby tam, v té oblasti existoval jenom jeden kruh, pak by nebylo možné vyšetřovat vztahy různých kružnic. Ale každý jednotlivý předmět, který je dán tam, v té oblasti, je sám v sobě jeden, identický a je možno se k němu jako k identickému vždycky vrátit. To je tedy oblast geometrických předmětů, a ty jsou pro nás zatím jenom příkladem, příkladem jsoucen tohoto druhu, jsoucen neviditelných, takových, že se s nimi nesetkáváme, že jsou identické pro naše chápání – ať už chápání jednotlivce v různých dobách, nebo různých jednotlivců v téže době, na tom nezáleží. Ovšem zvláště je důležité, že určují přesné vztahy kvantitativní, pořádkové a tvarové, s jejichž jakousi analogií se setkáváme u předmětů ve viditelné oblasti. Ale teď nám zbývá ještě jedna, poslední část. O té nám Platón sugeruje, že se má k oblasti, o níž jsme teď hovořili, k oblasti matematických předmětů tak, jako se má oblast matematických předmětů k světu viditelných předmětů reálních, s nimiž se setkáváme. Jak se však má oblast viditelných předmětů k oblasti matematických předmětů? Už jsme řekli, že oblast matematických předmětů nám podává přesné určení oblasti viditelných předmětů. Ale zároveň oblast předmětů, s nimiž se setkávám, není možná jinak, nežli když předpokládám oblast předmětů myšlení. A zrovna tak je tomu s těmi předměty matematickými. Jak postupuje přesné určování matematických předmětů? Přesné určování matematických předmětů podává kupř. geometrie. Jak postupuje geometrie? Tak, že učiní jisté předpoklady. Těmi předpoklady v geometrii jsou určité základní pojmy, takové jako pojem přímky, bodu, úhlu, jako pojem trojúhelníka, a na druhé straně jisté v daném počtu vyčerpatelné zásady. Takové jako kupř. „Dvě veličiny, které se rovnají třetí, jsou rovny mezi sebou.“, nebo že „K dané přímce můžeme daným bodem vést rovnoběžku.“ A tak dále. Z těch několika zásad potom vyvodím přesným myšlenkovým postupem – přísným, nutným – sumu úhlů v trojúhelníku a na základě sumy úhlů v trojúhelníku a jiných takových vět mohu potom dokázat něco takového jako obsah trojúhelníka atd. Takovým způsobem se děje to přesné určování. Co tomuto určování chybí? Právě to, že ty první zásady jsme prostě předpokládali, ty jsme si prostě vzali, kladli jsme je jako připuštěné. Tam, kde si uvědomujeme, že to bylo pouze připuštěno, a kde chceme zkoumat dál samotné ty předpoklady, na kterých stojí přesné určování – tam jdeme do této poslední, nejzákladnější oblasti. Řekl jsem už, že Sókratés celý ten rozhovor prostě vypravuje. A vidíte, to je něco, co modernímu čtenáři připadá takové umělkované, že jsou mnohé platónské dialogy, které jsou zase samy referovány jako vyprávění. Tak proč to není buď vyprávění, anebo dialog?! To má všechno smysl – smysl, který souvisí s funkcí logu u Platóna. Je potřebí celý ten myšlenkový postup, který znamená dialog – kladení otázek a odpovídání na ně – mít přítomný tak, jako je možno a nutno si zpřítomňovat geometrické důkazy. Když mám vidět, jak to je se sumou úhlů v trojúhelníku, musím moci provést důkaz, to znamená, že musím postupovat docela přesným způsobem. Možná, že je těch důkazů víc, ale pak je potřebí si všechny ty různé postupy pamatovat. Pamatovat – to znamená možnost opakovat. Možnost opakovat souvisí s možností zapamatovat si. Proto Sókratés u Platóna opakuje celý myšlenkový postup, který jako takový je důležitý: je pochodem od pouhého mínění k pochopení. Když Platón zdůrazňuje to mluvené slovo, které apeluje v té přítomnosti na každého spoluúčastníka rozhovoru, pak není důležité to zapsané, není důležité to vyjádřené, je důležité to, co se děje v duši. A je potřebí, aby si každý z