[Deset náčrtů ke Kacířským esejům]


[1. náčrt]

Předoasijská epická poezie (mýty) - téma: život / práce

Epos o Atrachasísovi (17. stol.) - když není lidí, musí bohové pracovat - pak donutí k práci nižší božstva - aby se vyhnuli rozbroji a jejich odboji, stvoří člověka z krve a masa otrockého boha - stvoří smrt (zabijí boha, zničí život).
Lidstvo se rozmnoží a ruší bohy v klidu - ti se rozhodnou je zničit potopou - zapomenou, že bez lidí nebudou mít, kdo by je živil, že budou trpět hlad -
Inanna, Enki, Ea pro lidstvo -
Atrachasís se stane nesrtelným, aby nebyl rozbroj mezi bohy.
(Jak však vznikne nové lidstvo? - asi z potomstva Atrachasísova - viz Béróssos u Eusebia).

*

Jiná verze vzniku práce: bůh pro sebe rezervuje život (strom života a jeho ovoce), člověka má k práci, pěstění své zahrady - člověk neví o své smrtelnosti, o té se doví pojedením ovoce ze stromu poznání (dobrého a zlého): vědění o své smrtelnosti, od té doby člověk "ví", země je mu vyhnanstvím, život námahou a prací - dřinou. (Biblická Genesis - Bröcker).

*

Hledání života: Gilgameš do "Země živého" - Chumbabu bohové mají k tomu, aby se lidstvo příliš nerozmohlo; je asi po potopě určen k zmenšování počtu lidí; toto zlo chce Gilgameš ve jménu Šamašově odstranit. Šamaš tomu přízniv, Enlil nepřátelský; za trest Gilgameš na
Enkiduovi musí poznat smrt, zděsit se - panika - marná pouť, spánek, bratr smrti, rozhoduje o tom, že člověk nemůže být "živým" (věčně mladým a neunaveným) - pak oslava hradeb; to je, co lidstvo nejspíše je s to ochránit, ale ne od smrti vůbec, jen od nedostatku.
Původně hradba byla důvodem stvoření Enkidua a výpravy do "Země živého" - návrat Gilgamešův po smrti Enkidua je zmoudření.
Živý - Chumbaba musí být "stále bdělý", aby zlo, smrt, konaly stále své dílo.
Gigameš na sebe bere velké práce, aby dosáhl života - výkup, ale nestačí
pokus o spasitelství

*

Sumerská verze: Siduri říká Gilgamešovi: osud člověka je jíst a pít, kochat se, mít radost z potomstva a ženy - ale ne "vyšší život" - každý lidský život je posléze jen jíst a pít...
To není hédonistická filosofie (jak Matouš1 v Úvodu), nýbrž naopak názor před-dějinné doby - svobodný život je jen božský, není určen člověku - bohové mohou hladovět, ale mají život, lidé mohou mít dostatek, protože pracují, ale život jim není dán.

*

Gilgameš svým donucováním lidí k práci napodobí bohy - osobuje si, co jen bohové plně mohou, nechat druhé pracovat na sebe a za sebe; právě proto jeho nadlidský styl, výprava proti Chumbabovi, ale též jeho zkrocení.
Gilgamešova výprava - říše je zároveň svět, vláda ručí za všecko, za zlo a dobro ve světě, nikoli jen v lidských věcech.

*

Stvoření Gilgameše, Enkidu je stvořením zvláštního druhu lidí-polobohů, kteří napodobí bohy (Gilgameš nepouští muže k ženám, tak jako
Ereškigal, když zajme Ištar). Aruru, stvořitelka lidí v eposu o Atrachasísovi, stvoří nyní zvláštním aktem Gilgameše i Enkidua.

*

XII. tabulka: "Toho, jehož mrtvola je na stepi pohozena, jsi viděl?" "Jeho duch v podsvětí pokoje nemá." - "Toho, jehož duch nikoho nemá, kdo by jej ošetřoval, jsi viděl?" - "Ano... pomeje z hrnců a kůrky chleba, jež na ulici se válejí, pojídat musí." - Reciprocita: úživa dítěte - úživa mrtvého synem. - Úděl v podsvětí tím lepší, čím více synů.


