Herakleitos II.
search

Délka
1:28:20
Datum vzniku
8.1.1971
Název
Herakleitos II.

Původní médium
Magnetofonový kotouč
Původní umístění
09_prednaska_8_1_1971_Herakleitos.wav

6526 MG 4 - stopa 1.wav : 1:34:46.412-3:03:31.827

MG 04 : Stopa 1 : 645-1528

Identifikátor
109
Zdrojový soubor
/domains/public_data/audio/presokratici/09_prednaska_8_1_1971_Herakleitos.mp3
Přepis
+
[ {"start":0,"end":15,"text":"Při své explikaci jednotlivých fragmentů,"},{"start":15,"end":30,"text":"pokusu o explikaci…
Při explikaci jednotlivých fragmentů a jejich souvislosti jsme dospěli posledně k exemplifikaci základního principu, který vyslovuje společný LOGOS, jenž není LOGOS Hérakleitův, nýbrž ten, podle něhožž je řízeno veskrze všecko - a to byl ten princip, že jednak všecko je jedno a že tímto jedním je skrze spor, skrze boj, skrze napětí. Znovu je tato základní hérakleitovská pravda zdůrazněna ve fragmentu 51, kde Hérakleitos opět připomíná, že lidé v běžné životní praxi, která patří k člověku jako takovému, většinou nerozumějí, jak to, co se od sebe odlišuje, se spolu shoduje - PALINTROPOS HARMONIÉ HOKÓSPER TOXÚ KAI LYRÉS. PALINTROPOS nebo PALINTONOS znamená skloubení obrácených cest, skloubení protisměrné. PALINTONOS = napjaté v opačném směru. DIAFEROMENON = to, co se od sebe liší, co je nestejné, HOMOLOGEEI, je ve skutečnosti ve shodě, ve skutečnosti k sobě patří. Nepatří k sobě pouze podobné, nebo to, co je zjevným poutem k sobě vázáno. Obvyklá HARMONIÉ, obvyklé spojení, skloubení, které vidíme, které je nám patrno, je například taková harmonie, která dává dohromady topůrko a železo, nebo u srubu na sebe kolmá břevna. Jeden autor připomíná, že u Homéra, při stavbě Odysseova voru, jsou HARMONIAI ta příčná břevna, která spojují ta podélná. To je zřetelná HARMONIÉ. Ale existuje ještě jiná, nezřejmá HARMONIÉ, a tato nezřejmá to je, která spojuje to, co na první pohled nemá spolu nic společného. O této nezřetelné harmonii říká Hérakleitos: HARMONIÉ AFANÉS FANERÉS KREITTÓN (frag. 54). Ta, která se nejeví na první pohled, která je ne-zřejmá, je mocnější, překonává tu žřejmou. Co je tím míněno? HARMONIÉ AFANÉS je ta, která k sobě poutá protiklady, např. pouta k sobě plamen a to, co plamen stravuje, poutá k sobě nepřátele, poutá k sobě to, co spolu bojuje. Zdánlivě se od sebe maximálně liší, a přece existuje pouze jedno druhým. Ale v tom sepětí zároveň existuje takovým způsobem, že jedno je v drhém obsaženo jako jeho takříkajíc vnitřní odbývání, to je to, co odbývá, odčiňuje to první. Thle odčiňování jednoho v duhém je ale, jak jsme viděli nejzákladnější základ veškerého bytí, bytí je totiž právě odbývání, bytí je mizení toho, co se vystavuje do přítomnosti, bytí je samo v sobě zvláštní proces, bytí je tedy v podstatě takto časové. Nejzákladnější princip, který je ve skutečnosti tajemstvím té neuřejmé harmonie, toho nezřejmého spojení, je čas. Však také jeden fragment Hérakleitův, neuznávaný všemi za pravý, říká, že čas je TO PRÓTON SÓMA - čas je první těleso, první věc. Svým způsobem TO PRÓTON SÓMA znamená totéž, co hérakleitos označuje jako TO SOFON a T THEION. TO SOFON a TO THEION je oheň. To je ve skutečnosti důvod, proč Hérakleitos jako TO PRÓTON SÓMA, jako to, v čem se koncentruje podstata všeho bytí, označuje jako oheň, protože se to samo stravuje tak, jako se sám stravuje čas. Čas je přece nastávání, které je zároveň ustavičným odestáváním, je