účastníků toho procesu ustavičně uvědomoval, že důležitá je tato realizace. To znamená, že musí spoléhat na sílu své duše, a že musí především spoléhat na schopnost podržet v paměti, a tu že je potřebí pěstovat a vyvinout. Takovým extrémním případem nesmírně vyvinuté schopnosti podržet celou tu myšlenkovou strukturu je platónský dialog. (Následuje citát ze VII. knihy Politeie:)50 „A teď, začal jsem znovu, teď si představ naši povahu podle toho, zdali je anebo není proniknuta vzděláním, @παιδεία#, podle následujícího obrazu: Představ si lidi v podzemním obydlí tvaru jeskyně, jehož vchod otevřený vůči světlu se táhne po celé její šířce. Ti lidé jsou v té jeskyni od svého dětství. Nohy a hrdlo mají spoutané, takže se nemohou hnout z místa, ani se nemohou dívat jinak nežli přímo před sebe, pouta jim brání otočit hlavu. Za jejich zády je oheň, který je zanícen na takové vyvýšenině. Mezi ohněm a těmi vězni je vyvýšená cesta, podél této cesty se táhne malá zídka. Mezi cestou a vězni je ta zídka vystavěná tak, aby ti, co procházejí po cestě, nebyli vidět. Ta zídka je podobná zástěně, které používají loutkáři nebo kejklíři, aby se schovali před očima publika a mohli zpoza této zástěny předvádět publiku své triky.“ Ten obraz je, jak známo, vzat, jako často platónské obrazy, z dětských her. Bylo oblíbenou zábavou předvádět stínohry. Přece víte, že s určitou obratností je možno stín rukou promítnout takovým způsobem, aby se na promítací stěně objevil pták, který letí apod. Glaukón řekne: „Já to vidím.“ „A teď si představ, že podél té zídky chodí lidé a nosí nářadí všeho druhu takovým způsobem, že to nářadí trčí nad zídku, také sochy, podoby lidí a zvířat, dřevěné, kamenné a tvarů všeho druhu, a pochopitelně jak tam chodí a nosí ty předměty, jedni mluví, druzí mlčí, je slyšet jejich hlasy.“ Nato mladý muž řekne: „Je to zvláštní obraz a zvláštní vězňové.“ A na to odpovídá Sókratés: „Podobají se nám! A především, myslíš si, že v této poloze by viděli ze sebe a ze svých sousedů něco jiného nežli stíny, které oheň promítá na protější zeď jeskyně?“ „To jistě nelze jinak, když jsou nuceni celý život setrvat v této strnulé pozici.“ „A ty předměty, které míjejí – s těmi to nebude jinak.“ „Nepochybně.“ „A kdyby ti zajatci se mohli mezi sebou dohovořit, nemyslíš, že by se domnívali, že jmenují ty reální předměty, skutečné předměty samotné, když by mluvili o těch stínech, které se před nimi pohybují?“ „Nezbytně.“ „A kdyby tam byla také ozvěna, která by vracela zvuky od pozadí jeskyně pokaždé, když by někdo z míjejících příchozích právě procházel, myslíš, že by nepojímali ten zvuk jako něco, co vychází od předmětu, který vidí přecházet před svýma očima?“ „Zajisté.“ „Je tedy nepochybné, že před očima těchto lidí by realita nemohla být nic jiného nežli realita stínů těch vyrobených předmětů. A teď si představ, jak by se ti zajatci chovali, kdyby byli zbaveni svých okovů, a kdyby byli vyléčeni ze své nevědomosti, a kdyby věci se odehrávaly takovýmto způsobem: Dejme tomu, že jednoho z těch zajatců někdo odváže a donutí, aby náhle vstal, obrátil šíji, kráčel, zvedl oči ke světlu. Co se stane? Každý z těchto pohybů mu způsobí bolest. Oslnění mu zabrání, aby viděl předměty, jichž stíny předtím rozeznával. Ptám se tě, copak asi odpoví, když se mu řekne, že před chvílí neviděl nic nežli iluze bez substance (abychom to tak moderně řekli) a že teď je blíže ke skutečnosti a obrácen k předmětům reálnějším, že teď vidí správně. A kdyby ten, kdo ho takovým způsobem obrací, mu ukázal potom každý z předmětů, které míjejí před ním, a otázkami by ho donutil říci, co to je, nemyslíš, že bude v rozpacích, a ty předměty, které právě před nedávnem nazíral, ty stíny, že se mu budou zdát pravdivější nežli to, co má před očima nyní?