[2. náčrt]

V mykénské době a v době stěhování řeckých kmenů je politická struktura řeckých politických útvarů analogická předoasijské: v podstatě despocie, ale organizované pomocí písemnosti (úřednictva) (byrokratická despocie). Město-hrad nemá zde funkci organizace veřejnosti, nýbrž je to centrum theokratické ústřední οÉκος, kde se v nejúčinnější, nejsilnější formě ukazuje převaha a vláda nadlidských mocností i v lidském oboru. Město působí, že se lidé liší od zvířat, ale není jejich dílem, nýbrž o tom právě rozhodli bohové (v eposu o Gilgamešovi Šamaš - Marduk). Právě proto je despota pouze exponent této bohovlády, buď sám bůh nebo "správce božího domu", boží místodržící. Není propast mezi světem a "státem", město-stát je organická část světa. V eposu o Gilgamešovi existuje sice potlačení "přírody" za účelem vybudování díla (hradby), tedy produkce, domov, péče o budoucnost a bohatství se odlišuje od pouhé práce pro obživu. Ale právě to vše se děje nikoli lidskou, nýbrž nadlidskou (světovou) mocí, na příkaz Mardukův. Svět obsahuje nejen přírodu (rostlinnou a zvířecí), nýbrž i domov, hrad, město, ale obojí, příroda i domov, je svět.
H. Arendtová rozlišuje v "praxi" obor "práce" jako to, co člověk pěstuje, sbírá, chrání, aby dostačil svým přírodním, biologickým potřebám, aby nezahynul, obor "výroby" jako překročení přírody a zákrok proti netrvalosti života; a "jednání", které se děje vždy bezprostředně vůči člověku.
U Arendtové život je to, co konzumuje, asimiluje a ničí (jako u Hegela), ale zůstává v pozadí, že se to děje, aby se budoval stálý organický
tvar. Práce má význam více obranný než útočný - je to nezbytně stálá činnost, aby tvar nezanikl. Z tohoto hlediska však pracují zvířata nejvíc, pracují vlastně stále, pokud nejsou v říji nebo ve svatebním elánu. Arendtová nicméně má pravdu, že práce je to zvířecí v nás, to, v čem jsme nejvíc podrobeni biologii - nejvíc, protože stále a nejnaléhavěji - bez obydlí, říká již Platón, bez šatu můžeme být, bez potravy ani den.
Nyní je však i tato výroba potravy = vlastního života u člověka podrobena vynálezům trvalosti: zahrada, pole (extenzivní zemědělství) mají celou řadu trvalostních rysů: a) výběr a přípravu půdy, její obranu proti biologickému znečištění (ve staré době stálé vypalování, mýcení, klučení, boj proti zaplevelení); b) shromažďování, výběr, zušlechťování semen, křížení atd. Pole a zahrada patří k domovu, právě tak jako cesta; c) domestikace - nezávislost na nahodilostech lovu - chov.
Arendtová nechce pravděpodobně říci, že výroba je něco protipřírodního, nýbrž jen, že v přírodě existuje též tendence k překročení rytmu asimilace - disimilace, k onomu výlučnému shánění potravy, zahánění hladu a okamžité nouze. Stavební instinkt, revírové vlastnictví u zvířat o tom svědčí. U člověka zvlášť porozumění pro význam tuhých, tvrdých, odpor překonávajících materiálů: nedarmo věky lidskosti se liší podle těchto materiálů, z nichž nástroje: kámen, kovy...
U člověka pravděpodobně, má-li tato tendence překonat sklon hovět prvotní snaze ukojit hlad a nejpůvodnější úlevu s ním spjatou - sex, musí to být spojeno s donucením, které má ráz ještě naléhavější: Gilgameš bere muže ženám, když staví hrad. Donucení dvojí: bezprostřední hrozba zbraní, zprostředkovaná hrozba tím, na čem závisí všecky osudy, vyššími bytostmi. Spojení obojího: Gilgameš.