narůstání, které zároveň pořád odchází a v tom narůstání zůstává totéž. Z tohoto hlediska pochopíme, proč jedním z velkých příkladů základní myšlenkové sondáže je pro Hérakleita řeka, která zůstává táž, ačkoliv její tok se ustavičně vyměňuje; to je ten hérakleitovský tok, jeho voda se ustavičně vyměňuje, odplývá, ale řeka přitom zůstává táž. To slovo, které se Hérakleitovi přičítá - PANTA RHEI, není nikde doloženo (všechno uplývá, všechno mizí), to je taková populární verze hérakleitismu, která pravděpodobně není autentická. Pravá myšlenka Hérakleitova je: uplývání a zůstávání, setrvávání a ničení je totéž, patří k téže jednotě. Ve fragmentu 12 to zní: POTAMOISI TOISIN AUTOISIN EMBAINÚSIN HETERA KAI HETERA HYDATA EPIRRHEI. Vstupujeme a nevstupujeme do téže řeky (fragm. 49a); k těm, kdo vstupují do téže řeky, ustavičně připlývají jiné a jiné vody (fragm. 12). Proč je tedy tato AFANÉS HARMONIÉ, tato ne na zřejmá harmonie, toto ne-zřejmé skloubení, silnější než to zřejmé? To je jasné - poněvadž všechno přemáhá. V něm se ukazuje bytí jako odbývání. Je jenom jiným výrazem téhož, totiž bytí jako odbývání, bytí jako majícího ustavičně v sobě svůj zánik, když fragment 80 říká: EIDENAI DE CHRÉ TON POLEMON EONTA XYNON, KAI DIKÉN ERIN, KAI GINOMENA PANTA KAT' ERIN JAI CHREÓMENA. Možná že slova KAI CHREÓMENA nejsou autentická, protože to jsou technické termíny pozdější doby. EIDENAI CHRÉ, je třeba pochopit, že POLEMON EONTA XYNON, boj válka je to společné, to, co spojuje protivníky, ty, kteří sebe navzájem předpokládají tím, že se navzájem ničí. Na lidském životě např. je zvlášť jasně patrné to vnitřní sebestravování, to, že život tím, že jest, sám sebe stravuje, potírá, život sám sebe takříkajíc vymrhává. KAI DIKÉN ERIN - není to tak, že by se odbýval proces té DIKÉ, že by soud přišel teprve takříkajíc po činu, nýbrž soud je samotné bytí každé věci, soud, souzení, odsuzování, odbývání každé věci. DIKÉ je ERIS. O tom základním procesu, pod jehož zornýn úhlem se prafilosofie snažila nazírat veškeré jsoucno a také lidský život, ADIKIA a DIKÉ u Anaximandra, o tom Hérakleitos říká, že DIKÉ a ERIS je totéž, neexistuje něco takového jako vybočení z nějakého normálního stavu, nýbrž vybočování je sám věčný proces, ve kterém ustavičně všechno jest. GINOMENA PANTA KAT' ERIN - všechno se děje podle ERIS, podle toho vnitřního sporu. A teď nesmírně mnoho příkladů, které vždycky znovu vynášejí na povrch tu AFANÉS HARMONIÉ, jednak v dokladech zkušenostních, jednak v takových zvláštních dokladech, jako by něco z hloubky nevědomí vyplynulo pojednou na povrch, když např. Hérakleitos řekne, aby ukázal jak nějakým způsobem je nám všem tato HARMONIÉ AFANÉS blízká a přítomná, že v jazyce máme něco takového jako připomínku této pramyšlenkové sondáže, když připomene, že třeba slovo BIOS znamená život a také luk (fr. 48). Dílo luku je přirozeně THANATOS. Hérakleitos chce říci, že v samotném tom živlu, ve kterém se pohybuje nevědomky už vždycky naše porozumění, v tom živlu jazyka, se jakýmsi způsobem obráží tohle pra-moudré, TO SOFON, jediné moudré. Jiný takový zvláštní důsledek je, že nás tato moudrost učí vidět souvislosti a vidět věci nečekaným způsobem, učí nás vidět něco takového jako spojení života a smrti, učí nás vidět, že to nejsou výlučné protiklady, nýbrž že jsou v sobě takříkajíc zhuštěny, v sobě propleteny. Z jistého hlediska je možno život, to, co