“ „Skutečně“ – odpovídá ten partner – „budou se mu zdát pravdivější.“ Ta myšlenka je taková: dejme tomu, že by někdo byl fixován po celý život na obrazy ve vodě, v zrcadle, a teď se má setkat s předměty, které mají fyzickou realitu. Pro nás je ten postup něčím snadným, poněvadž pro nás obrazy jsou srozumitelné na základě toho, že vždycky už původnější je naše zkušenost o věcech. Obraz jako takový chápeme na základě toho, že existují věci. Obraz je pro nás už a priori obrazem věcí. Ale pokračujme v rozvíjení toho podobenství: „A kdyby ho někdo donutil dívat se do samotného světla, nemyslíš, že by ho bolely oči, a že by se odvracel, že by se vracel k těm předmětům, na které se dříve díval a soudil by, že ty obrazy jsou skutečně něco zřetelnějšího nežli to světlo a ty předměty v reálném světě?“ „Vskutku.“ „A jestliže by ho potom ten osvoboditel násilně vedl příkrou a neschůdnou cestou, a dovedl ho na sluneční světlo, nemyslíš, že by trpěl a že by se vzpouzel tomu, kdo by ho takto vlekl s sebou, a kdyby došel ke světlu, že by byl oslněn a že by nemohl rozeznat žádný z předmětů, které by mu nazýval předmětem?“ „Skutečně by si musel zvykat, kdyby chtěl vidět ten vnější svět.“ To je potom oblast, kde svítí skutečné slunce, kde jsou předměty ne už umělé. To je důležité – že všechno, co se nosí v jeskyni, jsou umělé předměty, že to jsou sochy, různé nářadí atd., tím vším se naznačuje, že to je něco takového, co svým způsobem je už odvozeno. Umělé předměty jsou všechny odvozeny od takových, které nejsou umělé, umělé předměty mají materiál z přírody a jejich tvary vznikají tím, že člověk je zpracovává. Tohle jsou umělé předměty, odvozené, kdežto zde jsou ty pravé, přírodní, původní. Teprve když ten zajatec je donucen, aby vystoupil tou příkrou cestou, tak přijde do oblasti přírodních věcí a pravého světla – a tam je jeho oslnění ještě stupňováno. Jak si teď bude počínat, když si má zvyknout? Bude asi nejlépe, když začne tím, co nejdřív může rozeznávat. A co bude první v tom oslňujícím jasu pro něj postižitelné? Nějaké stíny, a z těch stínů se mu budou skládat pomalu tvary a od nazírání takovýchto stínů a jednotlivých obrazů pak přejde pomalu k tomu dalšímu, co se tam jeví. A bude dobře, když to zvykání bude pomalé, když napřed přivykne sešeřelému, večernímu anebo nočnímu světlu, ve kterém se mu ukáží nebesa s hvězdami nad ním, a pak teprve za svítání bude moci pomalu zvednout oči k předmětům, které ho zde obklopují, a nakonec se musí podívat také k tomu prameni, ze kterého všechno je osvětleno. Musí se naučit i tento oslňující pramen nazírat takříkajíc tváří v tvář. To je ta celková cesta. „Potom by“ – říká ještě Platónův Sókratés – „to vše vedlo k závěru, že ten pramen všeho světla to je, který je nejen zdrojem ročních období a let, ale že řídí všecko ve světě viditelném i neviditelném, že je jistým způsobem příčinou všech věcí, i těch, které soudruzi toho bývalého vězně viděli tam v jeskyni.“ Vidíte, to je smysl celého toho přirovnání. Světlo (slunce), tj. ten nejvyšší stupeň, je pramenem nejenom světla, nýbrž také jeho zeslabení. Je pramenem nejenom té viditelnosti, je zároveň příčinou věcí viditelných, a to věcí reálních stejně jako odvozených, věcí přirozených stejně jako umělých, a posléze i toho posledního zeslabení, kterým je hra těch pouhých obrazů. Tedy jinak řečeno: Světlo ve svém prameni je zdrojem všeho, je zrod všeho, je všechno ve všem, světlo – to je podstata bytí. Vidíte zároveň, že v tomto přirovnání k jeskyni máme obsaženy všecky