[3. náčrt]

Přes všecky náběhy k uvolnění od vázanosti života k sobě, tím od identifikace jsoucna s přírodou, přírody se světem, je staroorientální pochopení člověka sice ne již nedějinné, ale před-dějinné.
Předdějinnost: člověk má zkušenost pouze velkého soukromí (člověk má pouze jíst a pít a mít se dobře, je-li to možné, ale víc nic - tak to Gilgamešovi říká ona hospodská bohů, babylónská Kirké - vyšší, věčný život nenajde - rabství člověkem vládne všude. Zkušenost smrtelnosti není osvobozující, nýbrž pouze zdrcující!
Iniciativa vždy a všude připadá nikoli lidem, nýbrž bohům. Výrazem toho je pojetí vlády. Vládne bůh nebo jeho zástupce. Odtud nerozlišenost přírody a "státu".
Proč je πόλις počátkem dějin? Od πόλις počínaje prochází tím, co nazýváme dějiny, jediný proud snahy o uvolnění, o svobodu člověka vůči vlastním vnitřním vázanostem, snahy, která uspívá pouze zčásti a často též jen zdánlivě, nebo pod maskou osvobození se váže jen ještě hloub, ale která je sjednocena touto otázkou, jediným problémem.
Hegel mohl do své filosofie dějin integrovat starý Orient, protože podstata člověka mu byla božská - proto byl pro něho staroorientální bůh-člověk počátkem "pokroku u vědomí svobody". Z hlediska bytostné lidské konečnosti však znamená starý Orient právě vyloučení samovládce z lidské sféry a naprostou naturalizaci toho materiálu, který bude půdou dějin.
Βίος πολιτικός a Aristotelovy tři βίοι. Arendtová má pravdu, že politická sféra [je] původně lidskou sférou uvolněnosti od vázanosti života k sobě, kterou uspokojuje a jíž se vyčerpává rodina; v tom je původní pojetí svobody, a ta je možnost agonu, aristeia, "ukázání se", manifestace své ἀρετή. Je to zároveň sféra uvolněnosti od sexuální sféry, kterou v čisté podobě představuje βίος ἀπολαυστικός - mimo rodinu, rozumí se - od sféry ἡδονή, libosti, bezprostřední danosti, rozkoše, která trvá okamžik, protože je veskrze přítomná, není namířena na nic dalšího a neobsahuje zápas.
Počínaje řeckou πόλις je oblast lidského jednání společná oblast, jednání v uznanosti druhými. V tom Hegel opět vidí hluboko. (Nevidí však rub moderní "uvolněnosti" k hospodářské sféře jako veřejné - degradaci jednání, jeho znemožnění a přechod v pouhé chování, jak to vypsala Arendtová - sám tomu nahrál svou dialektikou, i když ta platna jen pro praeterito; v marxismu se proměnila v nástroj "vědy" o budoucnu.)


[4. náčrt]

Na čem spočívá nutnost obětovat člověka člověku?

Neexistuje bezprostřední účelnost mezi světem a člověkem - pro lidské potřeby není úkoj hotov - musí se sbírat (čas), hledat, zpracovávat, vyrábět –
To ostatně pro člověka nepříznivé, neposkytovalo by žádnou challenge ve smyslu Toynbeeho
Response, kterou je práce, je sice kolektivně plodná, ale individuálně otupuje
Člověk musí okolí aktivně přizpůsobovat - to je práce - má vždy obecný charakter, není to jednotlivý akt
Toto přizpůsobení v jeho obecnosti, a přece vždy znovu se vyskytujících výjimkách, různostech, nezbytnosti přizpůsobení atd., [může] konat jen člověk - mechanická činnost je vždy zároveň zákonitá nezbytnostmi regulace
Redukce na mechanismus je první obětování - oběť možností, otevřenosti pro "vyšší", svobodné - další obětování - vykořisťování, odcizování výsledků práce třetí...
Mechanická zařízení mohou suplovat člověka, ale musí být sama nejprve vyrobena - pak zastanou event. mnohem lépe - vedou však nezbytně k diferenciaci v pracovním procesu - zde se vytváří vnitřní hierarchie v řádu pracujících - technikové a dělníci; technikové až nahoru k nejvyšším, [k] vynálezcům a představitelům vědy - technika vynalézáním, hrou, soutěží... ne už prací v prvotním smyslu
Nutnost zlidštit svět, který není bezprostředně lidský - člověk musí sám sloužit za zprostředkovatele, střední
Pouze svobodná bytost může být zotročena - zvíře např. nemůže, i když může ovšem být zbaveno svého přirozeného prostředí, zkomoleno, zmrzačeno –
Zotročení - podstatně vnitřní; strach o život bytosti, která [je] podstatně více než život - ví, že spočívá či visí na životě - život zotročuje lidskou bytost.