je živé, chápat jako smrt a smrt jako život. Fragment 88 říká: "Totéž je živé a zemřelé a bdící a spící, mladé a zestárlé, neboť vždycky to jedno je v podobě sebezvratu tím druhým a to druhé v podobě zvratu je tím prvním". Každý z tšchto výroků je možno vykládat takříkajíc do nekonečna a je potřebí každé slovo uvážit zvlášť. Všimněme si těch protikladů: ZÓN KAI TETHNÉKOS, žijící a zemřelé, je totéž; TO EGRÉGOROS KAI TO KATHEUDON - bdící a spící, tomu rozumíme: bdící je tentýž který spí. V těch protikladech, které jemu samotnému unikají, když spí, trvá přece jenom jeho identita - je tentýž, který ztrácí bdělost, vědomí, ztrácí přítomnost jednoho společného světa. Odtud vidí Hérakleitos také další a hlubší protiklad: život vyhasínající hloub, dokonaleji nežli v spánku, se na druhé straně někde zaněcuje. Je totéž žijící jako mrtvé, v podobném smyslu jako je totéž, co usíná a je bdělé - jak to? KAI NEON KAI GÉRAION - mladé a zestárlé je totéž. To musíme vidět nejenom tak, že mladé se stává starým, ale i staré se stává jistým způsobem mladým. Jak to? Celé Hérakleitova kosmologie je v tom obsažena, je v tomto fragmentu angažována. Řekli jsme: svět je věčně živý oheň, o kterém je v jednom fragmentu řečeno - podle míry uhasíná a podle míry se zaněcuje. A ve fragmentu 26: "Člověk potmě zaněcuje světlo", je pro sebe sám světlem - tak je tomu u zemřelého. ZÓN DE HAPTETAI TETHNEÓTOS - "když žije, tak se zaněcuje z mrtvého". HAPTETAI se často překládá jako by šlo o HAPTESTHAI - dotýkati se, hmatati, ale HAPTESTHAI znamená také zaněcovati. "Zaněcuje se z mrtvého tak jako spící", který ztratil denní světlo, kterému zhaslo to, co mu svítí, zhasl mu zrak, "...jako bdící se zaněcuje ze spícího", který ztratil světlo zraku. Obraz, který zde tane Hérakleitovi na mysli, je obraz ýhnoucího uhlu. Naše duše, která je oheň, je to, co zaněcuje ten uhel. Uhel uhasíná, ale je s to se znovu rozžhavit, když ho např. okysličíme měchem. A něco podobného je ještě v hlubším smyslu mezi životem a smrtí. Život a smrt - co to vlastně znamená? Život je skutečně bdění, žhnutí našeho tělesného uhlu; v tělesném uhlu se oheň, prazáklad všeho, dostal do svého nejostřejšího protikladu. Náš život je ustavičné přecházení vnitřního plamene v pouhý sediment, v tělesný, tuhý, ztuhlý zbytek, těleso. A toto stravování je zároveň unikání ohně tam, kde oheň je takříkajíc ve svém nejvlastnějším domově. Kde ve světě je oheň ve svém nejvlastnějším domově? Tam v horních sférách na nebi. Tak máme před sebou dvojí podobu stálé přeměny ohně. Na jedné straně bychom mohli mluvit o cyklu kosmologickém. Kosmologický cyklus ličí fragment 31: tam se říká PYROS TROPAI - obraty ohně, oheň se obrací ve svůj opak, oheň je také, jako všechno ostatní, vázán vnitřně ke svému opaku. To vidíme na tom, že oheň potřebuje potravu k tomu, aby se roznítil, stravuje tuto potravu, stravuje sám sebe. PYROS TROPAI jsou PRÓTON THALASSA, THALASSÉS DE TO MEN HÉMISY GÉ, TO DE HÉMISY PRÉSTÉR. Na prvním místě je THALASSA - voda, moře; THALASSA má ještě pohyblivost ohně. V tom smyslu je ohni blíž, než to, v čem již pohyblivost vyhasla tak, že se to blíží pouhému ustrnutí - a v tom smyslu nebytí. To je GÉ. THALASSA má v sobě ještě zbytek živé pohyblivosti, která je nejzákladnějším určením, jež nás má k tomu, abychom to odbývání a oheň viděli v jednotě. Cesta tam, dolů, je úpadek, pád, pád ohně. Ale zde se to