ty čtyři stupně. Stupeň obrazů a stupeň viditelných realit – to je to, co je v jeskyni. V jeskyni jsou jednak průměty a jednak zajatci, pak ty umělé předměty, a ti, kdo je nosí. A zde na světle, máme také dvojí: to, co nám dává možnost si zvykat na to denní světlo – to jsou ty matematické předměty, předměty věd; pak tam máme osvětlené věci samotné; a posléze to, co věci osvětluje, co jim dává jejich jas a jejich viditelnost, totiž opravdové reální slunce, na kterém všecko závisí, pramen všeho světla. Teď ovšem by bylo možno se zeptat – a to je skutečně důležitá otázka – odkud se bere ta jeskyně? Ta jeskyně je přece jedním z předpokladů toho obrazu, druhým předpokladem je světlo a kaskáda jeho oslabování. Celý obraz vychází z jakési dvojitosti: na jedné straně je tady to, co brání těm zajatcům, aby viděli světlo, celá ta jeskyně a její aparát, jeskyně jakožto vězení; a na druhé straně je tady to světlo samotné. Mimochodem tady vidíte, jak celý ten obraz je nesmírně promyšlenou alegorií. Platónova obraznost není nějaká neukázněná, ryze básnická fantazie, nýbrž to je jemně metodicky promyšleno. Zatím ještě nemáme prostředky k tomu, abychom si všechny ty jednotlivosti detailně probrali a zdůvodnili, jenom tolik bych chtěl říci, že když kupř. Platón zde, uvnitř jeskyně hovoří o umělých věcech, vztahuje se tím ke svému názoru o povaze viditelného vesmíru, který je dílem rozumného uspořádání. Svět kolem nás se svým řádem, se svou viditelnou, hmatatelnou zákonitostí je něco takového, v čem se projevuje @τέχνη#, umělost, dovednost. To není takříkajíc dílem pouhé náhody, pouhé slepé nutnosti. To se v tom našem přirovnání projevuje tím, že se hovoří o předmětech nošených v jeskyni jakožto dílech dovednosti, dílech umění. To, že cesta nahoru je obtížná a strmá, že je to skutečně cesta nahoru, a cesta nahoru je vždy spojena s obtížemi – stoupání do hor – to souvisí s tím, že k vlastnímu světlu se stoupá po stupních, po stupních logu, které veskrze jsou spojeny s aktivitou, s aktivní námahou našeho ducha. A ty předměty zde nahoře, ve světle, ty stíny, které zde napřed rozeznáváme, které nám dávají zvyknout si na to, co je ve vlastním smyslu slova světelné, viditelné – to jsou právě ty matematické předměty, o nichž jsme tady zeširoka vyprávěli. A teď: jaký je z Platónova hlediska smysl celého toho velkého přirovnání? Viděli jsme, že první slovo celého pojednání bylo: „Chci ti teď předvést, jakým způsobem se to s námi má co do vzdělání a nevzdělanosti.“51 Tedy co je vlastně ta @παιδεία#, co je vlastně naše vědění a jeho získávání. Je to cesta podél této linie. Ale nejdůležitější je, jakým způsobem tu cestu vykonáváme. Není to tak, že bychom zvenčí dostávali nějaký duševní majetek, není to tak, že by na nás prostě něco zvenčí působilo, nýbrž nejdůležitější věcí je ta akce toho obrácení. To, že nás někdo musí zbavit pout. Vidíte, @παιδεία#, to, co se překládává slovem vzdělání, je na prvním místě něco záporného. Je to zápor záporu. Je to zbavení jisté překážky, překonání něčeho, co nám brání. Především je to překonání určité nehybnosti, je potřebí otočit šíji a pak je potřebí provést ten aktivní výstup, a během tohoto pohybu se nám teprve ukazuje, co ve vlastním smyslu jest. To znamená, že my ve skutečnosti tu základní možnost v sobě máme i teď. Celá @παιδεία#, možnost provést celý tento obrat – ta je v nás. Celý proces se tedy odehrává podstatně vnitřně. Teď ovšem rovněž ty překážky, to, co nám brání, @ἀπαιδευσία# – to je také náš vlastní vnitřní stav. V jistém smyslu my lpíme na svém původním stavu, my lpíme na své zaujatosti, na svém spoutání, na svém statutu zajatců. Člověk