[5. náčrt]

Možnost

Možnost - bytostně budoucí (ale ne ve smyslu výlučnosti, nýbrž přednosti: je v ní i minulost a přítomnost, ale z hlediska budoucnosti).
Možnost zůstává stále možností, i když je uchopena (protože může být opuštěna): akceptace může být zrušena, práce a organizace porušeny, vztah k sobě, k bytí, k celku zásadně proměněn.
Z toho vyplývá: člověk nemůže nic skutečně realizovat, nic jednou provždy, vše zůstává odkázáno na opakování jeho uchopení či pominutí. Žádné dílo není κτ­μα εἰς ἀεĂ.
Základní možnosti - vztahovat se k minulosti - akceptace: dimenze toho, co již jest, co nás pouze omilostňuje nebo zavrhuje, naše aktivita v tom je jen, že se necháváme akceptovat či zavrhovat, způsobit tu nemůžeme nic
- vztahovat se k budoucnosti = svědomí či nesvědomitost - zároveň k bytí - k celku (zde zároveň jediný pramen dvojsmyslnosti: vlastní - nevlastní)
- vztahovost k přítomnosti - k tomu, co očekává náš aktivní zásah, práci, tvorbu, jednání
Přestože možnost zůstává možností, je uchopení jedné zároveň upuštěním [od] všech ostatních, je zúžením, protože se nelze vrátit za [už] jednou rozhodnutou situaci. Opětovaná možnost není táž. "Identita" možností jen skrze různost. Opětování zdánlivě týchž možností od nich vzdaluje, pouze odlišná situace vede k opakování možnosti.
Nemožnost - ztráta možnosti - nepřestává být něčím pozitivním, co určuje mé nynější možnosti - je hranice mých možností, to, co nelze opakovat, aspoň jak se věci jeví... existuje zásadní nemožnost?
Neschopnost uchopit možnosti - např. uchovávání možností jako takových, jako neuchopených... zvláštní druh nemožnosti.
Nemožnost: 1) zavržená, neuchopená možnost; 2) totální šach uchopování = totální šach zavrhování; 3) totální zavrhování = sebevzdání, škrtnutí všech možností = extrémní nepředstižitelná možnost.