nezastavuje; ten veliký cyklus pozorujeme před očima, vidíme, že ze země, která je ten poslední sediment, to poslední, v čem uhasíná všechen život, zase prýší pramen, voda, vracející se k moři. A z moře zase povstávají páry a pára je samozřejmě už zase něco blízkého tomu prvotnímu PYR. Tento stav páry, která se žhaví a blíží se opět vyšším sférám, těm říká Hérakleitos PRÉSTÉR, tj. plamen. U Hérakleita je řečeno, že se to přímo kvantitativně vyrovnává. THALASSA je střední stav. Moře, tento pohyblivý, ale už zchládající živel, se z poloviny sráží v zemi a z poloviny se obrací zase v PRÉSTÉR a země zase vrací tu část, která se vypařuje, jako PRÉSTÉR zpátky do THALASSA, takže stav zůstává ustavičně stejný. V tomto věčném blikání, v tomto stojícím pohybu věčného plamene trvá svět. A z toho zároveň vidíme něco zvláštního - atmosféra této filosofie je samozřejmě mytická atmosféra té ADIKIA a DIKÉ, od které jsme vyšli na začátku svých výkladů, ale přitom mýtus je u konce, protože mytická historie už tu nemá žádné místo, poněvadž vše se odehrává ustavičně v přítomnosti, svět nevznikl a je přímo řečeno ve slavném fragmentu 30: "Tento KOSMOS, tento řád věcí, týž pro všecko jednotlivé, neudělal žádný bůh a žádný člověk, nýbrž byl to a je a bude - ÉN AEI KAI ESTIN KAI ESTAI (toto je přímo posvěcené formule, které Homér používá tam, kde hovoří o věštbách a věštcích), stále živý oheň, zaněcovaný podle poměru a rovněž tak podle poměru, podle míry uhasínající". Žárnou historii o božských genealogiích nebude už Hérakleitos vykládat, místo toho nastoupila tahle koncepce PYROS TROPAI o věčném pohybu, v kterém je vše, co je. Je tu skvěle řečeno PYR AEIZOON - věčně živoucí oheň, živoucí až do toho protikladu, až do toho uhasínání. Zároveň vidíme, proč je tu principem oheň a nikoliv např. země. Přece je-li to v ustavičné výměně pak bychom mohli říci: proč to označovat jako PYR, prot to neoznačit stejným právem jako GÉ? To proto, poněvadž proces života pochopíme z toho planutí, které může uhasínat, ale z toho, co je ztrnulé a mrtvé nepochopíme jak může ožívat. Živé má v sobě svůj protiklad. Mrtvé si stačí samo. Vidíme-li mrtvé z hlediska živého, můžeme pochopit také to, co říká Hérakleitos v jednom neméně slavném fragmentu:život a smrt jsou ve vzájemné výměně (fr. 88) a "lidi očekává po smrti něco naprosto neočekávaného, něco takového, čeho se v životě nebojí a ani v to nedoufají" (fr. 27). Pochopitelně - neboť člověk v běžném životě je přece ten zaslepený, který nevidí tu hlubokou jednotu, a tedy také výměnu všeho; to je mu cizí. To, co nemůžeme očekávat a co nás pravděpodobně čeká, je pro Hérakleita věc pochopení, které musí běžnému člověku unikat. To je jedna stránka toho cyklu. Druhá stránka tohoto cyklu je duševní, to je výměna mezi různými druhy a formami života. Známe takové stavy jako spánek a bdění, život a smrt a o spánku a bdění, životě a smrti má Hérakleitos hluboké úvahy. Např. slavný fragment 89, kde se říká, že "bdící mají společný svět, spící se každý obrací do svého vlastního". Vidíme opozici: KOINOS KOSMOS a IDIOS KOSMOS (IDIOS = vlastní, privátní). Rozdíl mezi XYNOS LOGOS a IDIA FRONÉSIS (=soukromý, vlastní, osobní, oddělený názor) ukazuje, že náš bdělý život před tím FILOSOFEIN, před přiblížením se k tomu, co je SOFON, je jakousi analogií spánku. Spánek je jenom v hlubší míře totéž, co se nám přihází v bdění. Nevidíme totiž, co