je sice v jistém smyslu bytostí světla – to je obsaženo už v té jeho původní kondici zajatce, který se fascinovaně dívá na předměty, které se míhají před jeho očima – člověk je i v této zkomolené podobě bytostí světla, ovšem tohoto zkaleného světla, které není možné jinak nežli na základě světla plného. Jenomže v naší původní kondici je zároveň obsažena fascinace a připoutání k tomu způsobu světla oslabeného. Jsme bytosti světla, které o tom nevědí. Jsme bytosti světla, na které světlo působí, ale takovým způsobem, že jak podstata světla, tak také naše vlastní podstata je nám skryta. Tento přechod od oslabenosti a skrytosti k rozsvícení světla, je spojen vždy s krizí. Platón potom dále vypravuje historii člověka, který přešel z temnoty do světla, a pak se vrací zpátky ze světla do jeskyně. Když vychází z temnoty do světla, je jeho údělem oslnění. Musí si s obtížemi na to vlastní světlo, na předměty světla, na zdroj světla teprve zvykat. To všechno je bolestné a obtížné. Když se vrátí zase zpátky – nová krize. Protože teď, samozřejmě, s očima zvyklýma na plnou zář bílého dne přichází do okolí, kde postrádá tohoto podnětu a nevidí nic. Když zaujme zase svoje místo mezi těmi zajatci, je samozřejmě tím nejslepějším, nejméně orientovaným z nich všech. A Platón říká: „Mají-li ti, kdo sedí v jeskyni, nějaké ceny a pochvaly pro ty, kdo nejlépe rozeznávají a hodnotí to, co se před nimi na té průmětně mihá, pak on, samozřejmě, bude na tom nejhůře a stane se terčem posměchu. A zejména, když bude svým sousedům vyprávět o tom světě tam nahoře, tak oni řeknou: co nám to ten šílenec vypravuje, přece my vidíme, že ho to oslepilo, že k nám přichází zmrzačen. A kdyby takový člověk teď přišel s pretencí, že své sousedy zbaví pout a donutí je, aby se tedy přesvědčili, aby šli s ním, aby s ním vykonali cestu nahoru, ke světlu, tak si to nedají líbit a toho člověka zabijí.“52 To je Sókratův osud, na který se tu naráží. To zároveň ukazuje, že celá tato obrovská alegorie není záležitost ryzí teorie, že to není záležitost geometrie a jiných matematických disciplin, nýbrž že to je záležitost nejvlastnějšího lidského zájmu, zájmu všech, že je to záležitost společná, že je to záležitost obce. Podle toho, jaký je vztah člověka ke světlu, podle toho se řídí jeho život, @καὶ ἰδίᾳ καὶ δημοσίᾳ#, veškeré jeho činnosti v soukromí i ve vztahu k ostatním, ve vztahu k obci. @Παιδεία# není záležitost pouhé intelektuální hry, nýbrž to je nejvlastnější jádro lidského života. Lidský život se řídí podle toho, zdali chce být fascinován tou jeskyní, zda chce být připoután k ní, anebo zdali se stane službou, výstupem k tomu světlu a proniknutím všech lidských věcí, to znamená nakonec obce, principem světla. To je v podstatě, vcelku smysl Platónovy filosofie. Platónovu filosofii pochopíme tenkrát, když si uvědomíme, že tento princip světla to je, který ve vlastním smyslu dělá pro Platóna člověka člověkem. Člověk není takříkajíc „lidský“ sám od sebe, jakožto něco vytvořeného přírodou, člověk je lidský svým vztahem k tomuto principu. Proto Platón není humanista v moderním smyslu slova. Nám v takové communis opinio od určité doby je člověk jako takový čímsi hodnotným, takřka posvěceným, člověk je nám v jistém smyslu měrou věcí aspoň potud, že v něm cítíme něco nedotknutelného, pramen všech hodnot, pramen všeho, co je ve světě koneckonců vyššího. U Platóna to tak není, nýbrž člověk je u něho hodnotný nebo nehodnotný podle toho, jak dalece je prostupný pro princip světla, a jak dalece se v něm odehrává jeho šíření a jeho samovláda. Proto Platón, jak ještě uvidíme, je v mnoha věcech našemu cítění lidskosti