[6. náčrt]2

Welt - das Worin - des Verstehens
als Woraufhin des Begegnenlassens
Worin des Verstehens - Seinsverstehen als Ermöglichung des Verständnisses des Seienden (in der Seinsart der Bewandtnis: - der Lebensstiftung
- der Zuhandenheit
- der Vorhandenheit
- des Mitdaseins)
als Woraufhin = Worumwillen ich existiere = man existiert
Das Worin man sich verstehend bewegt = dasjenige, worauf hin gelebt wird, das Sein, um dessen willen man da ist, an dem man interessiert ist
Existenz = das Seiende, dem in seinem Sein um das Sein geht = sein Sein hängt von seinem Selbstverständnis, das Selbstverständnis von seinem Seinsverständnis ab = Circulus = das Seiende, dessen Sein = Verhältnis (zum Sein) = Verhältnis zu sich selber aufgrund des Verhältnisses zum Sein
Welt = Sein als das, worauf hin ich lebe, mich verstehend auch das übrige Seiende verstehe, welches aufgrund dieser Offenheit (Verständnis) mir erscheint
Seinsverhältnis = Sein als Verhältnis = keine Gleichgültigkeit, das Sein geht an = Stimmung, Emotion (kein Verhältnis im Sinne eines objektiven Verhältnisses, einer Relation)
Seinsverhältnis ein Verhalten und keine Relation
"Emotion" nur dort möglich, wo Sein verstanden
Welt - das Sein, um dessen willen ich mich als gebürtig-endliches, ständig lebensbedrohtes Dasein verstehend zu leben = zu sein vermag
Nicht richtet sich das Sein nach meinem vorausgesetzten Dasein, sondern das Dasein richtet sich nach dem Sein, das ich zu verstehen vermag; nicht gibt es Sein (= Seinsverständnis), damit Leben sei, sondern ich (= Leben) bin, damit Sein (= Verständnis) sei
Das Damit gibt es nur in Interessiertheit, nur im Dasein, nur im Seinsverhältnis
Damit hat eine Richtung - nicht etwas, was sich nicht interessieren kann, vermag das Woraufhin abzugeben, sondern nur ein Sein, das eines Interesses fähig ist = ein verstehendes Sein
Was macht aber ein Seindes zum verstehenden? Nur das Sein, das es versteht, zu dem es transzendiert - die Transzendenz im Grunde seines Lebens.
Das Interesse kan sich dem Leben aufgrund eines beliebigen Verstehens zuwenden - auch eines solchen, das seinen eigentlichen Grund nicht versteht = das sich selbst als ein nichtverstehendes Seiendes missversteht: bloßes Leben.
Bloßes Leben ist auch ein Sich-(= Seins)-Verständnis = Seinsmißverständnis, aber man existiert umwillen seiner = Daseinsfristung
Daseinsfristung = Abwendung vom Anwesen des Nochnicht, Zuwendung zum Anwesen des Behandlungsfähingen
Gerade das bloße Leben haftet am meisten an sich selbst.


[7. náčrt]

A. Comte, Cours de philosophie positive, 54. lekce, str. 381:
le3 but principal de ce travail = conduire la philosophie naturelle a devenir enfin morale et politique, pour servir de barre à la réorganisation sociale - ce qui acheverait certainement le grand système de travaux philosophiques d'abord ébauché par Aristote en opposition radicale avec le système platonicien...

esprit métaphysique ———— esprit théologique

theorie organisation sociale

dissolvant

1esprit "positif" - dnes neschopnost organizovat zřejmá
otázka, zda esprit métaphysique se svou podstatně negativně-kritickou tendencí nemá více schopnosti organizovat, protože v něm se mohou lidé shodnout v nesouhlasu
"esprit positif" - neschopnost se shodnout i v souhlasu, protože hlavní, nejdůležitější otázky (smyslu) zůstávají nezbytně mimo souhlas


[8. náčrt]4

In der "natürlichen" Welt der ursprünglichen Menschen (der vorgeschichtlichen) Erfahrung des Göttlichen allgemein - aber Götter nicht allgemein
In unserer modernen Welt Gott einer, in dem Sinn allgemein, aber nicht nur nicht allgemein erfahren, sondern unerfahrbar, dadurch auf Tradition angewissen, die aber keine ausstrahlende Kraft mehr, sondern höchstens konservativ –
Welt hat sich gewandelt durch unser verändertes Seinsverständnis –
Unsere Erfahrung: der Fehl Gottes - und das auch unsere Theologie
Dabei Christentum gerade die Erfahrung Gottes in der Geschichte, Eschatologie, Weltgericht, Gotteskampf, Liebe als Überwindung der Feindschaft, als Verzeihung - in alledem lebt Gott und auch im Kampfe gegen ihn ist er lebendig und gegenwärtig, nicht ausserhalb der unmittelbaren Erfahrung
Theologie war gegründet auf Metaphysik, die hat in der Moderne aus der Theologie in die Wissenschaft übersiedlt, dadurch Christentum von der Metaphysik verlassen, aber Theologie kann sich nicht von ihr befreien