bytí ve vlastní jádře jest; držíme se zjevných věcí, které jsou nabíledni, které nám ukazují svoje banální a samozřejmé spojení, tu HARMONIÉ FANERÉ, zatímco nám uniká HARMONIÉ KREITTÓN, to skloubení vše přemáhající, skloubení, které je AFANÉS, které je pro nás v tomto našem stavu skryté. To bylo řečeno také ve fragmentu 88: "totéž je svým způsobem KATHEUDON a EGRÉGOROS - to, co spí a to, co procitá. KATHEUDON = spící, EGRÉGOROS = procitlé. Mohli bychom mít takovouto úměru: KATHEUDON : EGRÉGOROS = EGRÉGOROS : X /Ú/ O tom, co se děje, když spíme a sníme, o tom je slavný fragmen 89: TOIS EGRÉGOROSIN HENA KAI KOINON KOSMON EINAI, "těm kdo bdí, jest a platí jeden a společný svět", TÓN DE KOIMÓMENÓN HEKASTON EIS IDION APOSTREFESTHAI, "když usínáme, tak se každý vracíme do svého vlastního". Co to znamená? Ten vlastní svět samozřejmě není, to není žádný svět, to není skutečnost. Co to je? To je naše dílo, ten děláme my, to je naše iluze. My sice, když sníme, nerozlišujeme, zda je to reální a nebo ne, ale tato iluze je dílem naším. A proto Hérakleitos říká ve fragmentu 30, že "tento světový řád, KOSMON TONDE, tentýž pro všechny, neudělal nikdo nejenom z bohů, nýbrž také z lidí", tento jeden kosmos, jeden řád jsoucna, v němž vládne totéž bytí, tentýž jediný pulsující zákon, to není dílo člověka. Teď se nám ty fragmenty pomalu spojují. U spícího je oheň dostačující k tomu, aby v něm vznítil iluzi bytí. V EGRÉGOROSIS máme společný svět, ale vidíme jenom jeho složky, nikoli jeho vnitřní sepětí, nevidíme to, co svět, jak říká básník, drží vnitřně, v jeho nejhlubším nitru dohromady. To je také taková zvláštní výměna, to je rozněcování vnitřního ohně. Ale toto rozněcování vnitřního ohně jde dál. To ukazuje filosofie, to ukazuje tato láska k moudrému, která se také jednou probouzí v bdělém lidském životě. A tato vyšší bdělost poukazuje dál, a úměra (Ú) se potom doplňuje tak, že X = TETHNEÓTOS (zemřelý). To je nejvyšší stupeň, to je ten čistý oheň, k tomu tíhne tento vnitřní obrat ohně odpovídající tomu vnějšímu. Vnitřní obrat ohne vede tedy od KATHEUDON přes EGRÉGOROS s jeho nejvyšším stupněm FILOSOFON k TETHNEÓTOS. Ten kdo je v tomto poslední stavu, ten ovšem žije život hlubokého pochopení toho, co svět v nejvnitřnějším jádře drží dohromady, poněvadž pak jeho duše není nic jiného nežli ryzí oheň v čistém stavu. A ryzí oheň v čistém stavu je přirozeně božský. Zemřelý se tedy stává božským, a proto potom pochopíme slavný fragment o tom, že "jedni žijí smrt druhých. Smrtelníci jsou bozi, bozi smrtelníci" (fr. 62), bohové nejsou nic jiného než zemřelí, duchové. To je důsledek vnitřní formy toho cyklu, vnitřní formy té výměny, oněch PYROS TROPAI. Ještě je potřeba si uvědomit, že oba ty ckly je třeba vidět jistým způsobem společně, zároveň. Lidská smrt je zároveň něco takového, co jako by se nacházelo na stupni THALASSA máme v krvi a v celém organickém kroužení, které se v nás ustavičně odehrává. Některé fragmenty jsou pozoruhodné - nebo méně pro nás, ta fyziologie Hérakleitova je tak trošku komická, ale v té velké souvislosti to všechno nabývá velkorysého charakteru - např. když Hérakleitos říká, že "pro duši je zároveň rozkoš a smrt zvlhnout" (fr. 77) - to pochopíme ze vzájemného spojení mezi PYROS TROPAI v tom vnějším a v tom vnitřním smyslu. Zároveň rozkoš a smrt - opilství; v člověku je něco takového, co chce tuto zvláštní rozkoš nenapětí, kde