vzdálen, proto jsou u něho v úvahách o lidském životě – v takových věcech jako je kupř. péče o zdraví, jako je respekt před životem, atd. – takové tvrdosti. Pro Platóna má lidský život hodnotu, pokud se v něm odehrává proces té @παιδεία#; všechno to, co @παιδεία# podporuje, je positivní, co jí brání, je záporné. A kdo není tohoto procesu schopen, toho je Platónovi sice líto, ale přeje mu, aby se raději vrátil co nejdříve tam, odkud přišel. Ještě jednou se krátce vraťme k té otázce nejpůvodnější, kterou jsem na začátku položil. Máme tedy jeskyni a máme světlo. Všimněte si toho, že jsme zatím hovořili z určitého důvodu jenom o třech partiích té úsečky. Zatím jsme ještě nemluvili o té poslední etapě, o tom, co předpokládá svět těch matematických předmětů, o světě idejí, a nemluvili jsme o posledním prameni ideového světa, kterým je, jak se říká, ta nejvyšší idea, o které Platón sám někdy říká, že k ideovému světu vlastně už nepatří, že je nějak za jeho hranicemi. Tedy světlo je jeden pól a jeskyně druhý pól. Celý obraz vychází z duality, ale má nás přesvědčit o tom, že ten pramen veškerého světla je všecko ve všem, že je příčinou, základem nejenom viditelnosti, nýbrž i existence pro všecko, co jest, napřed pro ideový svět, a pak také pro předměty v jeskyni – chcete-li oslabené formy toho světelného jsoucna. Rozumíme teď celku té úsečky: obrazy předpokládají reální věci, reální věci předpokládají matematické věci, matematické věci předpokládají ideje, a ideje samotné předpokládají něco, co je zdrojem všech idejí. Každý z těch stupňů poukazuje na něco vyššího, a není možný jinak, nežli když existuje ten vyšší. Z čeho víme, že není možný jinak? Z toho, že každý ten nižší stupeň je určitelný, definovatelný, vyměřitelný jedině tenkrát, když předpokládáme ten další, vyšší stupeň. Ale teď, kde je ta jeskyně? Předměty v jeskyni můžeme snad pochopit jako oslabené světlo, ale ten celkový obraz by musel zmizet, kdyby se vůbec všecko dalo redukovat jenom na oslabování světla. Pak by neexistovala žádná jeskyně. Platónův velkolepý obraz předpokládá jakousi dualitu, a přitom pretenduje na to, tu dualitu redukovat na jednotu. V tom je obsaženo celé pathos Platónovy filosofie. My, lidé, žijeme jako bytosti oslabeného světla ve světě, který je světem sešeřelým. A to, co Platón provádí, je rozhodnutí pro světlo. Filosofie v Platónově pojetí je filosofická predikace toho světla, volání k lidem, volání k člověku rozhodnout se pro tuto světelnou oblast, soustřeďovat to světelné, v němž, v tomhle živlu, je obsaženo to, co ne-rozhodnému, šeřícímu se, záhadnému lidskému životu je s to dát jasně určitelný, jasně vytknutelný smysl, říci nám, že jedině rozhodnutím pro to jasné se dá potom určovat, říkat, přesně vytknout, co to znamená smysl, co to znamená dobro, co to znamená cíl. Rozhodnutí pro to světelné je zároveň rozhodnutí pro jednu (!) stránku bytí. A Platón prohlašuje, že rozhodnutí pro tuto stránku bytí je to, na čem filosofii jedině záleží. Filosofie je filosofií světla. Od Platóna se to také skutečně ve filosofii odehrává. Od Platóna počínaje je filosofie v různých podobách filosofií světla. Filosofie po Platónovi samozřejmě celý tenhle proces různým způsobem stylizuje, různým způsobem ten obraz modifikuje, jisté části odtíná nebo se o ně neinteresuje, ale základní myšlenka je, že ve světě běží o koncentraci toho, co je v něm rozumné, pochopitelné, co se dá sdělit a nazírat v jasu myšlenky – tato Platónova koncepce se stala takřka obecným přesvědčením filosofie na tisíciletí. Jakým způsobem Platón konkrétně myslí působení této myšlenky na lidský život – o tom si pohovoříme příště. .