[Koncept eseje] "Války 20. století a 20. století jako válka"


Výklady války vždy dosud z hlediska míru, tj. z hlediska myšlenek, které se na smrt (zmar "smyslu", pozitivna, budování) [dívá] jako na pouhé střídání ve funkci. Smysl je diktován životem: vlast a národ, pokrok, právo pracujících, beztřídní společnost (tj. bez antagonismů, bez poruch výroby, s maximální výkonností a minimem tlaků)... Všecky výklady války, které byly podány: boj Germánstva se Slovanstvem (německý císař, publicistika za války, naši nacionálové – Kramář, Šalda?) (obměny a deriváty: jazykový nacionalismus, šovinismus, militarismus, rasismus) a konflikty kapitalismu v době imperialismu (ale odkud se bere imperialismus, proč kapitalismus se internacionálně nedohodne, proč se tříští po národech a jejich fakticky-mocenských seskupeních - proč riskuje více, než slibuje zisk?) Masaryk - Comte: subjektivismus x objektivismus, sebevražda - vražda, pruský militarismus jako instituce této objektivace... Jiné pojetí: světová revoluce, demokracie proti theokracii (v pozadí Wilson).
Dosavadní války vždy ideové, vždy války za něco, čemu se již věřilo jako obecnému nebo co bylo věřícím a chápajícím jako obecné samozřejmé: polis, světové impérium Alexandra Velikého, římské impérium - usedlost, mír, civilizace, později: křesťanství; islám; boj o Středomoří, západní císařství, expanze na východ, jih i západ; reforma a protireformace; francouzská revoluce, napoleonské války, sjednocovací války evropské (poslední, největší německá). Naproti tomu 1. světová válka roste z toho, že zde pro Evropu nic takového není, ale že od 80. let je zde nová síla schopná ji sjednotit a organizovat - zcela podle receptu: svět je nesmyslný, musíme ten kus světa, který je nám dostupný,
organizovat svou vůlí (Nietzsche). Vůle k moci v této neteoretické podobě - nihilismus. Německo kontradikční: nedemokratické, vojensky-hierarchické, konzervativní - proto drží přes sociáldemokratismus širokých vrstev - zvykly si na poslušnost a slušný život v poddanství, nejsou společenským dynamitem, ale dynamitem pro status quo světa; velká revoluce je útok na tento status quo od 80. let, Německo se ho může odvážit právě proto, že jeho konzervativní struktura je neporušená, jeho disciplína bezvadná.
Tvoření vůle, která se projeví ve válečné výdrži, trvá desítiletí, je to napětí, které zasahuje veškerý život duchovní, politický, hospodářský. F. Fischer.1 Tvorba plánů: Mitteleuropa,2 vysátí Rakouska, Balkán a přední Východ - Středomoří. Rakousko v situaci mezi Německem a Ruskem. Rusko od 1905 v situaci, kdy nesnese porážku a kdy mu hrozí válka občanská. Západní velmoci mobilizují svou obranu: Anglie boj za liberalismus a demokracii, Francie, ve skutečnosti myslí obě na svá impéria. Postupná solidarizace Spojených států - první mimoevropská velmoc, která zasahuje rozhodným způsobem.
Vytvořená vůle již nenechává nikoho v soukromí: každý přispívá k frontě a je svou myslí u ní, i když fyzicky není v ní.
Vylíčení této vůle - zásadně změnit status quo - proto nutno především zlomit vůli Západu - válečná akce zaměřena tam instinktivně, tradičně, bezmyšlenkovitě, idiotsky. Sebepřecenění a podcenění druhých a hlavně moci ohně. Moc ohně (Jünger)1 je především depresivní síla. Ač všecky technické předpoklady pro novou pohybovou válku [jsou] již 1914, čeká to až do 1918. Raději se vyhazují miliardy na nesmyslné ničení a dlouholetý děs. Nesmyslnost jako hlavní prvodojem války.
Vůle se konkretizuje ve vládě, která má od počátku do konce tytéž cíle, totálně změnit světový status, revoluci v rozdělení světa; v hospodářských kruzích, které jsou žhavé [svými] plány expanze; v duchovním
světě, který se cítí v převaze a "schopen osmyslovat". V poslušnosti, disciplíně pracujících, kteří cítí, že nastává jejich doba, vše že spočívá na jejich bedrech.
Proč ne: defenziva na západ mocí ohně - na východ pohybem? Tannenberg,3 Mazurská jezera,4 průlom u Gorlice-Tarnowa,5 obsazení Ukrajiny, atd. hned v r. 1915 - nikdo by nepřinutil ke kapitulaci, Západ by se vykrvácel před Rýnem! Zůstává otázkou: jistě pohyb předpokládal vyšší vývoj motorizace; ale válka vyvíjela mnoho zbraní velmi rychle, zvláště palebnou moc ohně; proč zde najednou invence oslábla? Zeppeliny, letadla... ale masa motorů nikoho nenapadla! Až doprava na frontu v 1918 již velký náběh! Jediný Churchill měl myšlenku, jak zkrátit válku, a sabotovali ho jeho vlastní admirálové.6 Jak věděl lord Kitchener,7 že válka bude dlouhá? Počítal s idiotstvím německých partnerů?