se zapomene na tíži života - to dělá opojení. Proč tato zvláštní tendence v člověku, proč tahle snaha ulehčit si? Pro duši je to zároveň rozkoš a smrt zvlhnout. Člověk pak klesá na nižší úroveň - tak, že "dospělého pak chlapec musí vést" (fr. 117). Člověk na stupni EGRÉGOROSIS, na stupni toho vyvinutí, kterým je zestárnutí (stárnutí je dospělost a potom skutečné stáří), kde se máme pohybovat k tomu nejvyššímu stupni, upadá do něčeho, co je podobné tomu HYPNOS, tomu usnutí. Fragment 77 - lépe řečenojsou to dva fragmenty, které zdánlivě říkají různé věci - jeden říká, že pro duši je zvlhnout smrt, druhý říká, že pro duši je zvlhnout rozkoš - patří vnitřně k sobě. Z tohoto hlediska potom je také možné potřebí pochopit, jak to říká Bröcker, i takovou vnitřní tendenci v celém procesu zvratů ohně: Proč se oheň musí zvracet ve svůj opak, proč dochází ustavičně ke kosmogonickému procesu, proč oheň netrvá v podobě ohně? V této souvislosti vykládá Bröcker ten strašlivě záhadný fragment 84. Uvědomme si tu strašnou obtíž interpretů - nenápadný zlomek, který má ve své nesrozumitelnosti tendenci propadnout pod práh jejich pozornosti: METABALLON ANAPAUETAI KAI KAMATOS ESTI TOIS AUTOIS MOCHTHEIN KAI ARCHESTHAL. Tím, že se proměňuje, odpočívá si - co totiž? - PYR. Chce mít pauzu, PAUETAI. To, co prožívá člověk v tendenci k nevědomí, která se projevuje v opojení, ve zvláštní nemoci normálního lidského života, která spočívá v tendenci otupit se. Každý takový jednotlivý děj má základ až v nejhlubší povaze jsoucna. Tam také dochází k něčemu takovému jako potřebě vypnout. Ale to vypnutí je pochopitelně ryzí iluze, tak jako všecko ostatní, co pochází z této tendence - spánek, IDIA FRONÉSIS. Proto oslabení ohně je pouhá iluze, protože ve skutečnosti proces odpočívání zaněcuje totéž, tentýž děj. Oheň předpokládá svůj protiklad - z něho se živí, z něho procitá. Proto se může ve fragmentu 65 říci, že "oheň je zároveň hlad a nasycení, žízeň a ukojení": TÉS DIOIKÉSEÓS TÓN HOLÓN AITION KALEI DE AUTO CHRÉSMOSYNÉN KAI KORON; CHRÉSMOSYNÉ DE ESTIN HÉ DIAKOSMÉSIS KAT' AUTON, HÉ DE EKPYRÓSIS KOROS. PANTA GAR, FÉSI, TO PYR EPELTHON KRINEI KAI KATALÉPSETAI. Nebudeme se již vracet k výkladu dalších zlomků, probrali jsme podstatné. Bylo by zajímavé sledovat např. jak Hérakleitos toto své pochopení cyklu realizuje také v životě POLIS, v tom politickém a to v životě řeckého člověka znamená vlastně etickém, mravním životě. Také zde je pro Hérakleita cyklus, stupňování stavů bdělosti, do kterého on umisťuje skutečné ideály řecké obce a konfrontuje je se způsobem života filosofa. To je nesmírně důležitá chvíle v lidském myšlení, kdy Hérakleitos přichází s touto analýzou lidského života v rámci velikého kosmického cyklu. Zde dochází např. ke konfrontaci právě s mýtem. Mýtus a orgán mýtu je pro řeckého člověka báseň - to je Homér, Hésiodos, to by byli tragikové, kdyby Hérakleitos žil v Athénách - ti jsou na nižším stupni bdělosti, nežli je ten, kdo má v oblibě a obrací se, dokáže vidět TO SOFON - to je FILOSOFOS. U Hérakleita je pravděpodobně vznik tohoto slova; a ARETÉ té věci. FILOSOFOS znamená v této první verzi THEOLOGOS - jak to říká Aristotelés: HOI PRÓTOI THEOLOGÉSANTES jsou blízcí těm HOI PRÓTOI FILOSOFÉSANTES. Ti, kdo prvně uvažovali o tom, co je THEION s hlubokým názorem, jsou titíž, které on označuje jako pramyslitele, tj. PRÓTOI FILOSOFÉSANTES. Jak to