[9. náčrt]5

"Negatives" Verhalten - Negative Befindlichkeit
Angst - Langeweile
Ekel? = aber Ekel kein Abstand, im Gegenteil stärkste Abstoßung
Angst - kein "dialektischer" Zustand, keine Korrelation zu einem Positiven, wie Abstoßung – Anziehung, Freude - Leid, Wonne - Schmerz
Traurigkeit - noch immer eine Anziehung, ein Ansprechen; das Scharfe in der Traurigkeit ist die Anziehung; in der Trauer die Un-möglichkeit einer Beziehung, ihrer Realisierung, aber die Beziehung spricht eben an.


[10. náčrt]6

Das Verständnis des Höheren, Heiligen, des Göttlichen -
Erfahrung der Weltwandlung - vom Alltäglichen, der Last, zur Befreiung der Feier
Das "natürliche" Wunder
Das Göttliche im ganz wahrhaftigen Menschen, der eben deshalb in der Welt verkommt - eine radikale Form von Weltverwandlung
Diese Verwandlung göttlich, in ihr das Göttliche dieses Menschen erfahren, auch "Erlösung"
aber: ein solches Göttliche kann nicht "überweltlich" sein, nicht Herr der "Welt", ihr "Schöpfer" und "Erlöser" im absoluten Sinne, sondern muß mit uns in unserer Welt leben, erscheinen, sterben und auferstehen; er kann nicht die Lösung aller Fragen bedeuten, sondern mit zum Mysterium, zum Geheimnis dieser Welt gehören
Auch Auferstehung ist nichts anderes als diese Sinngewinnung durch Opfer: Weltverwandlung
Der Gott nicht des Christentums, aber der christlichen Theologie, aber kein Gott des natürlichen Weltverständnisses, sondern der Metaphysik: überzeitlich, allmächtig, über jedes menschliche Verständnis erhaben und doch sinngebend...
Zeitgenössische christliche Theologie: sie braucht eine sinnlose oder wenigstens sinnerschütterte, sinnproblematische Welt, ihr Gott kann nur als diese paradox-umkehrende Lösung, als der im "Wagnis" des Glaubens Mutschenkende zum Leben und Dienen in einer solchen Welt in Erscheinung treten
Die Theologie der heutigen Theologen ist auf dem Glauben gegründet: ist aber dieser Glaube, da er doch keine unmittelbare Gotteserfahrung ist, anderes sein als das Verständnis, daß nur ein solcher Gott von sich aus durch ein Wunder unsere Lage aus einer verzweifelnden zu einer hoffenden verwandeln kann?
Es wäre dann dieser Glaube auch eine Erfahrung des Göttlichen, aber in einer grundsätzlich problematischen Welt, in welcher jeder andere, "natürliche" Zugang zum Göttlichen verbaut ist
Der Glaube - ein "über" (wider-) natürliches Wunder
Zum alten Wunderglauben kommt dieser neue hinzu
Gollwitzer: die Theologie denkt das Menschenunmögliche
Solche Theologie zwar unangreifbar, aber auch unerweislich, weil ihr Gott direkt unerfahrbar
Was geschieht, wenn das Christentum faktisch erlischt? Hat dann Gott umsonst sein Wunder gewirkt? Oder ist die sinnvolle Weltgeschichte dadurch am Ende? Hat er uns verlassen? Dann ist aber auch auf ihn kein Verlaß... also: der Christ muß zugleich daran glauben, daß Christentum ewig. Aber wie möglich in solcher Öde?
In Wahrheit aber lebt auch der christliche Gott mit dem Menschen, erscheint ihm, ist ihm nahe oder fern ganz anders als nur in dieser theologischen Öde. Auch der christliche Gott ist mit uns in der Geschichte, er ist die lebendige Hoffnung auf Weltumkehr, auf das im absoluten Selbstopfer enthaltene Wahre dieser Umkehr. Wie die alten Götter, ist auch der christliche auf den Menschen angewiesen, das hat Eckhart, das haben die deutschen Idealisten sagen wollen, auch christliche Mystiker. Die Geschichte des Christentums ist das Eintreten des leidenden Gottes in die Geschichte, sein einzigartiger Siegeszug und sein Sichentfernen in einer verwandlungsunfähigen Welt.