*

Válka byla nihilistická revoluce statu quo ve světě, kterému potenciálně vládla a který vysávala Evropa svou vědeckotechnickou převahou.
Jejím rozhodujícím faktorem bylo vytvoření milionové vůle prosadit své cíle, "mírové" cíle, cíle budoucnosti generací, jež zde ještě
nejsou, výstavby zdatnějšího, "pokročilejšího" světa větší vědy, techniky, hospodářského rozmachu, zatlačení zaostalých, dokud je čas... Tato vůle, narážející na jinou milionovou vůli uhájit, co mám. V malicherné politice výměn a kompenzací se projevuje již dávno před válkou tento rys tvrdé vůle, která naráží na odpor a hlodá proto i drobky. Tato vůle přetrvává i první válku, vytváří legendy (jako Dolchstoß8), hledí se ukojit očekáváním (Rapallo,9 Stinnes,10 výcviky v Rusku) a provede reprízu. Dolchstoß též k diskulpaci německého vojenského vedení.
To není nic než starý program v novém, "populárnějším" rouše a s novými technickými prostředky (pohyb místo ohně či v kombinaci s ohněm). Trojdimenzionálnost - není již kombinace: kontinuita - diskontinutita (pevnina - moře), nýbrž všecko odevšad dosažitelné, třetí dimenze, je-li ovládnut vzduch.
Exponenti vůle na frontě: frontoví vojáci spalovaní v masách v ohni. I podle generálních štábů s jejich měřítky ne malými možno vydržet jen 9 dní.
Jünger a jeho válečná zkušenost.
Zvláštní, že tato zkušenost u Jüngera samého vyzrává až po letech, v době, kdy píše Bolest2 a Mír.3 Brzy po válce, v době Totální mobilizace4 a Dělníka,5 je ještě v opojení a snaží se znovu dostihnout denní ideály: zůstává sám za sebou. Zase za Německo, ale totální.
Nevidí, co už viděl ve skicách v 1917 - mír na frontě postižené povodní, nepřítel jako partner, boj jako to, co na sebe člověk bere, myšlenka oběti, přehlédne to všecko - v hloubi to však pracuje.
Druhá vůle je nová válečná vůle, která se zažehuje na odporu, který vzbuzuje válečná hekatomba a její nesmyslnost. Ruské zhroucení, Brest-Litevsk, ale: občanská válka, intervenční válka - to vše ovocem této druhé války, proti intervenci a takovým akcím, jichž nutnost se nenahlíží, působí tato vůle jako minus, kdežto v revolučních bojích jako plus. (Dnes totéž ve Vietnamu.) Válečná vůle, vznícení odporu k nesmyslnosti fronty a jejího zážitku, působí po linii: co nejdále odtud, a kdo mi slíbí největší distanci, má mne mít i s kůží. Zabíjet válku znamená osmyslit válku a dát jí proto novou energii.
Odtud potom prostředky této vůle: jsou to prostředky války, totální mobilizace, odstranění, neplatnost konvencí a všeho za konvence považovaného, vytvoření stálého teroru, který hospodářskou formou se zařizuje na trvalo, akutními formami (popravy a koncentrační tábory = pomalé a odkládané popravy) zvyšuje tlak podle potřeby.
V této podobě je potom snadné přesunout celý systém do podoby nových autorit, obdobných starým, dokud byly neporušeny jak co do víry, tak faktického mocenského monopolu - jenže za stavu totální mobilizace, s prostředky mnohem většími, zdokonalujícími se. Cyklotron této vůle, její přesné fungování tam, kde smysl pro přesnost, masové fungování tam, kde přesnost třeba nahradit.
Jak působí tato mobilizace v zemích nezmobilizovaných? Jak působí tam, kde se chtějí oddávat iluzi míru? - Hysterie kolem atomu. Atom měl být střechou pro vybrané - ukázal se rozšířením fašismu. Iluzionismus: dávají si namluvit kde co mírovými ideology, protože sami pociťují teror z fronty, z ohně, který kontinentálním velmocím Západu již nechal prohrát druhou válku. McCarthysmus a Oppenheimerova aféra. Ochromení expanzní politiky, ochromení vlastní vůle - působnost "boje o mír", lépe "boje míru". Právě ono ochromování vůle, které se pociťuje "mezi válkami", je válka v domnělém míru a toto ochromování se děje střídáním hysterických opatření s nečinností a vůlí odvrátit se - nemožnou. Revolta mládeže. Tak se válka dostává do komplexů domněle mírových, přitom vedou ve vzdálených končinách nebezpečné a většinou ztracené války horké, dále války a revoluce v cizí režii aj. Tím ze samotných držav míru, mírového, denního myšlení se stává ironie a mumraj.
V zemích evropských: rovněž revolta mládeže, levý radikalismus, morální poraženectví, "uznávání vůle", falešná sebeanalýza a sebeodepsání...
Zpětný náraz nepřímých válek: terorismus, anarchie, život "v suspensu". - Přesto, že existuje svoboda výrazu a veřejnosti, je dojem, jako by to bylo jedno - protože je právě válka; ví se, že to nic neznamená, protože jakmile bude první náznak nutnosti, všecko to padne, a ostatně již dnes... Mínění nejsou mínění, nýbrž zbraně, to se cítí a v podstatě vytýká všem, kdo brání "liberální zásady"...