toiž je? V životě obce existují zase tyto zvláštní stupně bdělosti, které zároveň jaksi znamená koncentraci na samotnou podstatu obce. Jeden z těch stupňů je ten, kterému on říká HOI POLLOI, stoikové a epikurejci později profanum vulgus, to je lůza, to jsou lidé, kteří mají tu idia fronesis, mají svoje soukromé zájmy a svoji takříkajíc rodinku a to nejbližší, a o těch on říká, že to jsou ti, kteří si naplní břich jako zvířata (fr. 29). Pak jsou ti, kteří mají velký politický ideál aktivního života, tzn. ti chtějí něco věčného, nebo aspoň trvalého, to chtějí KLEOS - chtějí trvalou slávu mezi smrtelníky, chtějí trvat takříkajíc i mimo okamžik (fr. 29). Na jedné straně jsou ti HOI POLLOI, kteří se naplňují jako dobytčata, na druhé straně ti, co mají KLEOS - něco trvalého, co ale závisí na tom, co trvalé není, co se jenom přenáší z jednoho smrtelného pokolení na druhé. Je třeba si představit, že toto je skutečný cíl občana v řecké POLIS; to je hellénská ARETÉ a římská virtus - chtít být proslulý. Slavný nápis na náhrobku jednoho z předků Scipionů: "cornelius Lucius Scipic (...) cuius forma virtutei clarissima fuit".5 Ten muž, jehož forma virtutis, krása jehož výbornosti byla přeslavná - a co udělal? - dobyl město Taurasii a ze Samnia odvedl rukojmí. Toto je smysl života pro ty vyšší. A proti tomuhle Hérakleotost staví vyšší ideál - zde poprvé! - věčnost. To je filosofie. Je možno něco víc? Je možno něco víc, něco hlubšího, než chtějí ti nejlepší v obcích? Přitom ti nejlepší v obcích nejsou něco, co on bere na lehkou váhu. Jsou fragmenty, kde se přímo říká, jaký je výsledek zápasu mezi lidmi. Je jeden slavný fragment, kde se říká: POLEMOS PANTÓN MEN PATÉR ESTI... (frag. 53) - "válka je otcem všech" mužů - přirozeně i všech věcí, ale zde se myslí především na toto. Dále je řečeno: "LZ jedněch dělá bohy, z druhých otroky". "Padlé v boji ctí bohové i lidé" (frag. 24). Vidíme, jak to souvisí s tím kosmickým cyklem. Zde je to třeba vzít doslova - POLEMOS, tj. ta chvíle, kdy se obec ve své existenci musí osvědčit tím nejtvrdším způsobem. Vzpomeňme na Hegela, na jeho prazápletku dějin, na vztah mezi pánem a otrokem. POLEMOS ukazuje, kdo jse svobodný a kdo ne. Hegelova dialektika pána a raba je z této hérakleitovské buňky také do jisté míry pochopitelná, ale ona z ní vyjímá jen to lidské. Bojem se osvědčuje, kdo je vázán na život a kdo ne, kdo žije tak, že od života nemůže abstrahovat a kdo ano. Ten, kdo může abstrahovat od života, ten je svobodný, proto buď padne, a nebo zvítězí. Kdežto ten, kdo je vázán k životu, ten v tomto smyslu není svobodný, ten přirozeně musí do otroctví. V téhle strašné situaci člověk tehdejší doby je. Je třeba si představit ty řecké obce, nepatrné státečky pod strašlivým tlakem velikých států dávného orientu na jedné straně a pod ustavičným tlakem barbarských stěhování ze západu. V této situaci tyto státy žijí a mají se držet - mají držet všecko to, co tito lidé už takříkají lidského vypracovali, velkou poesii, hluboký mýtus a tyto začátky myšlení. Jenomže ten Hérakleitův fragment má ještě jinou část. Ta druhá část spočívá v tom, že ti kteří padli, jsou bohové. To je u Hegela přirozeně odříznuto.


Citace
Herakleitos II.
. In: Jan Patočka - repository. [cit. April 13, 2024].
Dostupné z https://archiv.janpatocka.cz/items/show/2 .
URI: https://archiv.janpatocka.cz/items/show/2 .
Soubory
Přepisy 09_Herakleitos2.txt