1) Srv. Epos o Gigamešovi, přeložil, úvod a komentář napsal L. Matouš, Praha 19712.
2) Orientační překlad náčrtu uvádíme pod čarou:
»Svět - to 'v čem' - si pobyt rozumí
- jako to, 'do čeho' nechává vystupovat [jsoucno]
To 'v čem' si pobyt rozumí - porozumění bytí jakožto umožnění porozumění jsoucnu (ve způsobu bytí dostatečnosti:
- k udržování života
- na způsob příručních prostředků
- na způsob výskytu
- na způsob spolupobytu druhých)
jako to, 'do čeho' = kvůli čemu existuji = kvůli čemu se existuje
To, v čem se člověk s porozuměním pohybuje = to, do čeho, ve směru čeho žije, bytí, kvůli němuž je tu, na němž je interesován
Existence = jsoucno, kterému v jeho bytí jde o bytí = jeho bytí závisí na jeho porozumění sobě, jeho porozumění sobě [závisí] na jeho porozumění bytí = cirkulus = jsoucno, jehož bytí = vztahování se (k bytí) = vztahování se k sobě na základě vztahování se k bytí
Svět = bytí jako to, směrem do čeho žiji a rozuměje sobě, rozumím i ostatnímu jsoucnu, které se na základě této otevřenosti (porozumění) mně zjevuje
Vztahování se k bytí = bytí jakožto vztahování se = nikoli lhostejnost, bytí se mne týká = nálada, emoce (nikoli vztah ve smyslu objektivním, ve smyslu relace)
Vztahování se k bytí je postoj, a nikoli relace
"Emoce" je možná jen tam, kde se rozumí bytí
Svět - bytí, kvůli němuž jsem s to žít (= být) jakožto ten, kdo si rozumí jako zrozenec a smrtelník, jako konečný, stále na životě ohrožený pobyt Bytí se neřídí podle mého předpokládaného pobytu, nýbrž pobyt se řídí podle bytí, kterému jsem s to rozumět; bytí (= porozumění bytí) zde není proto, aby byl život, nýbrž já (= život) jsem, aby bylo bytí (= porozumění)
Toto 'aby' je jen v interesovanosti, pouze v pobytu, pouze ve vztaženosti k bytí
Toto 'aby' má směr - udávat směr 'do čeho' nemůže něco, co není s to se interesovat, nýbrž pouze bytí, které je interesu schopno = bytí, které je rozumějící
Ale co dělá jsoucno rozumějícím? Pouze bytí, kterému toto jsoucno rozumí, k němuž transcenduje - transcendence je v základu (a je důvodem) jeho života.
Interes se může na život zaměřit na základě libovolného porozumění - i takového, které svůj vlastní základ (a důvod) nechápe = které sobě samému rozumí chybně a vidí se jako nerozumějící jsoucno: pouhý život.
Pouhý život je také určité porozumění sobě (= světu) = neporozumění bytí, ale [i tehdy] člověk existuje kvůli němu = živoření
Živoření = odvrat od přítomnosti toho, co ještě není, přivrácení se k přítomnosti zařizovatelného
Právě pouhý život lpí nejvíc na sobě.« (Přel. I. Chvatík)
3) Orientační překlad uvádíme pod čarou:
»hlavní cíl této práce = dovést přirozenou filosofii k tomu, aby se konečně stala morálkou a politikou a mohla řídit reorganizaci společnosti - což by s jistotou završilo velký systém filosofických prací rozvržený nejprve Aristotelem v radikální opozici vůči platónskému systému...