*

Jakým způsobem překonat?
Třetí pohyb, pohyb obětovaných, kteří neuhnuli, a který se nedá využít pro nové osmyslení války - který naznačen Jüngerovým zamyšlením nad vlastní zkušeností: pohyb proti "mírovému myšlení" jako válečnému a neadekvátnímu. Proti "programům míru" (denní myšlení), "humanismům", které vynechávají z lidského to hlavní. Neprohlašovat, ale od-hlašovat. Nevyvěšovat nová hesla, ale strhovat stará a staré standarty: jít za tím, co je těžké, jít cestou odhalování, vědět, že všude je fronta, a kde je fronta, tam je třeba vydržet u vědomí, že nám nepomůže nikdo než peklo, pouze vlastní "oběť".

Jünger - opojení z války - potom však otázka hlubšího smyslu
Jeho spisy (Kampf als inneres Erlebnis)6 jednak odhalení nesmyslnosti z hlediska denního, hlediska života a jeho rozvrhů
ale snad se tu právě objevuje nesmyslnost těchto rozvrhů, jejich marnost
Švejk a obětovaný (ukřižovaný, neznámý vojín atd. ... Faulkner Legenda;7 Švejk – únik z hlediska denního, proti tomu vážnost nočního
Oběť jako zahlédnutí smyslu - kdo zůstávají na pomezí nicoty, kdo se tam "zabydlují" -, naproti tomu jsme vždy zabydlení v tomto světě a ten druhý vidíme vždy jako výkyv, jako přechodný, pominutelný vůči světu živých. Vykládáme tento druhý svět ze světských rozvrhů - jako prostředek k našim cílům.
Válka jako nesmyslná, jako válka nihilistická, právě poskytuje největší příležitost k odhalení druhého.