duch metafyzický - duch theologický

teorie organizace společnosti

rozkladný«
(Přel. P. Kouba.)
4) Překlad náčrtu:
»V "přirozeném" světě původních (předdějinných) lidí [byla] zkušenost božského všeobecná - ale bohové všeobecní nebyli$pokračování v příští FN
5) Překlad náčrtu:
»"Negativní" chování - Negativní rozpoložení
úzkost - nuda
hnus? = ale hnus [není] žádný odstup, naopak nejsilnější odpuzování
úzkost - žádný "dialektický" stav, žádná korelace k něčemu pozitivnímu, jako je odpuzování - přitahování, radost - utrpení, rozkoš - bolest
smutek - stále ještě přitahování, oslovování; ostří ve smutku je přitahování; ve smutku ne-možnost vztahu, jeho realizace, ale vztah právě oslovuje« (Přel. P. Kouba.)
6) Překlad náčrtu:
»Rozumění vyššímu, svatému, božskému -
Zkušenost proměny světa - z každodennosti, tíže, k osvobození svátku
"Přirozený" zázrak
Božské ve zcela pravdivém člověku, který právě proto ve světě hyne - radikální forma proměny světa
tato proměna je božská, v ní je zakoušeno božství tohoto člověka, i "vykoupení"
ale: takové božské nemůže být "nadsvětské", ani pánem "světa", jeho "tvůrcem" a "spasitelem" v absolutním smyslu, nýbrž musí žít s námi v našem světě, zjevovat se, zemřít a vstát z mrtvých; takový [bůh] nemůže představovat řešení všech otázek, nýbrž náležet také k mystériu, k tajemství tohoto světa
Ani vzkříšení není nic jiného než získání smyslu skrze oběť: proměna světa
Bůh nikoli [bohem] křesťanství, ale [bohem] křesťanské theologie, ale žádný bůh přirozeného rozumění světu, nýbrž metafyziky: nadčasový, všemocný, převyšující každé lidské rozumění, a přece dávájící smysl...
Současná křesťanská theologie: potřebuje svět beze smyslu nebo alespoň se smyslem otřeseným, problematickým, její bůh se může zjevovat pouze jako toto paradoxně-obracející řešení, jako ten, kdo dává odvahu žít a sloužit v takovém světě
Theologie dnešních theologů je založena na víře: [může] však tato víra, protože přece není žádnou bezprostřední zkušeností boha, být něčím jiným než porozuměním, že pouze takový bůh je s to sám od sebe zázrakem proměnit naši situaci ze zoufalé v doufající?
Pak by byla i tato víra zkušeností božského, ale ve světě zásadně problematickém, v němž neexistuje žádný jiný, "přirozený" přístup k božskému
Víra - "nad" (proti-) přirozený zázrak
Ke staré víře v zázraky přistupuje tato nová
Gollwitzer: theologie myslí to, co je pro člověka nemožné Taková theologie je sice nenapadnutelná, ale i neprokazatelná, protože její bůh není přímo zakusitelný
Co se stane, když křesťanství fakticky vyhasne? Způsobil bůh svůj zázrak nadarmo? Nebo tím končí smysluplné dějiny? Opustil nás? Pak není ale ani na něho žádné spolehnutí... tedy: křesťan musí zároveň věřit, že křesťanství je věčné. Ale jak je to možné v takové opuštěnosti?
Avšak ve skutečnosti žije i křesťanský bůh s člověkem, zjevuje se mu, je mu blízký či vzdálený úplně jinak než jen v této theologické opuštěnosti. I křesťanský bůh je s námi v dějinách, je živoucí nadějí na obrat světa, na pravdu tohoto obratu obsaženou v absolutní sebeoběti. Stejně jako staří bozi je křesťanský bůh odkázán na člověka, to chtěl říct Eckhart, němečtí idealisté i křesťanští mystikové. Dějiny křesťanství jsou vstupem trpícího boha do dějin, jeho jedinečné vítězné tažení na jeho vzdálení se ve světě neschopném proměny.« (Přel. P. Kouba.)
---------------

------------------------------------------------------------

---------------

------------------------------------------------------------