Co odhaleno?
1) Že nepřítel, smrtelně ohrožující, je na tom stejně, že je ho k odhalení potřeba
2) že "životní" rozvrh má konec a není s to nějak osmyslit celek
3) že musíme provést ἐποχή od všech životních cílů a pak spatříme, co není žádná věc -
4) že tuto "žádnou věc" člověk může učinit svou centrální věcí, protože musí, protože je již vždy zde, protože tento extrém, do něhož je člověk poslán, nás ve skutečnosti dělá tím, co jsme - zde se konfrontujeme s tím, co člověk může, s jeho nejextrémnější, "nepředstižitelnou" možností.

Patriotismus, sociální cíle, atd., vše, "pro co" se lidé obětují - jen záminka, jen start, zde stále ještě "životní, pozitivní" rozvrh vede, ale ve skutečnosti jen zdánlivě - vždyť v tom nihilismus, že ne my, ale druzí, že se obětujeme za něco, toto něco je cosi jsoucího... ale ne pro nás, my jsme od něho odděleni hradbou ohňů... vyměňujeme svou nesmyslnost za smysl druhých, ale nepřesvědčivé, vždyť to ve skutečnosti děláme na rozkaz... a rádi přenecháme druhým. Ale co se nedělá na rozkaz, je skutečně stanout na rozmezí, žít v něm, vidět svět z tohoto rozmezí jako prekérní, všemi starostmi a péčemi nezachranitelnou věc, cennou právě proto, že má tento extrém v sobě, nikoli proto, že se může před ním zachraňovat a schovávat.
Dva důsledky válek 20. století: 1) křečovité diktatury, které se drží "rozvrhu dne", který chtí vynutit a dostávají tak člověka stále více do téhož tlaku, který vyvolala nihilistická situace roku 1914;
2) ti, kteří poznali, kterým se otevřely oči na problematičnost všeho - kteří tedy od (1) co nejdále, kteří ne chtí na (1) zapomenout ve smyslu "odplaty" a "msty", za ztracený tělesný život, nýbrž nechtí zapomenout na duchovní život, který se jim tu otevřel

*

Dvacáté století určeno válkou jednak tím, že
1) zkušenost války, pojatá z hlediska každodennosti, vede k úsilí o násilné odstranění toho, co překáží smyslu každodennosti, k nastolení tělesnosti jako míry všech věcí a následkem toho k vládě "posledního člověka" - nihilistické v podobě akt[ivního] nihilismu s nivelizovanými hodnotami; "mír" není než pokračování ve válce, v nihilistické
válce započaté Němci v 80. letech minulého století, která dnes se octla v rukou jejich protivníků - a posléze v rukou nového elementu, kterým je asijský svět. Teror, který dnes vládne spolu s demoralizací, je této válečné povahy, je derivát války, je svědectví toho, že válka pokračuje;
2) pomalu proniká též druhá zkušenost, kterou udělali vzácní, a která je právě proto hlubší a má větší možnosti - nevede, jako (1), do slepé ulice. Je to zkušenost války jako velké ἐποχή, velké abstrakce od života jako dárce posledního smyslu, smysl je naopak v tom, žít z problematičnosti a problematicky... Poslání k životu v nesnázích, v nesvobodě, v nedostatku, pronásledování a teroru.
K tomu: "žít problematicky" náleží též nahodilost toho, zda a jak žít, přijetí nesmyslnosti, absurdity... ne pro sebe samy, ale jako vnitřní komponentu hry života, hry, kterou jsme povoláni s ním hrát. Nešetřit se pro sebe a pro život, mít smysl pro jeho dary a neuhýbat tam, kde bere, pochopit toto "hraní" rovněž jako dar - abstrakce od všech relativit. Překonat strach tím, že se vystavíme maximálnímu, co ohrožuje, sami.
Maximální ohrožení je však dnes rozptýlený teror původně "mírových" energií, z nichž se stal válečný stav na trvalo.
Humanitárních myšlenek a jejich společenských mechanismů, které se staly dogmatem v době nové války, domněle proti válce.

Solidarita těchto "otřesených". Schopni porozumět si v nesouhlasu, theolog, atomový fyzik, matematik. Žádný plán, který by nevyrostl ze solidarity otřesených. Proti všem plánům radikální, totální přeměny, která slibuje odstranění zla, válek, vykořisťování, útlaku...
Plán je pouze: zabrzdit tam, kde hrozí něco strašného. Získávat solidaritu. Získat ty, kdo schopni zodpovědnosti, kdo vidí válečnou situaci doby, a učinit je spoluodpovědnými: dát jim možnost práce pro svět, pro všecky, kdo jsou pod koly, aniž pouhá filantropie. Kdyby se podařilo získat pro solidaritu otřesených duchovní lidi vůbec a mezi nimi rozhodující vrstvy "inteligence", oněch pracovníků, bez nichž technický pokrok a život v technickém světě nemožný, je získáno to hlavní: ruka na páce, která ustavičně spouští válku jakožto boj za mír a odpor proti tomuto boji jako konzervativní liberalismus.




1) Srv. Fritz Fischer, Griff nach der Weltmacht. Die Kriegszielpolitik des kaiserlichen Deutschland 1914-1918, Düsseldorf 1961. Kniha vyvolala v tehdejší Německé spolkové republice rozhořčenou polemiku vrcholící zasedáním Německé historické společnosti v r. 1964. (Pozn. vyd.)
2) Politická koncepce, která počítala se začleněním i etnicky neněmeckých území střední Evropy do německé říše, jehož základem se mělo stát nenásilné splynutí Německa s Rakousko-Uherskem a tím i začlenění Balkánu. Rusko a Francie se měly dostat do politického vlivu Německa. – Srv. F. Naumann, Mitteleuropa, Berlin 1915. (Pozn. vyd.)
3) Bitva u Tannenbergu ve Východním Prusku 23.-31. srpna 1914 – německá 8. armáda pod velením generála Paul von Hindenburga (1847–1934) obklíčila a zničila ruskou 3. armádu generála Samsonova. (Pozn. vyd.)
4) Bitva u Mazurských (též Mazovských) jezer na východní frontě 5.–15. září 1914 - německá 8. armáda postupovala od Tannenbergu proti boku ruské 1. armády gen. Rennenkampfa a hrozila jí obklíčením, z kterého sice ruská vojska unikla, ale za vysokých ztrát. (Pozn. vyd.)
5) Průlom u Gorlice 1.–3. května 1915 – německá 11. armáda prolomila ruský Jihozápadní front a rychlým postupem obsadila 3. 6. Přemyšl a 22. 6. Lvov. (Pozn. vyd.)
6) Winston Churchill (1874–1965), britský politik – v letech 1911–1915 první lord admirality, 1915–1919 ministr zbrojení – zaváděl do výzbroje britské armády tanky, které byly s úspěchem použity v bitvě na řece Somma 15. 9. 1915. (Pozn. vyd.)
7) Horatio Herbert Kitchener (1850–1916), britský polní maršál – ministr války (6. 8. 1914 – 5. 6. 1916), na rozdíl od svých kolegů ve vládě i na misterstvu byl přesvědčen, že válka bude dlouhá a velmi krvavá a že vítězství v ní bude stát Velkou Británii značné úsilí. (Pozn. vyd.)
8) "Dolchstoßlegende" - legenda šířená německými pravicovými kruhy o "ráně dýkou" do zad německé armádě, kterou zasadila sama vlast. Podle této legendy odpovědnost za prohranou 1. světovou válku nenesla armáda a její velení, ale německá levice a revoluční nepokoje, které propukly koncem roku 1918 téměř ve všech německých městech. (Pozn. vyd.)
9) Smlouva uzavřená mezi sovětským Ruskem a německou Výmarskou republikou 16. 4. 1922 v Rapallu poblíž Janova, kterou se oba státy vzdaly všech vzájemných válečných náhrad a reparací, navázaly diplomatické styky a spolupráci v hospodářské a vojenské oblasti. Německo se tak stalo prvním státem, které uznalo sovětské Rusko de iure. Rapallskou smlouvou získalo Německo mj. těžkou vojenskou techniku, výcvikové vojenské prostory a školicí střediska pro důstojníky na území sovětského Ruska, čímž obešlo ustanovení Versaillské mírové smlouvy (podepsané 28. 6. 1919), které mu na vlastním území takovéto aktivity zakazovalo. (Pozn. vyd.)
10) Hugo Stinnes (1870–1924), německý průmyslový magnát - své hospodářské impérium chtěl zapojit do služeb německého velmocenského nároku. (Pozn. vyd.)







---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------